Tribun

Když jste si dřív koupili salám, na kterém bylo napsáno: „Josef Sádlo, řezník v Horní Dolní,“ tak to znamenalo, že ten salám vyrobil řezník Josef Sádlo z Horní Dolní z masa od místních sedláků, a že když se vám po tom salámu udělá špatně, můžete jet do Horní Dolní, kde zaručeně najdete řezníka Josefa Sádla, kterému ten salám můžete omlátit o hlavu.

Co je to chucpe? Chucpe, slovo původem z hebrejštiny, znamená „drzost, troufalost, cynismus, aroganci apod. v nebývalé míře, výsměšné chování, které se ovšem formálně zdá být korektní.“ Co je megachucpe? Megachucpe je totéž, co chucpe, ale mnohem, mnohem větší. Tak jako tzv. církevní restituce.

Veřejným nepřítelem č. 1 a symbolem všech možných občanských nectností se stali tzv. „nepřizpůsobiví“. Pak se ovšem logicky nabízí úvaha, že jejich opakem a tedy symbolem všech občanských ctností a lidských kvalit je být přizpůsobivý, či přímo přizpůsobený.

„Vstávaj Janko hore, na baňu klopaju,“ zpívá se v lidové písni a Janko vstane, vezme bandasku s bílou kávou, krajíc chleba (o svátcích s máslem) a jde na baňu. Cestou potkává své soudruhy, je jich stále víc a víc, až se nakonec jako jedna velká řeka za zvuků sirény vlijí do brány fabriky…

Jak jste už mohli pochopit na příkladu jejich teorie o tom, že příčinou nezaměstnanosti jsou nezaměstnaní, považuji své kolegy za výborný studijní materiál. Tak například jejich reakce na geometrickou řadou narůstající skandály českých politiků. Dříve politiku příliš nekomentovali, ale poslední kauzou exministra Kocourka a jeho „zázračně“ zbohatnuvší matky zřejmě pohár jejich trpělivosti přetekl a i oni začali nadávat na všechny a na všechno, jaký je tu bordel, politici že jsou gauneři non plus ultra a všude samá korupce.

Seďte tiše, milé děti, pohádka o zlých komunistech a hodných kapitalistech začíná. Nebojte se, že byste si ji neužili, protože týden intenzivní prorežimní propagandy právě začíná. Budeme mít totiž 17. listopad.

Kdy jindy, než na státní svátek oslavující vnik samostatné Československé republiky, jíž je současná Česká republika přímou pokračovatelkou, je vhodnější příležitost podívat se pravdě do očí? Žádná Česká republika dávno neexistuje.

Evropou obchází strašidlo krize. Obchází Amerikou, obchází Asií a dělá na nás bu! bu! bu! A my se poslušně bojíme a  – panikaříme. Ale čeho se to vlastně bojíme? Kvůli čemu panikaříme? Kvůli krachům hamižných spekulantů? Kvůli klesajícím zisků investorů? Kvůli propadům na burze? Kvůli kurzu dolaru? Kvůli stagnujícímu nebo dokonce klesajícímu HDP?

Ze včerejší debaty s kolegy v práci, jinak inteligentními a vzdělanými lidmi, vyplynulo, že podle nich jsou příčinnou nezaměstnanosti nezaměstnaní, přičemž nezaměstnanost je jejich svobodná volba, takže by si místo podpory zasloužili spíše trest, protože svým rozhodnutím poškozují celou ekonomiku a ostatní na ně doplácejí.

Ludvík Hovorka je snad jediný mě známý politik, který dlouhodobě a systematicky vystupuje proti rozkradení českého zdravotnictví a likvidaci systému zdravotní péče v ČR. Ludvík Hovorka dnes zveřejnil text s příznačným názvem Konec soukromých lékařů v Čechách – úsvit bílých otroků, který by se dal stručně třemi slovy shrnout jako „Julínek strikes back“, ale stejně bude lepší si přečíst víc:

„Nepokoje na Šluknovsku hýbou společností. Vyjadřuje se k nim kde kdo, nabízena jsou různá vysvětlení vzniku problémů, méně již reálná řešení.“ Takhle bych klidně mohl začít i já, ale toto je citace úvodu textu Yamato-sana Časový faktor nepřizpůsobivých, ve kterém jedno takové podle něj „reálné řešení“ nabízí. „Řešení,“ ze kterého jsem zcela konsternován, protože nenavrhuje nic menšího, než prolomení ochrany individuálních lidských a občanských práv „nepřizpůsobivých“, nebo jak je on sám nazývá „neproduktivních“. Kdyby šlo jen o exces, úlet ze vzteku, prosím, ale mám důvody k obávám, že se jedná o myšlenky, které „majoritě slušných občanů“ nejsou zdaleka cizí a mohly by vynést na vrchol nějakého toho Vůdce dříve, než si lidé vůbec uvědomí, čemu že mu že to vlastně fandí.

Tak nám schválili škrty, a aby to nějak vykompenzovali, tak zvýšili DPH. Kdo? No přece poslanci, kterých se to ani v nejmenším netýká, protože při svých příjmech na sociální dávky nedosáhnou, zvýšení DPH nepocítí a nemocenskou nepotřebují, protože jim jde pořád plný plat.

Doufáte, že když budete v nouzi, tak vám Policie ČR pomůže a ochrání vás? Tak doufejte. Doufejte, ale nespoléhejte. Vláda totiž dělá vše pro to – a je celkem jedno, jde-li o zločinný záměr, nebo jen obyčejnou neschopnost – aby na nějaké pomáhání neměli policisté ani chuť, ani prostředky. Takto ztrátu motivace, deziluzi a tristní podmínky pro výkon služby popisuje jeden mladý policista (originál neumím zalinkovat:

Burzovní spekulanti nikdy nepatřili k mým oblíbeným dětským hrdinům, takže mi jméno mistra světa v obchodování s cennými papíry Larryho Williamse nic neříká, nicméně rozhovor s ním považuji za celkem poučný. Je to taková pěkná sonda do myšlení liberálního extremisty – libertariána.

Kdybyste si nebyli jistí, zda jste či nejste v České republice, poznáte to podle toho, že si budete připadat jako u blbečků na dvorečku. Tak třeba ta záležitost se solárními elektrárnami. Vláda kdysi vyhlásila štědrý dotační program na podporu obnovitelných zdrojů, kam solární elektrárny patří, a nějak přitom pozapomněla, že žijeme v kapitalismu a že žádná dobrá myšlenka není před agresivním byznysem s jeho tendencí vydrancovat, co se dá, v bezpečí. Jako houby po dešti proto začaly vznikat firmy, jejichž byznys plán byl postavený prodeji za dotované ceny (dlužno uznat, že k dokonalosti to nepřivedli kupodivu Češi, ale Španělé, kteří dokázali vyrábět dotovanou „solární“ elektřinu i v noci).

O teroristickém útoku v Norsku jsem naposledy slyšel v rádiu v pátek odpoledne, kdy se vědělo jen tolik, že došlo k explozi ve vládní čtvrti, a pak až po návratu z víkendu v neděli večer, když už bylo po všem, a prostá reprodukce vývoje situace už nemohla médiím, která nutně potřebovala tak atraktivní téma maximálně vytěžit, stačit. V takový okamžik přichází na řadu příběh a právě tehdy se ukázalo, jak jsou média bezradná, když je narušen stereotyp. Útočník A. B. Breivik totiž není ani muslim, ani ultralevičák, ale pravicový extremista. A s tím si média nějak nevědí rady.

Snad pod dojmem epochálních úspěchů kdysi populární aktivity Dohnat a předehnat pojal premiér Nečas smělý plán dostat ČR mezi 20 nejlepších zemí. Bohužel není zcela jasné, mezi kterých 20 zemí se máme dostat, jestli to mají být země  OECD, nebo země rozvojové a kolonie, mezi něž mílovými reformními kroky míříme, a protože k nim budeme sestupovat shora, máme dobrou šanci, že mezi nimi budeme alespoň na čas premiantem.

Kamkoliv v poslední době přijdu, tam mě dnes a denně reformisté (tj. vyznavači kultu reforem) přesvědčují o tom, že vládní reformy jsou dobré a nutné a že jsou správné přesně v té podobě, v jaké je vláda protlačuje. Ale abych nebyl nespravedlivý, najde se i dost těch, kteří si myslí, že reformní úsilí vlády je špatné, že vláda je příliš měkká a reformy by měly být radikálnější a drastičtější.

Už jsem ani nedoufal, ale nakonec se kluci koaliční domluvili a vláda byla zachráněna.  Ta nejistota, jestli budou reformy pokračovat, byla strašná, ale ta úleva, když je teď jasné, že triumfu sociální spravedlnosti nic nestojí v cestě, byla sladká…

Vláda systematicky odmítá odbory jako relevantního partnera pro jednání s tím, že odbory reprezentují jen zlomek občanů (podle různých (pro)vládních zdrojů to má být cca 500000 či 15% občanů). Takto to vidí vláda, která získala 48% hlasů při 63% volební účasti, přičemž takový mandát považuje za dostatečně silný k tomu, aby mohla provádět radikální, dlouhodobé a hlavně nevratné změny.

Nepíše se mi to snadno, protože s odbory sympatizuji, jejich požadavky považuji oprávněné a rozumné a právo na stávku podporuji, ale při včerejší stávce nedopadly o mnoho lépe, než ti přísloveční sedláci u Chlumce. Nejde samozřejmě o to, že vláda nepadla, to bylo jasné, že kvůli jedné jednodenní stávce se vláda nesloží, tím spíše je-li jako ta Nečasova, která si zakládá na tom, že jedná z pozice síly a na lidi zvysoka… Jde o ten rozpačitý pocit, který stávka zanechala. A stávka nesmí být rozpačitá, protože stávka musí někoho bolet. A když nebolela vláda, bude nutně bolet odbory.

Ohlášená a pak zase odvolaná (zmařená) stávka v dopravě mi připravila novou nečekanou zkušenost. Zatím jsem totiž nikdy neměl tak intenzivní pocit, že jsem sám proti hýkajícímu davu, jako když jsem se postavil na stranu odborů a ústavou garantovaného práva na stávku. Většina se totiž vezla na vlně hysterické militantní averze vůči odborům, urážek a výhrůžek takového rázu, že nebýt jejich terčem odboráři, bylo by to za zvýšenou sazbu.

Text judr. Kateřiny Šimáčkové Nejnespravedlivější rozsudky je nekompromisní kritikou pečlivě pěstovaného českého právního marasmu a praxe údajně právního státu, za který se Česká republika po převratu tak ráda označuje. Snad lze hledat jistou naději v tom, že takto odvážně vystoupil právě někdo z řad právníků, přestože současná situace nejlépe vyhovuje právě těm, kteří jediní mají reálné možnosti ji změnit.

To bylo řečí o tom, jak se vracíme do Evropy, to bylo toužebných pohledů upřených na západ od Aše. A jak to celé dopadlo? Ze západních standardů máme jenom vysoké ceny (v tomto směru jsme západ v některých oblastech už nejenom dohnali, ale i předehnali), ale vše ostatní, platy počínaje a politickou kulturou konče, máme svoje vlastní, nízké a ještě nižší. Ono to vůbec vypadá, jako kdybychom do té Evropy ani nechtěli, tedy alespoň pro to nic neděláme.

Kdo jsou občané druhé kategorie víme: jsou to lidé, kteří jsou k neloajální k vládě a neprojevují ji patřičnou úctu, nepodporují reformy, nechtějí chudnout, aby jiní mohli bohatnout, a mají dokonce tu drzost, že pořádají demonstrace, na kterých dávají své názory najevo. Ale kdo jsou to lidé první kategorie?

Víte, co se děje ve Španělsku? Víte vůbec, že se ve Španělsku něco děje? A děje se tam vůbec něco? Stěžoval jsem si zde na mlhy nad Tuniskem či Egyptem, ale ty byly v porovnání se Španělskem mediálně pokryty ještě poměrně řídké, o tamních událostech se psalo alespoň něco. Přitom ve Španělsku se také masivně demonstruje a sami Španělé po vzoru arabských revolt hovoří o revoluci.

Metodou ne nepodobnou přílepkům schválili poslanci tzv. malou důchodovou reformu, podle které se „70 procentům lidí se důchody sníží, zatímco 20 procentům nejbohatších se zvýší“ (říkejme tomu třeba třídní spravedlnost), ale hlavně se bude zvyšovat věk odchodu do důchodu, a to tak, že „zcela sjednotit by se měl tento věk v roce 2041, kdy osoby narozené v roce 1975 budou chodit do důchodu ve věku 66 let a osm měsíců.“ Jenže jak upozorňuje B. Sobotka: „Za druhé, zákon dále prodlužuje věk pro odchod do důchodu ze 67 let na fakticky ničím neomezenou hranici. Lidé, narození v roce 2011 tak půjdou podle tohoto zákona do důchodu až v 73 letech!“

Sám o sobě zajímavý text Honoring a Fallen Enemy: on the Death of Osama Bin Laden cituje z dopisu Usámy bin Ládina americkému lidu ze září 2002 (celý text), ve kterém vysvětluje důvody útoku na dvojčata a zahrnutí civilistů mezi cíle operací al-Kajdy^*): „Je to americký lid, kdo platí daně, z nichž jsou financována letadla, která nás bombardují v Afghánistánu, tanky které ničí naše domy v Palestině, armády, které okupují naši zemi v Perském zálivu a flotily, které vynucují blokádu Iráku. Tyto daně jdou Izraeli, aby s jejich pomocí mohl útočit na naši zemi a zabírat ji. Jo to tudíž americký lid, kdo platí útoky proti nám, a je to on, kdo skrze své volené zástupce rozhoduje o tom, jak budou jeho daně využity.“

Dalším bodem programu vládních reforem v intencích uctívání sv. Karabáče je, že chudí a postižení budou muset platit speciální kartou: „Všichni lidé, kteří dostávají sociální dávky na konkrétní účel, budou muset používat speciální platební kartu. Ta má zaručit, že si za peníze od státu nekoupí například alkohol nebo cigarety. (…) Placení kartou má být povinné také pro zdravotně postižené.“ Učebnicovější příklad diskriminace aby člověk pohledal.

Ani to příliš nebolelo a vládní krize je za námi. Vyřešil ji pan prezident a vyřešil ji typicky po česku: nechal ji vykysat. Prostě odmítal odvolat ministry tak dlouho, až i premiér, který si kdoví proč myslel, že o složení vlády rozhoduje on, pochopil, že tudy cesta nevede. A našel cestu jinou, která jako by vypadla z pohádky o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil.

Vláda může být silná i slabá, oblíbená i neoblíbená, taková i maková, ale nesmí být trapná. Nesmí? Ta česká je právě taková. Premiér není ani schopen prosadit své představy o jejím složení a vlaje za prezidentem jak studentík za krásou profesorkou matematiky a ministři si jdou zatím po krku jak hokyně na trhu.

Nápaditý a výstižný fejeton Lubomíra Brožka Nesnesitelné kouzlo silanizace mne zaujal natolik, že jsem neodolal a pořídil z něj výtah jako inspiraci i varování:

Situaci před volbami v roce 2009 jsem kdysi popsal jako zátěžové testy českých občanů, které zjišťují, co všechno si ještě nechají Češi líbit, co všechno ještě skousnou, jak dlouho si ještě nechají dříví na zádech štípat? Češi tehdy obstáli a všechno skousli.

Tak to máme jednou pan Drobil a 500 miliónů, kterým prý umetal cestu ze státního rozpočtu do kasičky ODS, jednou pan Dobeš a kamarádka, které dal vyplatil extra odměnu a napsal za ní seminární práci o sobě, jednou pan Bárta a šmírování politiků z ODS, které se spláchlo omluvou, jednou pan Janovský, jeho bratr a jeho zlatý důl  v IKEMu, jednou pan Vondra a výhodně předražená zakázka pro ProMoPro, a konečně jednou bájivý lhář pan Kalousek; drobné tunýlky, neefektivnosti a pijavce napojené na veřejné rozpočty, zejména zdravotnictví, snad ani nepočítám, ty jdou na účet podniku.

Ničení, zabíjení, použití vojenské síly, vměšování se do vnitřních záležitostí… jestli tohle není válka, tak co tedy? Ale ona to de iure skutečně válka není, protože se jí nikdo neobtěžoval vyhlásit. Opravte mne, pokud se mýlím, ale Libyi nikdo válku nevyhlásil, stejně jako ji nevyhlásil Srbsku, Afghánistánu, nebo Iráku. Proč? A záleží na tom vůbec?

Stejně jako v případě Tuniska a Egypta, je i aktuální dění v Libyi a kolem ní zahaleno v mlhách, zahuštěnou tradiční lhostejností českých novinářů k tomu, co se děje „za humny.“ Je to všem trochu jiná mlha. Zatímco u Tuniska a Egypta bylo možno spekulovat o tom, že za mlhavostí zpráv o tamních událostech stojí snaha nedávat stále více nespokojeným Čechům „špatný příklad“ lidí, kteří se radikálně vzbouřili proti vládě zkorumpovaných gaunerů, u Libye se zdá být zdrojem mlhy to, že západní elity, se kterými jsou novináři obligátně konformní, nemají úplně jasno v tom, čeho chtějí dosáhnout a jaké k tomu použít prostředky.

Někdo by mohl očekávat, že jako bývalý praktikující knihomol a stále ještě milovník knih podporuji Výzvu na obranu knih požadující ponechání knih v nižší sazbě DPH. Musím vás zklamat, ale nepodporuji. A není to proto, že se mezi jejími signatáři objevují jména, která cokoliv spolehlivě zdiskreditují, ani proto, že bych nesouhlasil s věcnou stránkou (s tou naopak vřele souhlasím), je to proto, že ji v kontextu zvyšování DPH jako takového považuji za nemravnou.

Je 1. března a hekatomby neviňátek z inkubátorů se nekonají. Časně i předčasně narození novorozenci mají štěstí, že se vláda nakonec s rebelujícími lékaři dohodla na příměří. Jinak se ale o šťastném konci příliš mluvit nedá. Válečná sekyra nebyla zakopána, jen odložena k ledu, místo míru zavládlo jen příměří a na mediální frontě ani to, tam se stále bojuje o mysli a srdce veřejnosti.

Vláda neví roupama co dělat a peněz má na rozdávání – jenom tak lze vysvětlit, že trvá na sčítání lidu, domů a bytů i přesto, že za něj zaplatí cca 2 miliardy korun, což je částka, kterou se jinak zdráhá vydat, i kdyby to mělo znamenat kupříkladu kolaps zdravotnictví. Vláda, respektive Český statistický úřad, sčítání zdůvodňuje celou řadou ušlechtilých pohnutek a péčí o blaho lidu, jako že bude možno lépe plánovat veřejnou dopravu či výstavbu mateřských školek. Skutečně mám tohle věřit vládě, které je jinak vše veřejné trnem v oku, privatizovala by nejraději i vzduch a neuznává žádné společné zájmy a společnost vůbec, ale pouze jedince a jejich individuální zájmy?

O eskalaci napětí mezi českou majoritou a romskou minoritou v Novém Bydžově slyšel v poslední době zřejmě každý. A myslím, že nebudu daleko od pravdy, když budu spekulovat, že naprostá většina nejenom Bydžováků, ale i ostatních „dobrých Čechů“ by souhlasila s názorem starosty Nového Bydžova Pavla Loudy, jak jej prezentuje článek LN Kdo je pánem na náměstí: „Protože ani upřímně míněné integrační snahy k cíli nevedly, nastal podle jeho [starostova, pozn. red.] přesvědčení čas na represi. O její podobě má přitom jasno: chce mít možnost odebrat dávky každému, kdo nedokáže ani v tíživé sociální situaci odolat hernám a peníze „na přežití“ utrácí v automatech.“

Když se podívám na Ministerstvo životního prostředí, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na Ministerstvo dopravy, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na Ministerstvo obrany, vidím, že zdroje jsou, dokonce hodně zdrojů. Když se podívám na Úřad vlády, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám hospodaření nemocnic, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na hospodaření Prahy a dalších obcí, vidím, že zdroje jsou. Když se podívám na výběr daní a daňové úniky, vidím, že by byly. Ať se podívám, kam se podívám, vidím, že zdroje jsou a že jich není málo.

I v českých zemích našel živnou půdu mýtus o líných nezaměstnaných, který režimu umožňuje svalovat vinu na samotné nezaměstnané a mýt si nad nezaměstnanost ruce a těm, kteří stále ještě zaměstnání mají, nabízí naději, že to, zda si práci udrží, závisí jen na nich, protože chyba není v systému, ale v konkrétních lidech. V důsledku takového přístupu je nezaměstnanost chápána nikoliv jako sociální nemoc a závažný problém, který je třeba řešit, ale jako spravedlivý trest za osobní selhání nezaměstnaných, odkud je již jen kousek k ostrakizaci a kriminalizaci nezaměstnaných. Zřejmě si to uvědomují i sami nezaměstnaní, protože v loňském roce na svoji obranu založili Akční spolek nezaměstnaných, který chce hájit práva nezaměstnaných a ekonomickou soběstačnost občanů. Jeho hlas je sice ve srovnání s odbory a zejména s dnes protěžovanými zaměstnavateli spíše pouhým šepotem, ale snad se nenechá umlčet. Jednu jistotu má: že mu vláda svojí péčí zajistí dostatek potenciálních členů a sympatizantů, kterých navíc bude přibývat.

Nedávné nepokoje v Tunisku, často označované za revoluci (dokonce „Jasmínovou“ revoluci, protože co by to bylo za revoluci bez přívlastku, že?), nakonec vyústily v pád prezidenta Abidína bin Alího, autokrata, jakých je arabský svět plný, který po téměř třicet let vyhrával „volby“ z více než devadesátiprocentní „podporou“, podobně jako běloruský prezident Lukašenko, který je však na rozdíl od toho tuniského (a jeho se Západem spřátelených despotických kolegů) na indexu.

I když to asi ani zdaleka ne každý ocení, prokázali čeští lékaři svojí akcí „Děkujeme, odcházíme“, zejména přechodem do fáze realizace, celé společnosti velmi dobrou službu: připomněli nám totiž, že práce se sama neudělá. V poslední době jsme si zvykli práci podceňovat a najednou je tu někdo, kdo tu práci dělá, a říká, že za daných podmínek už ji dál dělat nechce. To najednou všichni vidí, že ta práce bude setsakramentsky chybět. Léčení bez lékařů totiž ani trh nezajistí.

Je dobré, když se představitelé státu veřejně vyjadřují a píší různé sloupky a komentáře, protože to občanu umožňuje lépe pochopit kým a jak je stát vlastně řízen a vytvořit si alespoň hrubou představu o džungli zákonů a norem, v níž žije. Sloupky ombudsmana Pavla Varvařovského v Lidovkách tudíž vítám, byť z nich mám opakovaně dojem, že pan Varvařovský je spíše veřejný ochránce režimu, než veřejný ochránce práv. Tak například jeho poslední sloupek Už zas ťapu do kaluže, ve kterém píše: „Je-li někdo zletilý a svéprávný, měl by si svá práva střežit především sám, a ne za následky své vlastní neznalosti a naivity (všimněte si, jak jsem tolerantní) volat k odpovědnosti stát a jeho orgány. (…) Což si takhle namísto tradičních předsevzetí stran hubnutí, nekouření a podobných záměrů někam napsat tlustým písmem, že nebudeme podepisovat, co jsme nepřečetli, případně přečetli, ale neporozuměli?“

Je legrační, jak má o Vánocích kde kdo potřebu napsat něco sentimentálního a bezkonfliktního, třeba i jen to obehrané šťastné a veselé, a to včetně lidí, kterým obžerství nic neříká, nakupování se jim hnusí, balení dárků je nebaví a na narození Ježíše je nejvíce zajímá to, co se stalo devět měsíců předtím, protože v tom správně tuší zárodky nového žánru spirituální pornografie.

Ministr životní prostředí, který dýchá za průmysl – to byl až do včerejška Pavel Drobil. Teď ale průmyslová lobby o svého muže u konkurence přišla, protože pan ministr narazil na člověka, který zřejmě neměl dostatečně rozvinutý smysl pro lumpárny a začal mluvit o tom, o čem se nemluví. A tak pan ministr raději rezignoval, než aby kompromitoval vládu (nejde samozřejmě o vyvození odpovědnosti, protože pan dnes již exministr nic špatného neudělal, ale o taktický tah, při kterém se oba, on i premiér Nečas, tváří velmi ukřivděně a mučednicky).

Vlastně je jedno, jestli jsou Assange a Manning odbojáři a zveřejnění amerických depeší, které připravili, je aktem občanské revolty (či informačního anarchismu), nebo se jedná o variaci na zapálení Reichstagu, jejímž cílem je výroba souhlasu s restrikcí svobody slova, obojí může snadno vyústit do volání po regulaci přístupu k internetu a jeho využití.

Vleklá diskuse o použití jaderných zbraní (díky níž jsem se dozvěděl, že použití jaderných zbraní je nejenom vysoce racionální, ale v rámci pro ten případ speciálně zkonstruované etiky i zcela mravné) mi připomněla, jak jsem kdysi, v dřevních dobách PC, hrál hru Civilization. Udělal jsem tehdy zkušenost, která je, na rozdíl od poněkud akademické debaty o bombardování Hirošimy, nejenom zcela konkrétní, ale řekl bych, že i poměrně dobře sdělitelná. A tématu použití jaderných zbraní se přímo dotýká.

Snad mi odpustíte tu bulvární aluzi na význam anglického „to leak“, ale on i obsah na WikiLeaks zatím zveřejněných diplomatických depeší USA je takový „diplomatický bulvár“, jak kdosi nazval prozatím zveřejněné kabelogramy americké diplomacie, s jejichž vystavováním na adrese http://cablegate.wikileaks.org začal dnes Julius Assange, noční můra všech spořádaných státníků.

Vládnoucí třída a zejména politická reprezentace se nijak netají tím, že usilují o demontáž sociálního státu, ale již nejsou tak otevření v otázce toho, co svým počínáním skutečně sledují. Je snad jejich cílem stát asociální?

Vláda hrubou silou protlačila sněmovnou balík reformních zákonů, takže se občané mohou těšit na to, že okusí třídní spravedlnost naruby – aby mohly zůstat nízké korporátní daně, degresivní zdanění nejbohatších a další privilegia elity, budou se muset široké vrstvy neprivilegovaných občanů uskrovnit. Zřejmě proto, aby stihla vláda svoji protilidovou tvořivost protlačit ještě senátem ve starém složení, na který se může spolehnout, že jím zákony projdou jako nůž máslem a senátoři je schválí s manifestační úslužností a ještě jim na cestu postaví špalír, rozhodlas se zneužít nezákonně vyhlášený institut legislativní nouze.

ČSSD ve volbách do senátu opět dopadla o něco lépe, než všemožní komentátoři a analytici věštili, a získala svých „12 statečných“ a tím i většinu v senátu. Tentokrát se již nemůže předseda vlády Nečas vymlouvat, že volby nebyly hlasováním o reformách, tak jako po komunálních volbách z minulého týdne, protože nové složení senátu je jednoznačným signálem, že vládní reformy nemají dostatečnou podporu voličů a ztratily legitimitu, byť legalitu stále mají a vláda je může nadále prosazovat silou své většiny v poslanecké sněmovně. Stejně jako před dvěma lety lze konstatovat, že modrým slípkám spadl hřebínek. Řečeno jazykem pravice, nabídka vládních stran nebyla dostatečně konkurenceschopná a neuspěla na trhu. Je ovšem otázka, zda to pravice vezme na vědomí, nebo bude příčiny jako obvykle hledat v nesvéprávnosti voličů, kterým bude vyčítat, že nejsou hodni svých politiků.

Soud dnes v případě známé kauzy žhářů z Vítkova uložil výjimečné tresty. Že se obžalovaní na místě odvolali (čím větší gauner, tím intenzivněji vnímá trest jako strašnou křivdu, a navíc o moc horší už to pro ně být nemůže) bych ještě pochopil, ale nad tím, že se prohlásí za nevinné, mi už zůstává rozum stát. To nevidí na tom, co spáchali, nic špatného, nebo nedokážou vidět souvislost mezi požárem, který založili, a jeho následky, nebo jsou jim následky lhostejné a cítí se nevinni podobně, jako naprostá většina z nás, když zašlápne brouka?

Volební víkend je za námi – to byly nervy. Ale proč vlastně? Co je tak vzrušujícího na počínání volebních automatů s operačním systémem LifeStyle 10.1 nebo CargoCult 2010? Navíc ještě zdaleka není po všem, chleba se bude definitivně lámat až ve druhém kole senátních voleb.

Vláda si k lidu dovolí jenom tolik, kolik jí dovolí lid. Pokud si lid nechá srát na hlavu, může vzít jed na to, že mu ji vláda s gustem posere. Proto je třeba ocenit dnešní demonstraci státních zaměstnanců, kterých odbory, které ji organizovaly, očekávaly dvacet tisíc, a ono jich přišlo tisíců třicet (a podle některých odhadů až čtyřicet), kterou dali státní zaměstnanci najevo, že se nebojí ozvat a připomenout panstvu, že nejsou jen onuce na jedno použití.

Jak nesnáším církev, tak mám slabost pro kostely. Asi pro tu zvláštní směsici poroby a emancipace, kterou na mne vždy dýchaly. Proto jsem je také vždy při cestách po vlastech českých (ale nejen po nich) vyhledával a navštěvoval. Vyhledávám je stále, ale již je nenavštěvuji. Jsou totiž zavřené.

Reklamu obecně dělím na blbou a blbější. Reklamní spoty, které by mne neurážely, by se daly spočítat na prstech. Mezi těmi blbějšími kraluje kampaň rádia Bonton, ve které se nabízí jako náplast na bolavý život. Nedaří se, je to na levačku? Nezoufejte, určitě je na tom někdo hůř a navíc je tu naše rádio, to vám pustí hudbičku, která vás hodí do pohody, a budete mít klídek na tabáček. Jako třeba v tomto mikrodramatu: „Mohutná oslava kámošových narozenin. Na cestu domů jsem si zodpovědně zavolala anděly, abych nenabořila auto. Ty umělci to zvládli za mě. Posranej život."

Na dnešek připadá výročí teroristických útoků na WTC v New Yorku. O tom, že se jednalo o akt terorismu, není pochyb, liší se pouze mínění o tom, kdo jsou skuteční teroristé (což nutně nemusí být ti, kteří za ně byli prohlášeni). Masmediální prezentace tohoto tragického výročí se nese v duchu velkého vyprávění o ohrožení svobody a demokracie zákeřným a krutým nepřítelem, který nás nenávidí pro naše svobody a naši kulturní a civilizační vyspělost, a kterému je nutno se odvážně postavit i za tu cenu, že odhodíme pomyslné rukavičky a sáhneme po zbrani, kterou použijeme sice bez radosti, ale zato důsledně, neboť je to na obranu našich výdobytků nutné. Tisícce lidí, kteří tehdy v troskách zdemolovaných mrakodrapů zahynuly, jsou z tohoto pohledu vlastně prvomučedníci Války s terorismem.

Když jsem se včera dozvěděl o vražedném řádění střelce v Bratislavě, po kterém zůstalo 6 (podle posledních zpráv 7) mrtvých, má první reakce byla: „co je to zase za hovado" a „jak je možné, že se stačil zabít sám, kde byla policie, proč ho nezlikvidovala?" A pak jsem se dočetl, že krvavý střelec z Bratislavy se prý mstil za syny: „Vrah bol otec, ktoreho synov mu ta vyvrazdena romska rodina namocila na drogy. Uz v minulosti sa im vyhrazal, dnes ten svoj čin dokonal – aj ked zvyšok činu už bol čistý amok..." Nebo jinde: „Rodina Putíkových (oběti, pozn. red.) neměla v Devínské Nové Vsi dobrou pověst. Podle televize Markíza vyvolala rodina nedávno v blízkém okolí konflikt, při kterém musela zakročit zásahová policejní jednotka. Podle sousedů to byla problémová, často hlučná domácnost." A najednou není svět tak černobílý a rozdíly mezi agresorem a napadeným se začínají stírat...

U příležitosti pohřbu Milana Paumera, člena „odbojové" skupiny bří Mašínů, se v Poděbradech koná teatrální oslava terorismu, na které patetická slova o svobodě, hrdinství a boji z úst vládnoucí elity jen chabě maskují krvelačné krédo: „mrtvý komunista – dobrý komunista." Selanku neukojených vítězů nenarušila ani osamělá revolta (nebo snad provokace?) zatím neznámého muže, který bude zřejmě za svoji drzost štván napříč „svobodnými" médii, jenž „zaplavil" Poděbrady plakáty nazývající Paumera vrahem (plakáty ač řádně zaplaceny se na výlepových plochách dlouho neohřály). 

Nad tím, že PČR dává svému heslu „pomáhat a chránit" poněkud svérázný význam (eufemisticky řečeno), jsem pozastavoval již dříve. A jak se tak zdá, tak se výkladu svého heslu v duchu „nemít problémy" hodlá držet i nadále. Tak například zpráva s varovným titulkem Na Spartu přijedou stovky polských chuligánů, policisté čekají problémy, nehovoří o tom, jak je policie na chuligány připravena a že jim nedovolí ani plivnout na zem, natožpak nějaké výtržnosti, ale o tom, že policie na ochranu nevinných civilistů (sic!) předem rezignovala: „Přestože policie vyšle do ulic desítky svých lidí, měli by být zejména obyvatelé pražské Letné opatrní. Je na jejich zvážení, zda se budou v době před, v průběhu a po skončení zápasu v těchto místech pohybovat. Nelze vyloučit, že může dojít k fyzickému napadení nebo třeba k poškození zaparkovaných aut." Jinými slovy: utečte, schovejte se, na nás nespoléhejte.

Výběr z výběru Miroslava Tejkla 12 sekund (optimální doba trvání jednoho videoklipu je maximálně 12 vteřin, protože to jenejdelší možná doba pro udržení pozornosti, cokoli delšího je prostě nuda) z knihy Marka Fishera Kapitalistický realismus. Je to sice jen výběr z výběru, fragment fragmentu, ale i tak je více než vydatný.

Moudří konšelé pražští kudy chodí tudy myslí na to, jak učinit Prahu ještě světovější. Nejnověji zvažují, že by ji obohatili o to, co jí chybí ve srovnání s předním metropolemi Jižní Ameriky, Afriky či Asie – o slum. Jeho zárodkem mají být odsunutí bezdomovci, město dodá pozemek, plot i dopravu.

Snad aby je to polidštilo, snad z důvodů marketingových dostávají vlády různé přídomky, jako „vláda národní oběti", „vláda národního porozumění" či vláda „národní jednoty". Čerstvě zformovaná  vláda TOP09 v čele s premiérem za ODS by se docela dobře mohla jmenovat „vláda národní pohromy", soudě alespoň podle toho, jak hodlá s národem udělat krátký proces. Ovšem ještě lépe by její zločinnou podstatu vystihlo označení „vláda černé ruky." 

Americký soud zrušil Obamův zákaz těžby ropy v hlubokém moři: „Zákaz těžby koncem května vydal americký prezident Barack Obama kvůli rozsáhlému úniku z ropného vrtu v hloubce 1500 metrů [v Mexickém zálivu]. (...) Zástupci firem označovali moratorium za neopodstatněné, protože vláda podle nich nemá žádné důkazy o tom, že by kvůli hlubokomořské těžbě hrozilo Mexickému zálivu nějaké nebezpečí." Pokud nepředstavuje nebezpečí masivní únik surové ropy do moře, co by se muselo stát, aby to bylo shledáno nebezpečným? Jaký hmatatelnější důkaz, než havárie ropné plošiny Deep Horizon a následný únik ropy devastující moře i pobřeží, nezvladatelný mimo jiné právě kvůli veliké hloubce, může existovat? Pokud není důkaz toto, tak už nic. 

Tak jako každý rok touto dobou (přesné datum je ovšem pohyblivé, jak se na správný náboženský svátek sluší a patří) se vyrojily články připomínající, že dnes nastal den daňové svobody a Češi slaví daňové prázdniny, neboli nastal pomyslný okamžik, od kterého jde mzda na konto občana, do té doby naopak veškerý příjem připadá státu. Už samotný pojem den daňové svobody je ovšem zavádějící, protože sugeruje, že daně představují formu útisku, čímž implicitně legitimuje krácení daní a daňové „optimalizace". Ještě zákeřnější je ale jeho obsah, protože do „dne daňové svobody" nepracujeme na stát, ale na sebe, protože z daní se totiž platí učitelé, hasiči, údržba kulturních památek, buduje se s jejich pomocí infrastruktura, či slouží k financování zdravotnictví.  Na samotný provoz státu jde jen část vybraných daní. 

Na anketní otázku Proč se hlásím k levici? odpověděl Jan Keller textem, který je nerozeznání od toho, jak bych odpověděl já, kdyby se mne někdo zeptal, protože i já „mám důvody, proč se hlásím k levici i přesto, že to občas znamená nechat si nadávat do socek, parazitů, komoušů, bolševiků a podobné havěti."  Předněji řečeno: jak bych chtěl odpovědět, kdybych to uměl jako Jan Keller. Proto si jeho slova vypůjčím a přetisknu s dodatkem: mluví i za mne. Mimochodem, povšimněte si, že v celém Kellerově textu ani jednou nepadne slovo spravedlnost, natožpak sociální.

Dlouho jsem váhal, zda letos k volbám vůbec jít, přeci jenom, nemusím dělat stafáž u každého cirkusu, který do města zavítá, ale nakonec mne ODS přesvědčila. Její nenávistná demagogická kampaň, využívající těch nejpodlejších marketingových triků a plná těch nejotřepanějších klišé o líných sockách a zániku demokracie v Čechách, na mne zapůsobila tak mocným dojem, že jsem se rozhodl k volbám jít a podpořit někoho jiného, jenom aby tenhle spolek blazeovaných sociálních inženýrů měl na stát co nejmenší vliv. Vždyť ve způsobu vedení kampaně se nutně odrážejí principy a hodnoty strany a podle kampaně soudě by ODS byla schopna ještě tak uspořádat pogrom, ale již ne vést stát. Mám totiž důvodné podezření, založené na empirické zkušenosti, že pokud se ODS chopí řízení státu, bude to ze všeho nejvíce připomínat loupeživý nájezd na státní rozpočet a peněženky střední třídy v kombinaci s trestnou výpravou mstící se všem „neúspěšným" a jiným protistátním živlům.

Byl jsem požádán, abych pomohl s rozšířením odpovědi Jana Kellera na blábol Stanislava Komárka Volební právo aneb Evoluční past, čemuž tímto s radostí vyhovuji.

Není před tím úniku. Ať se vrtnu, kam se vrtnu, všude mi vyhrožují Paroubkem.Těžko říct, kdo je ten pan Zodpovědný, kterému leží blaho národa na srdci natolik, že nelituje prostředků, aby před tím démonem v lidské podobně veřejnost varoval, protože se tento nezištný dobrodinec zásadně nepodepisuje, ale jeho poselství je jasné: vyhraje-li Jiří Paroubek volby (ve skutečnosti samozřejmě Jiří Paroubek nevyhraje v žádném případě, vyhraje tak maximálně ČSSD), nastane konec světa. V mlhách leží pouze konkrétní podoba této apokalypsy, totiž zda zmizí Slunce, přiletí mračna kobylek, bude čtyřicet dní pršet, či zkysne veškeré mléko včetně sušeného a mateřského.

Severní Moravu a Slezsko zasáhly silné deště a s nimi přišly povodně. Tak jako každý rok, chtělo by se říct. Povodně začínají být spíše než výjimkou pravidlem, nemine snad rok, aby někde velká voda nenadělala škodu. Ty současné udeřily ve stejných místech, jako velké povodně před 13 lety, které se tehdy zapsaly do povědomí lidí jako symbol zkázy. Letos to snad není tak hrozné, možná jsme ale již jen otupěli.

Vzpomínám si na scénku, ve které Oldřich Kaiser v roli hyperpubertální nanynky na zkušební otázku učitele dějepisu, jaká že to hesla volali studenti v roce ´89 na Národní třídě, odpovídá: „Svobodné dolby." Vzpomněl jsem si na ni v souvislosti se „studentskými volbami", jejichž výsledky ukázaly přibližně stejnou orientaci v problematice české politiky v kombinaci s aktivistickým naivismem, který média sice vydávají za důkaz zodpovědnosti, ale já za ním vidím spíše nezkušenost, větší než malou porci emocí a tlak konformity. Domnívám se totiž, že rozhodnutí člověka, jehož životní zkušenost je omezena na víceméně bezstarostné dětství a péči rodiny, není tak úplně racionální. Teprve až se budou stejně rozhodovat jako lidé, kteří se starají o vlastní rodinu a vlastní domácnost a mají intimní zkušenosti s existenciálními starostmi a nezaměstnaností, budu věřit tomu, že je jejich volba autentická, a nikoliv zvenčí implantovaná.

Že je Miroslav Kalousek, nekorunovaný předseda TOP09, hajzl s minulostí mafiána, je myslím všeobecně známá věc (že to některým imponuje a mají jej proto za hrdinu je věc druhá). Jak ovšem nejnověji ukázala zchytralá kampaň s fiktivními složenkami za státní dluh, je Kalousek nádavkem ještě nebetyčné hovado, škodná, která spíše než do parlamentu patří do kriminálu. Nejde ani tak o to, že připomíná státní dluh a jeho podíl na hlavu (zvláštní, jaký zájem o státní dluh najednou vykazuje dlouholetý vládní poslanec a bývalý ministr financí), jako o to, že závažný celospolečenský problém zneužívá k vlastnímu zviditelnění se a především o formu, kterou zvolil.

Už letmý pohled na mapu s vyznačenou demarkační linií z května 1945 (tlustá čára v levé části) jasně napoví, jaký podíl na osvobození tehdejšího Československa měla armáda americká a jaký sovětská. A to na mapě chybí nejenom část východní Moravy, ale i celé Slovensko (které, technicky vzato, bylo spíše dobyto). Je sice možné spekulovat o tom, co by bylo, kdyby se Američané nezastavili na čáře, na které se zastavili, a pokračovali dál na Prahu, a proč se zastavili právě na ní, ale fakt je, že se na ní zastavili a osvobodili tak jen část západních Čech. Padlo jich při tom několik stovek. Rudoarmějců padlo při osvobozování zbytku republiky na sto čtyřicet tisíc; část možná zbytečně kvůli chybám či lhostejnosti velené, ale bojovali. Bojovali těžce, na mnoha místech a zaslouží si respekt. Přesto se dnes vzpomínka na podíl Rudoarmějců při na osvobození většiny naší vlasti vytrácí a je přehlušena připomínkou osvobození západních Čech armádou USA, a to i v místech, kde americká armáda nikdy nepůsobila, jako kdyby podíl Rudé armády na osvobození Československa nebyl zase až tak důležitý.

Co se stane, když politická strana chce vyhrát volby, ale nemá peníze na kampaň a musí si je půjčit? Stát začnou řídit politici, jejichž primárním cílem je splatit dluhy a uspokojit věřitele. Za tím účelem nejenom že musí uspět ve volbách stůj, co stůj, i za cenu faulů, podrazů a třeba i násilí, ale hrozí reálné nebezpečí, že bude přijímat taková opatření, aby se věřitel zahojil z veřejných peněz. Podpora politických stran totiž není charita a sponzor – v tomto případě spíše investor – to nedělá pro hezké oči politbyra, ale proto, že tím sleduje více či méně přímý vlastní prospěch, například v podobě úpravy zákonů či přístupu k veřejným zakázkám. A přesně v této situaci se ocitla ODS.

Před několika dny odvysílala ČT2 diskusní pořad Zahraniční mise aneb Češi ve zbrani. Tagline pořadu zní: „Netradiční pohledy, analýzy a hledání souvislostí v novém diskusním pořadu." Snad právě proto, aby pohledy byly netradiční a názorově pestré a tím podnítily plodnou diskusi, pozvala ČT hosty ve složení 1 kritik (D. Solis) a 5 obhájců až obdivovatelů misí (mezi nimi 2 vojáci a jeden bývalý šéf PRT), čím spolehlivě zajistili vyváženost a nestrannost.

K leteckým haváriím, při kterých se oběti počítají na desítky či dokonce stovky, čas od času dochází od počátků letecké dopravy, většinou k nim však nedochází v důsledku systematického úsilí pilota přistát za špatného počasí na nevhodném letišti. Pokud ovšem při takové havárii zahyne nezanedbatelná část mocenské elity jednoho státu, jako se stalo dnes ráno u ruského Smolenska, kde se při přistání zřítilo polské letadlo s polským prezidentem, polskou generalitou a řadou polských poslanců na palubě, kteří všichni zahynuli, je to již vyloženě kuriozita. A také zpráva s velkým „Z", jakých se obchodníkům s novinkami nedostává, a tomu odpovídá i způsob, kterým je o události referováno, či spíše kterým je mediálně využívána.

Mirek Topolánek udělal to nejlepší, co v dané situaci udělat mohl – odstoupil z funkce předsedy ODS. Je to nejlepší pro něj, protože ho tak nikdo nebude moci považovat za Nečasova poskoka, ale je to nejlepší i pro ODS, která tak získala příležitost odhodit zdiskreditovanou tvář, pro kterou ztrácela podporu už i mezi svými skalními příznivci, a začít předstírat, že je strana zcela nová, obrozená, s novými lidmi, novými nápady a novou energií.

ODS našla nový předvolební hit – starost o pracovní místa a zaměstnanost. Žádná jiná strana neslibuje, že zařídí tolik nových pracovních míst (proč nevznikají již teď, pokud je tolik práce potřeba, samozřejmě nevysvětluje), žádná jiná strana nemá tak jasno v tom, že nezvítězí-li ona, budou pracovní místa hromadně zanikat. ODS, která ještě nedávno měla pro lidi, kteří o práci ani nezavadili, výbornou hraběcí radu: „začněte podnikat," najednou projevuje o pracovní místa a tedy zaměstnance a tedy dělníky větší starost, než Dělnická strana s KSČM dohromady. 

Bývá dobrým zvykem, že na uctění památky obětí událostí, jako byl ranní teroristický útok v moskevském metru, je držena minuta ticha. Je to většinou to nejlepší, co lze v podobné situaci udělat, protože se jen těžko hledají slova, která by rány ještě více nejitřila. Moskvané si tu minutu ticha plným právem zaslouží, ale ve skutečnosti ale potřebují pravý opak – aby někdo hodně hlasitě zakřičel: „I mrtví z Moskvy jsou oběti. Skutečné oběti skutečného terorismu, žádné kolaterální ztráty, žádný materiál pro senzacechtivý infotainment, ale lidé, na kterých byla spáchána krutá nespravedlnost!"

Ihned poté, co předseda ODS Mirek Topolánek rezignoval na post volebního lídra, začali novináři spřádat teorie o tom, jak kampaň ČSSD, ale například i TOP09, vyšumí do ztracena, protože je postavena na trefování se do antihrdiny Topolánka. Což o to, Topolánek je, či spíše byl, vděčný a laciný cíl, ale jeho odchod ze scény v žádném případě není tak fatální, jako by byl odchod Jiřího Paroubka, protože kdyby ODS Paroubka neměla, musela by si ho napískat.

ODS se zachvěla v základech, když na své funkce v čele strany nejprve rezignoval její nejvýše postavený ústavní činitel, předseda Senátu Přemysl Sobotka, a posléze na pozici volebního lídra rezignoval dokonce předseda strany Mirek Topolánek, který ovšem zůstal (zatím) předsedou strany. Sice to bude velmi pravděpodobně prezentováno jako důkaz demokratických mechanismů uvnitř strany, vnitřní plurality a schopnosti napravit své chyby, ale to nemůže nic změnit na faktu, že ODS krátce před volbami prokázala, že si neví rady sama se sebou. A taková strana chce vyhrát volby a spravovat stát? Děsivá představa!

Už i ODS začala po troškách odhalovat svůj volební program. Asi si od postupného dávkování slibuje, že tak lépe udrží pozornost voličů. V jejím případě ovšem na programu stejně zase až tak moc nezáleží, protože v případě ODS platí, že volební program je pouhá kulisa či formální doplněk k hlavnímu trumfu v boji o mysli a srdce voličů – ke strašení komunismem. 

Předseda ČSSD Jiří Paroubek takřka dokonale vygumoval z novin i televize veškerou politickou konkurenci. Jeho rivalové, když už se ve zprávách objeví, tak většinou jen v souvislosti s ním, když jej kritizují, pomlouvají, nebo se vůči němu jinak vymezují. Jiří Paroubek za to ovšem nevděčí ani svému charismatu, ani osudové přitažlivosti program ČSSD, ale dobře zvládnutému politickému řemeslu v kombinaci s posedlostí jeho osobou ze strany médií.

Čeští novináři trpí obsedantní potřebou titulovat Karla Schwarzenberga „kníže", ač zrušení šlechtických titulů bylo jedno z prvních opatření, které nově vzniklá Československá republika přijala. Přestože titul „kníže" má dnes stejný význam jako tituly „hurvínek" nebo „magor", používají ho novináři velmi důsledně. Budeme-li předpokládat, že novináři musí vědět o tom, že Český republika je republika, potom je třeba se ptát, je k používání šlechtických titulů vede.

Jak ukazují zkušenosti Slovenska, platí v případě zásahů do fungování penzijního systému více než kdy jindy osvědčené dvakrát měř a jednou řež; v  případě reformy penzijního systému pak není od věci měřit raději třikrát. Každá taková reforma je totiž ryzí sociální inženýrství a hra s osudy lidí, kteří jsou nuceni snášet důsledky okolností, které nemohli ovlivnit. Při diskusích o penzijní reformě je rovněž třeba být ve střehu a dávat pozor na to, kdo a co říká, protože těmi, kteří nejrozhodněji (a často i nejsvůdněji!) za jeho reformu plédují bývají penzijní podnikatelé, jejichž zájmem je na penzijním systému a jeho reformách vydělat (kořistit zisk), a nikoliv zajistit důchody jeho účastníkům.

Západní Evropou probíhá vlna stávek. Není to povodeň, není to tsunami, ale není to ani bouře ve sklenici vody. Jsou to skutečné stávky, kterými odbory jasně říkají: „Nebudete rozhodovat o nás bez nás." I v České republice se nyní objevila hrozba stávky v dopravě. Původně byla plánována na pondělí, později odložena na čtvrtek, ale pořád je to – na rozdíl od jiných míst v Evropě – jen plán. Přesto je reakce českých médií, ale i části veřejnosti, poměrně jednoznačná – je jí údiv nad tím, kde odbory vzaly tu drzost hájit své vlastní zájmy. Prosazování vlastních zájmů je u nás totiž – asi v důsledku postkomunistické poruchy – vyhrazeno jen podnikatelské elitě a exaltovaným individualistům.

Nejvyšší správní soud rozpustil Dělnickou stranu.  Zdůvodnění zní, že „strana má v úmyslu změnit stávající demokratický systém" a „znamená tak přímé ohrožení demokracie u nás." Tedy přestože lid je zdrojem veškeré moci ve státě, může tuto svoji suverenitu uplatňovat pouze vocamcaď-pocamcaď, nesmí jít za hranice, které jsou pro aktuálně etablovaný systém bezpečné. Lid může měnit osoby a obsazení, nemá však právo rozhodnout, jaká hra se bude hrát.

Přišel mi emailem Politický životopis Miroslava Kalouska sestavený Stanislavem Janským. Je to nejenom výpověď o tom, „jak se kalil kapitál," ale především o tom, jaké víno pije muž, který káže vodu, prohlašuje sám sebe za dobrého hospodáře a s typicky pravicovým populismem vyhrožuje, že ozdraví veřejné finance. Až bude Kalousek zase někde tvrdit, že jejich řešení budou bolet, tak aby bylo jasno, koho budou bolet. Proto jsem se rozhodl se o něj bez ohledu na autorská prává podělit. Panu Janskému to neublíží a pan Kalousek musí počítat s tím, že si ty jeho bulíky na nos nenechá navěšet každý.

Bestiální nápad pražského primátora Pavla Béma pořádat v našem hlavním městě Olympijské hry byl zatím naštěstí uložen k ledu, ovšem pro případ, že by ho některý z papalášů toužících se navždy zapsat do historie začal oprašovat, je užitečné nezapomenout na zkušenosti Vancouveru, které jsou jednoznačným varováním pro Prahu I další adepty na pořádání mostrózního megacirkusu jménem Olympiáda: „Průmysl vrcholového sportu se proměnil mamutí korporátní orgie, jejichž dalším vyvrcholením budou olympijské hry ve Vancouveru – doprovázené škrty v sociální sféře a omezováním občanských práv."

DoS útok (z anglického Denial of Service) je pojem z oblasti informačních technologií, který znamená takový útok, při kterém je cílový počítač prakticky vyřazen z provozu tím, že je zahlcen požadavky v takovém množství, že není schopen je zpravovat a přestane reagovat. Účelem tohoto útoku není počítač ovládnout a ukrást z něj data, nebo mu naopak nějaká podstrčit, ale jeho funkční vyřazení. Poslední dobou si stále častěji připadám, jako bych byl cílem lidské, přesněji občanské varianty DOS útoku já sám.

Bez větší pozornosti prošla minulý týden tato zpráva: „Ministerstvo počítá pro letošní rok s postupným přeléváním úspor ve spotřebu. (...) Lidé tedy budou financovat druhý rok krize z toho, co našetřili dříve, předpokládá stát." Zní to logicky a snad právě proto ta zpráva nevyvolala větší pozornost, ve skutečnosti má však toto banální sdělení dalekosáhlé následky – neznamená to totiž nic menšího, než že dojde k výraznému oslabení vyjednávací pozice zaměstnanců, kteří budou bez rezerv, které by jim umožnily vytvořit si manévrovací prostor, existenční tísní nuceni přijímat práci za pro ně méně výhodných, či zcela nevýhodných podmínek, zatímco pozice zaměstnavatelů, tedy dnes ve své většině nadnárodního spekulativního kapitálu, bude posílena.

Look at strip Part of narture by Stuart McMillen. Many of what most of people dislike to hear and think about is here expressed with few words, several pictures and just two colors.

Rozhodl jsem se uposlechnout Kapitánovy výzvy a přispět svým skromným dílem k popularizaci dalšího zářezu do hagiografie mého oblíbeného „rytíře bez bázně a hany," jednoho z – jak jej trefně charakterizoval Kapitán – „nejzásadovějších, nejneohroženějších, nejspravedlivějších a nejmorálnějších profesionálních (anti)komunistů (byl obojí, vždy však celým srdcem)" – senátora Jaromíra Štětiny, o kterém vyšlo najevo, že byl spolupracovníkem StB. Story dále pokračuje Štětinovou obranou, Pecinovou skepsí, opět Štětinovou obranou vlastní legendy a Pecinovou tečkou.

Prasečí chřipka byla jeden velký podvod, říká v rozhovoru Wolfgang Wodarg, epidemiolog a vysoký představitel Rady Evropy. Prasečí chřipka se začíná vybarvovat jako pěkná prasárna, podvod a marketingová akce, jejíž hlavním účelem bylo zvýšit obraty a hodnotu farmaceutických firem, což je ostatně přesně to, co o čem se na různých disidentských blozích a webech spekuluje již celou řadu měsíců. Nyní to začínají pochybnosti připouštět už i novináři, tedy ti, kteří ještě nedávno svědomitě a „pokrokářsky" horovali pro zodpovědné a preventivní očkování. Co je na tom snad nejvíce znepokojující je samozřejmé a bezešvé propojení veřejné správy a soukromého podnikání, kdy to první se stále více stává jen servisní základnou toho druhého, podobně jako v případě privatizace bezpečnosti.

Snad příliš nepřeháním, když řeknu, že zlatým hřebem do rakve důvěry české veřejnosti v politiky a politiku byli „přeběhlíci" – poslanci, kteří byli zvoleni za nějaký program, ve sněmovně však podporují program jiný. Nejčerstvější případ je ze včerejška: do té doby poslanec ČSSD Kosta Dimitrov přeběhl do zbrusu nové, ještě teplé strany SPO Miloše Zemana (který se jak známo, mýlil v politice), čímž se z marginální, byť ambiciózní partičky stala rázem strana parlamentní.

Až do dnes jsem myslel, že vrcholem absurdity na poli boje proti propagaci neonacismu bylo obviňování mladých přírodovědců za to, že si za svůj emblém zvolili protěž, takto též znak jedno z divizí SS. Ovšem pokrok jde vpřed mílovými krok a novodobý hon na čarodějnice dnes dosáhl dalšího vrcholu, když časopis o historii vydal kalendář s hákovým křížem na vlajce „jako přílohu přinesl kalendář na rok 2010 s válečnými historickými plakáty, kde se na jednom z listů se vyjímá vlajka Hitlerjugend se svastikou," na což odborníci na extremismus zareagovali tak, že majitelům kalendáře doporučili, aby říjen, na nějž inkriminovaný plakát připadl, „raději přešli, jinak by prý mohli být stíháni kvůli propagaci hnutí potlačujících lidská práva."

Klimatický summit v dánském hlavním městě Kodani skončil debaklem. To je velmi znepokojující výsledek, neboť jeho předmětem nebylo nic menšího budoucnost lidstva a naděje na uchování světa v alespoň přibližně takové podobně, v jaké ho známe dnes, a na jaký jsme zvyklí. Klimatické změny – známé spíše pod zjednodušujícím a svým způsobem zavádějícím označením globální oteplování – představují velmi vážnou hrozbu pro celé lidstvo, hrozbu o to vážnější, že je na rozdíl od přízraků různých temných sil, přelomů kalendář a příchodů a odchodů bohů zcela reálná, přímo hmatatelná.

Poněkud maximalistickou definici demokracie ventiloval v rozhovoru pro LN německý ústavní soudce Udo di Fabio: „Demokracie je tehdy, když lid může odvolat vládu." Nahlíženo touto optikou, obávám se, že o demokracii nelze hovořit v případě žádného státu na světě. Alespoň si nedokáži vybavit stát s takovým zřízením, ve kterém by občané mohli odvolat vládu, a to ani destruktivně, natož pak konstruktivně.

Notorický grázl Velký Bratr dostal mladšího sourozence – Velký Obsah. Tak alespoň označuje Jiří Peterka ve svém komentáři USA budou tvrdě vymáhat duševní vlastnictví i mimo své území. Globálně! tendence obchodníků s „obsahem" (knihy, filmy, hudba... obecně neproduktivní duševní vlastnictví) kontrolovat a sankcionovat uživatele internetu, kteří podle jejich svévolného, žádnou právní normou nekodifikovaného a demokratickým deficitem silně zatíženého úsudku ohrozí jejich podnikatelské zájmy „pirátstvím" a porušováním copyrightu. Jako obzvláště znepokojující se jeví totalizační tendence usilující o obejití státu, náhradu zákona smlouvou a eliminaci práva „pirátů" na soudní ochranu.

Prezident Klaus mluví o Zelených posměšně jako o melounech – navrch zelení, uvnitř rudí. Jenže čeští Zelení jsou spíše jako fíky – navrch zelení a uvnitř hnědí. Ne snad, že by měli něco společného s fašismem, jsou prostě jen shnilí a až po uši v lejnech, ze kterých se nějak neumějí vyhrabat.

Těžko říct, zda kampaň zaměřená proti pravicovému extremismu spořádaně graduje, nebo se naopak vymkla kontrole, ale každopádně narůstá do zcela absurdních a obludných rozměrů. Podle nejnovějšího „skandálního odhalení" si přírodovědci dali do znaku erb Waffen SS: „Mladí přírodovědci z Trutnova balancovali několik let na hranici trestného činu. Za svůj znak si totiž vybrali alpskou protěž v černém oválu – nášivku horských myslivců Waffen SS."

Kde kdo považuje za svoji povinnost u příležitosti dvacátého výročí „sametové revoluce" (či „restauračního převratu", vyberte si po libosti), jejíž první „výstřely" padly 17.listopadu 1989, bilancovat a rekapitulovat. A protože čeho je moc, toho je příliš, já nebudu ani bilancovat, ani rekapitulovat, ale recyklovat.

Otevřu noviny, tam Listopad. Otevřu televizi, tam Listopad. Otevřu internet, tam Listopad. Mám konzervu a bojím se ji otevřít... Měsíc česko-kapitalistického přátelství je v plném proudu.

Krize dorazila již i do Prahy, toho deviantního ostrůvku prosperity. Do potíží se totiž dostal pražský Dopravní podnik, potíží natolik vážných, že mu docházejí peníze na provoz a na výplaty. Případný kolaps dopravního podniku, na který by cestující veřejnost nevyhnutelně reagovala přesunem k individuální dopravě, protože do práce se nějak dostat musí, by měl na život města fatální dopad, neboť by došlo k dalšímu zhoršení již tak na mez únosnosti napínané dopravní prostupnosti Prahy. Nemluvě o tom, že z Pražanů-neřidičů by se rázem stali občané druhé kategorie.

Prestiž právníků již dávno nekoření v úctě k jejich vzdělanosti, loajalitě k „slepé spravedlnosti" a mravní integritě, ale v bohatství, které jim výkon lukrativní právnické profese. Právníkem se dnes člověk stává nikoliv proto, aby právo nalézal a sloužil mu, ale proto, aby jej mohl tunelovat, aby věděl, jak obcházet zákony a kličkovat mezi paragrafy.

Jeho prezidenstvo Klaus I. lidu prostému i vznešenému, domácímu i cizímu,  své výhrady ku smlouvě zvané Lisabonská oznámiti se uvolilo: „povede k ohrožení právní jistoty občanů a stability vlastnických vztahů v naší zemi (...) umožní obcházet české soudy a uplatňovat například majetkové požadavky osob vysídlených po druhé světové válce přímo u Soudního dvora EU." (zdroj) Že oněmi „osobami vysídlenými" mínění jsou Němci Sudetští snad ani netřeba dodávati.

Nobelovu cenu míru za rok 2009 získal – prezident USA Barrack Obama. To není vtip, to je realita. Nic proti panu Obamovi, je to celkem sympaťák, jenže být sympaťák je na tuto cenu trochu málo. Laureát Nobelovy ceny míru by měl dlouhodobě, nelépe celým svým životem, prokazovat, že je jí hoden, měl by pro mír dělat něco víc, než že ho neporušuje. Co mimořádného udělal pro mír prezident státu, který má desítky vojenských základen po celém světě a aktuálně vede dvě nelegitimní, kruté a civilní obyvatelstvo a kulturní dědictví devastující války?

Premiér Fischer se odmítl účastnit kulatého stolu o financování vědy. Zdůvodnil to v dopise předsedovi Akademie věd Drahošovi tím, že se nenechá vydírat („Víckrát jsem zdůraznil, a to i veřejně, že cestou k nalezení řešení nejsou demonstrace a vydírání vlády. S vládou i se mnou osobně je možné věcně jednat za jednacím stolem a hledat řešení, nebo lze demonstrovat a křičet, že vláda ‚vraždí českou vědu‘."), a obratem přitlačil předsedu Akademie ke zdi s tím, že s ním jednat nebude, dokud se pan předseda zřetelně nedistancuje od nespokojených vědců („Důrazně Vás proto žádám, abyste se jako představitel vědecké obce a Akademie věd ČR od nátlakových akcí distancoval a pomohl tak obnovit elementární důvěru, která je podmínkou pro skutečná jednání, která mají přinést všestranně užitečné výsledky.")

Ponurý, beznadějný (alespoň pro Američany), sžíravý, bez iluzí a lakování na růžovo. Takový je přepis rozhovoru se spisovatelem Gore Vidalem na Britských listech.

Paličatí Irové řekli Lisabonské smlouva ANO a přidělali tak bolení hlavy českým euroskeptikům s prezidentem Klausem v čele, kteří jistě doufali, že to někdo rozhodně za ně a že odpovědnost za torpédování „Lisabonu" nebude na nich, a oni jen budou moci dělat ramena. Česká republika tak rázem zůstala v Evropě sama jak ten příslovečný kůl v plotě, protože se dá očekávat, že Polsko v souladu s dřívějším prohlášením svého prezidenta podepíše v nejbližších dnech.

Na výdajové straně státního rozpočtu se škrtá. Bude méně peněz na platy učitelů, na sociální služby, na podporu rodin s dětmi. Přitom se z rozpočtu vyplácí cca 20 miliard korun, které by se daly ušetřit snadno a bezbolestně. Mám na mysli státní podporu stavebního spoření a penzijního připojištění, na kterou bylo v roce 2008 vynaloženo cca 14 mld., respektive cca 5 mld. Kč (dá se předpokládat, že konečná čísla za rok 2009 budou srovnatelná).

„Již nějaký čas dlužím Vesemirovi odpověď na otázku, proč jsem nazval křesťanství bludařstvím." Těmito slovy tento text původně začínal. Jenže podíváte-li pozorně na odkazovaný článek (resp. komentář), zjistíte, že z „nějakého času" jsou již bezmála dva roky (sic!). Ne, nesepisoval jsem ty dva své „opus magnum," které bych vám teď předkládal, jenom jsem ten text na první zátah nedopsal a pak jsem se k němu již nedokázal vrátit, i když mi mezitím několikrát prošel rukama a stále se mi připomínal jako nedokončené dílo, které si žádá buď završit, nebo zavrhnut. Zavrhnout jsem jej nedokázal, na to mi ho (sebe!?) bylo příliš líto, ale dokončit se mi ho také nechtělo, a tak se z něj postupně stal doyen mých restů. Až nyní, pod průhlednou záminkou návštěvy pontifa maxima, jsem se přiměl k tomu jej dokončit.

Nemám nic proti snaze o snížení deficitu státního rozpočtu, naopak, celkem mi toto úsilí konvenuje. Co mi již konvenuje méně je způsob, jak má být tohoto snížení dosaženo: bude se šetřit na těch nejpotřebnějších a nejbezbrannějších, na důchodcích, nemocných a rodinách s dětmi, bude se brát tam, kde je málo, aby se nemusel sáhnout tam, kde je mnoho.

Překlad memoranda iráckého novináře Muntazera al-Zaidiho, proslaveného tím, že na tiskové konferenci v Bagdádu hodil botou po americkém prezidentu Bushovi, které napsal po svém propuštění z vězení, a které bylo otištěno v britském The Guardian. Překlad pořídil a na svém blogu na Aktuálně.cz vystavil Aleš Drobek. Protože se jedná o text, který se pravděpodobně v masmédiích vůbec neobjeví, rozhodl jsem se jej s překladatelovým svolením zveřejnit i zde, jako znepokojující příklad toho, že myslí, píší a cítí i lidé, kteří jsou pro nás většinou jen čísly ze statistik „kolaterálách škod".

Vydavatel a provozovatel webu Zvědavec Vladimír Stwora nebyl opatrný, nedal si pozor, kde končí ústavou zaručená svoboda slova a tady to má: deset měsíců podmíněně s odkladem na dva roky trestním příkazem za  „podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka" podle §261a Trestního zákona.

Ediční poznáka: „Přetisk" třetí, závěrečné pokračování Geonova „uvádění přítele Paroubka na pravou míru" (1. díl, 2. díl). Tentokrát není tématem nic menšího, než ona „sociální spravedlnost," která se příteli Paroubkovi někam zatoulala, jako kdyby se jí přítel Paroubek i s celou kariérní částí ČSSD nějako štítil, či co, ač stojí v samém středu levicového diskursu.

Ediční poznámka: Následující text je obsáhlá GeoNova reakce na slova Jiřího Paroubka z článku Spravedlivá společnost hodnot a příležitostí pro všechny na Lávce, která byla původně uvedena jako komentář tamtéž. Protože má však Lávka nějaké technické potíže a komentáře se zobrazují jen částečně, a ještě ne všechny, přetiskuji po dohodě s GeoNem jeho text zde u sebe. Tribun

Výtah z anotace na knihu Billa Bishopa The Big Sort (Velké třídění):

Představte si, že by velká většina sousedů žila jako vy. Stejně by volila, měla by stejné názory na svět, rodinu, životní hodnoty... a byli byste všichni šťastní.

Dovolená nebyla špatná a nebýt toho, že gradovala totálním kolapsem našeho rodinného vozu cca 300 km od domova, byla by báječná. Pro neznalé bezdětné, aby mohli tuto informaci řádně docenit, doplním, že rodinný vůz znamená velké auta až po střechu naplněné oblečením (pro dítě min. 3 kompletní sady), jídlem, rozličným haraburdím, spacáky, karimatkami, hračkami a jízdním kolečkem.

Před vyhlášeném samostatnosti Kosova jsem v článku Kosovo nesmí být svobodné, jehož název mluví sám za sebe, napsal něco v tom smyslu, že bude-li kosovská samostatnost vyhlášena a bude-li uznána, bude to „jasný důkaz, že politických cílů je možno dosáhnout terorem a násilím, a že mezinárodní právo nic neznamená tam, kde jsou ve hře mocenské zájmy."

To, že jsem na Jiřím Paroubkovi shledal nějaké ty mouchy (vlastně celé hejno much), ještě neznamená, že chci přehlížet likvidační tažení, které proti němu česká media vedou, už jenom proto, jej vedou tak okatě a přitom zákeřně, že tím zároveň ze mě dělají blbce. A to našim uvědomělým modrým agitátorům nemohu nechat jen tak projít, byť je mi jasné, že hlas volajícího na poušti je slyšet víc, a i házení hrachu na stěnu by byla v porovnání s komentování českého mediálního šlendriánu činnost skýtající naději na úspěch.

Motto: "Tak je to v pořádku, pane hostinský," vesele řekl Bretschneider, "zavolejte sem svou paní, předejte jí to a večer si pro vás přijedem."
"Nic si z toho nedělej," těšil ho Švejk, "já tam jdu i jenom pro velezrádu."
"Ale pro co já?" zabědoval pan Palivec. "Já byl přece tak vopatrnej:"
Bretschneider se usmál a vítězoslavné řekl:
"Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy."

Snahy o větší „pružnost" na trhu práce, tedy o okleštění ochrany, kterou zaměstnancům poskytuje zákoník práce, a o prohloubení asymetrie vyjednávací pozice ve prospěch podniků, neodmyslitelně patří ke koloritu budování kapitalismu. Přes všechny silné řeči však k zásadnímu průlomu zatím nedošlo, protože co si budeme nalhávat, odbory stále představují nepominutelnou sílu. Ovšem co nejde přímo, může jít oklikou, a když nejde zákoník práce jen tak zrušit, je možné ho alespoň „vytunelovat".

Poměrně dlouho, vlastně od té doby, co to začalo, bojuji s nutkáním nemlčet (upozornění na skandálně nesouměřitelný přístup policie k házení vajec na straně jedné a rozvinutí transparentu na straně druhé nepočítám) k masovému vrhání vajec na politiky ČSSD a systematické snaze rozbíjet její předvolební shromáždění. Na jednu stranu jsem si vědom, že se k tomu vyjadřuje kde kdo, i takový, který jinak běžně mlčí, a že přidávání dalších slov nic neřeší, na druhou stranu cítím povinnost promluvit, když se děje zjevná nepravost, jejíž pachatelé se mě ve spolupráci s médií (sic!) snaží zmanipulovat a přesvědčit, že útočníci jsou ve skutečnosti napadení.

Nakonec jsem se rozhodl šetřit slovy vlastními a vypůjčit si slova Jiřího Přibáně z jeho článku Ani vejce nazmar?, uveřejněného v sobotních LN. Jsem totiž shodného mínění.

Výtah z rozhovoru Freemana s Gerardem Celentem (již jsem se o něm zmiňoval dříve)

Svému mottu: „Pomáhat a chránit" dala dnes Policie ČR zlověstný význam, když v Litvínově zadržela studenty, kteří protestovali proti Dělnické straně. Ani ne tak tím, co udělala, jako tím co neudělala. Dříve tento týden totiž nechtěla či neuměla zasáhnout proti systematickému, kampaňovitému, a ve středu na Andělu až brutálnímu, rozbíjení shromáždění ČSSD, mítink DS však ochránila bravurně.

Známí advokátka Klára Veselá-Samková, která provozuje blog na Aktuálně.cz, zveřejnila svůj příspěvek k právnické konferenci Pluralismus moci a práva, nazvaný Justice vrací úder. Jedná se z mého pohledu a zásadní kritickou analýzu současného stavu české společnosti, natolik zásadní, že jsem se rozhodl učinit z něj výtah toho, co považuji za stěžejní.

Následuje text Kláry Veselé-Samkové, za sebe jsem přidal pouze zdůraznění některých pasáž a výpustky.

V Akt-Info č. 85 vyšla zpráva, která by rozhodně neměla zapadnout, protože výborně dokladuje, jak nám ta svoboda a demokracie „rozkvétá."

V metru i v Metru (deníku, a možná i leckde jinde) útočí na cestující sloganem Máme řešení – národní protikrizový plán „výběr s odborníků" NERV a s ním nedávno minulá Topolánkova vláda. „Podržíme vás," snaží se tito výtečníci s pomocí obrázku rozšafné řemeslnice vsugerovat cestujícím, kteří se nudí až tak moc, že ze zoufalství čtou reklamy.

Než začnete pohoršovat nad tím obhroublým výrazem (který má ovšem svoji nezaměnitelnou panslovanskou  poetiku), zamyslete se nad tím, zda sami znáte jiné české slovo, které by tak dobře vystihovalo vztah našich poslanců k ústavě. Lze snad výstižněji a stručněji popsat, co poslanci s ústavou udělali, když si odhlasovali, že v říjnu skončí, aby mohly být předčasné volby?

Dobrá zpráva přišla ze Sněmovny: Levice smetla Julínkovy poplatky. Všechny, bez výjimky. A mně se chce zvolat malé nesmělé: „Sláva!" Malé a nesmělé proto, že v cestě ještě stojí Senát a Prezident a já se vážně obávám, že zatím stále převážně pravicový Senát si nenechá jen tak potopit vlajkovou loď své ideologie. Ale snad to dopadne a konečně tak bude možno soustředit se na skutečnou reformu zdravotnictví, která by podle mne měla spočívat v dekomerionalizaci a rehumanizaci, tedy v odklonu od pojímání zdraví jako zboží.

Nezábavný Veselin Valičkov a arogantně-tragikomický, za všech okolností snadno omyvatelný, pan Alexander Vondra.

K úvaze Jak se dělá cenzura vyprovokoval Ondřeje Slačálka incident, při kterém skupinka hulvátů a vandalů (podle všeho židovských nacionalistů) zničila výstavu polského umělce Petera Fusse (v tisku byl tento likvidační zákrok eufemisticky označen jako „odstranění").

Poměrně solidní přehled vývoje kolem iránského jaderného programu, zejména jeho snahy o získání jaderných zbraní, a o aktivitách USA kolem něj (Evropa v této záležitosti hraje, jako ostatně v tolika jiných záležitostech, pouhého amerického přihazovače), přináší článek Petra Luňáka Co spatříme, až íránská pěst povolí v Lidových novinách ze soboty 25. dubna.

- Čéče, 'voe, už's měl špeka?
- Nebuď labuť. Trávu hulej malý děti. Ale co holocaust, už jsi popřel holocaust?
- A ty's ho popřel? No ty krávo, ty si hustej fakt úplně nejvíc, fakt borec, voe.

Když už jsem vstoupil na šikmou plochu kritiky Izraele a neodsouzení oficiálně určeného arcipadoucha, dokonám tento svůj zločin do konce a přetisknu část údajného znaleckého posudku na knihu Mezinárodní Žid od Henryho Forda, vypracovaného  PhDr. Rudolfem Jičínem z Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV. Zdůrazňuji údajného, protože autor není na seznamu zaměstnanců Ústavu uveden. Těžko říct, zda tam nikdy nebyl, nebo byl někdy v minulosti a předmětný posudek je staršího data.

Celý svět musí se sympatiemi sledovat razanci, s jakou se USA, předvoj pokrokových sil tábora svobody a demokracie, postavily na obranu malého, slabého a krutě utiskovaného Izraele, když se odmítly zúčastnit konference OSN proti rasismu a xenofobii, protože se (slovy stejně zásadové Francie) „změnila v prostor pro rasistická vyjádření proti Izraeli."

Sobotní Lidové noviny (z 11. dubna t.r.) připomínají v článku Petra Zídka Záhada pochodně č. 3 osud Evžena Plocka, zapomenutého následníka Palacha a Zajíce, který se upálil (ve skutečnosti zemřel až posléze v nemocnici) v Jihlavě 4.dubna 1969.

Jasně a stručně: snadno a rychle.

Ale to není jediný a hlavní důvod, proč jsem se na tři dny odmlčel,  a vůbec bych o tom nepsal, kdybych nepotřeboval nějakou expozici pro krátkou úvahu – či spíše uvědomění si (náboženský založený člověk by možná řekl prozření) – která mne napadla během pomlázkové pochůzky:

Zajímavé počtení se spoustou známých jmen o okolnostech zatčení ruského magnáta Chodorkovského a „návratu Putinovy vlády k metodám sovětské éry" nabízí článek Aféra Jukos a pokus o energetické ovládnutí světa. Stručně: nic není tak křišťálově jasné, jak se nám média snaží namluvit. Ve velké politice nejsou čistí a špinaví, ale jenom jinak umazaní.

Jako obvykle následuje několik výpisků:

Následující 20minutový snímek byste měli ve vlastním zájmu vidět, abyste se později nemohli vymlouvat, že jste nevěděli, protože vám to nikdo neřekl. Nečeká vás žádné zjevení, nebude odhaleno žádné temné tajemství, bude vám „pouze" v hutné a srozumitelné formě nastíněno, jak funguje náš (= západní) svět, jak funguje naše hospodářství, čím platíme za náš blahobyt a kdo tu cenu ve skutečnosti platí.

  Návštěva amerického prezidenta vždy znamená pěkný cirkus. Přerušený provoz na ruzyňském letišti, šikana v ulicích, nesmí se tam a nesmí se onam, nesmí se větrat a dám na to jed, že mnoho nechybělo, aby se muselo povinně mávat.

Pokud jste člověk žijící ze své práce, a nikoliv z kapitálu, a stane se vám ta nemilá věc, že onemocníte, zajisté oceníte, že nemocní zůstávají bez peněz, protože nový systém má problémy. A vaše radost bude nepochybně o to větší, patříte-li k těm, jejichž příjem nepřesahuje bazální životní náklady, neboli jak se říká „žijete z ruky do úst."

„(Paroubek) nejprve s velkou pompou nezodpovědně shodil kabinet Mirka Topolánka v době ekonomické krize a v poločase předsednictví EU." Tuto větu si bylo možno přečíst v jednom z komentářů v dnešních Lidových novinách. Nezáleží na tom ve kterém, protože v různých obměnách se vyskytuje snad v každém, který nějak reaguje na současnou vnitropolitickou situaci. Ač se jsou autoři různí, sdělení je vždy stejné:

Všechnu pravicovou zlobu a nenávist, všechna otřelá klišé a všechny myšlenkové stereotypy dokázal Jan Štern vtělit do kratičkého přípisu Svržení vlády byla nezodpovědná hloupost a stvořil, či spíše vyvrhl něco, s čím se sice musí zacházet v gumových rukavicích a v roušce, ale rozpitvat se to musí.

Včera zveřejnil europoslanec za ODS Jan Zahradil agitku nazvanou Pohár nezodpovědnosti přetekl..., v níž je možno číst tento skvost soudobé propagandy: „Předsednictví Rady EU je naše nejvýznamnější zahraničně politická úloha minimálně za poslední desetiletí. Celá administrativa se na něj dlouho a pečlivě připravovala. Od prvního dne prokazujeme, že jsme schopni zvládnout řízení největší světové ekonomické velmoci a že dokážeme dělat globální politiku. Může to být naše poslední příležitost, kdy budeme mít šanci ovlivňovat celosvětovou agendu. Jak se zachová naše opozice? Podrazí vládě nohy a celé ČR tak vrazí dýku do zad."

Otázka, zda půjde vláda od válu, je zodpovězena: jde. Neuvěřitelné se stalo skutkem – Sněmovna vyslovila vládě nedůvěru. Došlo tak na slova přísloví, že čím kdo zachází, tím také schází. S pomocí „zrádců" vláda vznikla a s pomocí „zrádců" teď vzala konec. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mne to netěší. Těší, už jenom proto, že se jedná o jasný signál, že si nikdo nemůže dovolit vše a že vláda musí brát ohled na veřejnost, kdyby jen proto, že jinak je opozice na koni.

Před zítřejším hlasováním o nedůvěře má vláda na kahánku jako nikdy před tím. Její osud visí již opět jen na tlustém vlásku a není jediný důvod, proč by neměla padnou. Ale padne skutečně?

Případů vražedného šílenství, kdy se někdo chopí zbraně, často legálně držené, vystřílí celou rodinu, postřílí sousedy či zmasakruje studenty ve škole, a nakonec obrátí zbraň proti sobě, v poslední době povážlivě přibývá.

Pokud Ministerstvo spravedlnosti mluví o soukromých věznicích a programech typu PPP, je třeba být připraven a vědět, o čem je vlastně řeč. Článek Hnusný obchod s lidskými životy na příkladu Velké Británie a USA ukazuje, jak funguje na zisk orientovaný soukromý vězeňský průmysl.

Soud s definitivní platností rozhodl o tom, že Ludmila Brožová-Polednová, odsouzená za svůj podíl na justiční vraždě Milady Horákové na 6 roků, musí ve svých 87 letech nastoupit do vězení. Pochybnost je nabíledni: není to vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu nepřiměřeně tvrdý, až krutý trest? Co si kdo vezme na staré seschlé babě?

Konec světa se nezadržitelně blíží a poslední hrází, která stojí mezi ním a námi, je „odpovědný Senát český" a „poslední rytíř osobní a ekonomické svobody, strážce národní suverenity, profesorissimus Václav Klaus, prezident náš, Slunce naše jasné." Až tato hráz pomine, národ český zahyne a Země koruny české navždy pohltí temno přetemné, a i tomu sv. Václavu zbudou než oči pro pláč.

Vždy jsem považoval sociální darwinismus za pavědecké zneužití vědecky fundovaného darwinismu (viz zamyšlení nad rozdílem mezi vědou a Vědou), ale text Stanislava Komárka Kníže biologů v  čísle 2/2009 časopisu Dějiny a současnost mě přiměl, abych tento svůj pohled revidoval. Nyní se kloním spíše k tomu, že sociální darwinismus je integrální darwinismus a spíše než o vztah skutečnosti (darwinismus) a její perverzní karikatury (sociální darwinismus), se jedná o dvě spojené nádoby, které jsou provázány na úrovni společenské atmosféry, konstelace společenských sil, momentálního stavu poznání a aktuálně dominujícího diskursu.

Poslední dobou si nějak často opakuji Prachettovo: „Čekají nás zajímavé časy." To rozhodně není důvod k radosti, protože zajímavé rozhodně neznamená totéž, co příjemné. Naposledy jsem si říkal při čtení článku Krize v USA ohrožuje federální systém.

Hysterie kolem zmínky a Hitlerovi, kterou v notně propíraném (1, 2, a například 3, ale ta jen na vlastní nebezpečí) rozhovoru pro LN utrousil David Rath (ČSSD) a jež byla promptně využita ke skandalizaci středočeského hejtman a potažmo celé ČSSD, úspěšně pokračuje, a tak jsem usoudil, že je na čase, abych se do ní rovněž vložil.

Poměrně zajímavý příspěvek k diskusím o minulém režimu přinesl Stanislav Holubec v článku Jak diskutovat o starém socialismu.  (Já osobně bych asi volil označení „reálný socialismus", které považuji za přesnější, ale je možné, že Holubec se takto snaží evokovat, že socialismus není pouze to, co bylo, ale že může být i něčím, co teprve bude, a že socialistická koncepce ještě zdaleka není mrtva).

A můžete to vědět i vy, pokud si přečtete rozhovor s psycholožkou Kateřinou Irmanovovou, který vyšel v sobotních Lidových novinách pod názvem Politici mají pocit, že jsou mesiáši. Jenže pravdou je pravý opak a o politice mnohem spíše platí, že sice „vyžaduje ty nejlepší lidi, ale není na ní nic, co by ty nejlepší přitahovalo," abych volně parafrázoval známý výrok Raymonda Chandlera.

Dlouho a napjatě očekávané střídání v Bílém domě je zde. George Walker Bush odchází, Barack Obama přichází. Dobrou zprávou je, že je Obama stále naživu. Přeci jenom, úspěšný atentát na amerického prezidenta během inaugurace by byl to poslední, co svět dnes potřebuje. Špatnou zprávou je, že Obama je jen člověk. Není to Spasitel, ba ani světec, a rozhodně nelze čekat, že bude konat zázraky. Bude velký úspěch, když odevzdá úřad alespoň v takovém stavu, v jakém jej převzal. Ne proto, že by jeho předchůdce G.W. Bush byl tak dobrý prezident, ale právě proto, že byl tak špatný.

Bývalý prezident Václav Havel má rýmičku. V jeho věku a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu je to nemoc smrtelná, byl proto hospitalizován a ihned se sešlo desetičlenné lékařské konsilium, které mělo za úkol tuto symbolickou postavičku udržet ještě načas mezi živými, asi v obavě, aby s sebou do hrobu nevzala i pravdu a lásku.

Nedávno zesnulý držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2005 Harodl Pinter pronesl u příležitosti jejího udělení projev, který nekompromisní obžalobou zahraniční politiky USA, založené na násilí, krutosti, bezohlednosti, pokrytectví a zvůli, a Západu, který před tím vším zavírá oči, či tomu dokonce za ohlušujícího povyku: „Za svobodu a demokracii" napomáhá, těžko říct zda ve snaze přiživit se na drobcích, spadlých z amerického stolu, nebo v zoufalé nadějí, že bude-li věrně sloužit, nestane se sám jejím předmětem.

Mýtus „osudových osmiček", letopočtů končících na „8", ve kterých dochází v Čechách ke společenským zvratům a odbývají se významné události, je v národě hluboce zakořeněn, bez ohledu na to, že z důvodu rozličných reforem kalendáře je to vlastně nesmysl.

„Osudový" rok 2008 je za námi. I já na jeho začátku propadl mýtu „osudových osmiček" a říkal si: Něco se stane, něco se musí stát, už to musí prasknout – je přece „osmičkový rok" a lidé si nenechají kálet na hlavu věčně. Vezmou vidle a půjdou vykydat ten hnůj ze „Strakovky."  Kdy, když ne teď? Doba je těhotná defenestrací....

„Zažijeme doposud největší hospodářskou krizi, o mnoho horší, než takzvanou Velkou hospodářskou krizi v 30tých letech," říká v rozhovoru Gerald Celente (převzato odsud), muž, který předpověděl burzovní krach v roce 1987, zánik SSSR v roce 1990, asijskou finanční krizi v roce 1997, recesi 2001, začátek zlaté horečky 2002, pokles trhu s nemovitostmi 2005, recesi 2007 a paniku 2008. Rozhovor je ve slovenčině, což by však pro našince neměla být významná překážka.

Záchvaty antikomunismu přicházejí na českou společnost ve vlnách. Když to začíná vypadat, že se lidé stávají ke komunistům shovívavější – většinou pod dojmem arogance a bezohlednosti současné vlády – objeví se nějací ti „slušní občané", kteří „nehodlají tolerovat zlo" a spustí kampaň, jejíž cílem je nasměrovat hněv lidí od skutečných viníků k viníkům ideologicky vhodnějším. Posledním takovým vážně míněným pokusem byla iniciativa senátní komise, směřující ke zrušení KSČM.

Praktický kurz mediální propagandy a manipulace nabízejí Lidové noviny ve své edici DVD Diktátoři. Jednotlivé díly jsou věnovány těmto mužům: A. Hitler, V.I. Lenin, Mao Ce-tung a Teng Siao-pching, Pol Pot, Fidel Castro. S výjimkou Hitlera, který je ovšem některými s dobou jdoucími „znalci" rovněž řazen na levici (sic!), což je ovšem jen další propagandistický trik, se jedná pouze o muže hlásící se k levici. Kde jsou Pinochet, Salazar, Franco, Trujillo, ale i takový Mugabe? Proč chybí? Proč chybí desítky tyranů pod americkou ochranou? Že by se nehodili do krámu?

Rozhodování Ústavního soudu o slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem skončilo výrokem: „Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (...) a Listina základních práv Evropské unie nejsou v rozporu s ústavním pořádkem." (celý nález ÚS). O tom, že to prezident Václav Klaus těžce nese a vzteká se jak malé děcko, jsem již psal.

Dva citáty z článku Oheň a kapitál, které vhodně navazují na nedávno vyšlé Centrální banky – monopol na falšování peněz.

Nedávno se zde v komentářích objevilo upozornění na text Analýza 17. listopadu 1989, který nabízí poněkud jiný pohled na ony události, než je oficinální stanovisko (které dnes zcela opanovalo veškeré sdělovací prostředky, které nám s dojemnou péči vysvětlili, kterak „správně myslet 17. listopad").

Obsah „Analýzy" nejlépe vystihuje následující ukázka: „Základní mystifikací je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založením Charty 77."

Citace z Centrální bankovnictví – iluzorní „výdobytek" civilizace, přetisku předmluvy Josefa Šímy a Dana Šťastného ke knize Murray N. Rothbarda „Peníze v rukou státu" s podtitulem „Jak vláda zničila naše peníze" + několik poznámek.

Politolog Nikola Hořejší v článku Zpovědi a úvahy vyléčených kapitalistů představuje některé publikace, které se snaží najít příčiny současné ekonomické krize (mezi nimi i nedávno zmiňovaného George Sorose); zajímavé je, že dvě ze tří byly napsány před propuknutím krize.

Hlavním tématem rozhovoru s ruským ekonomem Michailem Chazinem je předpokládaný nástup velké deprese v USA, ale okrajově – avšak o to významněji – se v něm M. Chazin dotýká i amerických prezidentských voleb (rozhovor se konal před jejich konáním) a velmi skepticky se vyjadřuje k osobám obou kandidátů, především později uspěvšího B. Obamy.

Americké prezidentské volby jdou do finále a s napětím je sleduje celý svět (snad jedině s výjimkou zemí jako je Kongo či Zimbabwe, které mají dost naléhavějších starostí sami se sebou) – v těchto volbách totiž nerozhodují Američané jen sami o sobě, ale i o zbytku světa, a to bezprostředněji, než kdy dříve, protože USA – ať se to komu líbí, či ne – jsou velmocí a dění ve světě ovlivňují více, než jakýkoliv jiný stát. Američané v těchto volbách rozhodnout o tom, zda se po osmi letech tyranie USA dokáží zbavit okovů neokonzervatismu a nakročí k tomu stát se opět pro svět inspirací, či zda zůstanou noční můrou a hrozbou pro všechny, kteří nechtějí jít ve šlépějích USA jako jejich věrní služebníci.

Nemíním dělat komunistům obhájce, jednak se o sebe určitě dokáží postarat sami, jednak k nim nechovám zase až takové sympatie (ale ani dnes tak módní rituální nenávist). Výsledek práce senátní komise, která navrhuje úředně zrušit KSČM, protože „porušuje ústavu i zákon o sdružování v politických stranách a hnutích", si však pozornost zaslouží. A to především jako doklad naprosté nemohoucnosti a vyprázdněnosti českého antikomunismu, který ze všeho nejvíce připomíná snahu zbavit se administrativně politické konkurence, kterou se nedaří marginalizovat silou argumentů a přitažlivostí vlastního programu.

Nezávislí kandidáti (souhrnné /a poněkud zavádějící, uznávám/ označení pro nestraníky, malostraníky, pidistraníky a stoupence regionálních stran a uskupení) se v letošních volbách příliš neprosadili. Ani v krajských a už vůbec ne v senátních. A určitě to nebylo proto, že by neměli co nabídnout, nebo proto, že by jim sousedé viděli až do talíře, jak se říká, a nechtěli s nimi proto mít nic společného.

Pozdvižení vyvolala tento týden zpráva, že ODS chce urychleně schválit v Senátu smlouvy o radaru, dokud v něm má absolutní většinu, o kterou v právě skončených senátních volbách přišla. Nakonec ODS couvla, zřejmě proto, že nechtěla riskovat blamáž a spory před Ústavním soudem, protože podle Článku 19, odst. 3 Ústavy „Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením," a bylo tedy nanejvýš sporné, zda by schválení smluv bylo platné, soudně nenapadnutelné a smlouvy vykonatelné.

Když jsem dnes uviděl tu oranžovou záplavu po druhém kole senátních voleb, trochu mi zatrnulo. Dílem z radosti, že konečně někdo modrým ptákům srazil hřebínek, dílem z toho, aby teď ten hřebínek nenarostl triumfující levici, a k tomu nedej bože třeba ještě křídla. Jestli totiž vítězná levice zpychne, nebude to pro Republiku o mnoho lepší, než když jí s drzostí sobě vlastní vládne arogantní pravice.

Odpověď M. Topolánka na otevřený dopis V. Jourové ukazuje, že dobře napsaný „slušný dopis" může ponížit více, než pár sprostých slov. Tentokrát se ovšem V. Jourové zastal někdo, kdo volá: „Pane premiére, odstupte v zájmu nás všech."

Zajímavý komentář k současné finanční krizi, jeden z rodu "nepříjemná pravda", vyšel dnes na blogu předsedy ČSSD Jiřího Paroubka pod názvem Co nám ukázala finanční krize? Osobně si myslím, že Paroubek není jeho autorem, rozhodně ne jediným, protože Paroubkův styl vyjadřování je přeci jenom poněkud jiný, na obsahu a významu sdělení to však nic neubírá.

Blesková válka mezi Ruskem a Gruzií (viz též zde a zde) stále zaměstnává komentátory a analytiky, bez ohledu na to, jak rychlá byla a jak je to dlouho, kdy skončily bojové operace. Není divu, jedná se totiž o jednu z nejvýznamnějších událostí posledních let na mezinárodní scéně, kdy Rusko zřetelně ohlásilo návrat na mezinárodní scénu s velmocenskými ambicemi, což bylo promptně využito celým „Západem" k protiruské propagandě, stejně jako k zastrašování vlastních občanů a eskalaci nesnášenlivost a bojechtivosti mezi nimi. Velmi zajímavý pohled na věc nabízí autor říkající si Sakert v textu Skutečný význam války v Jižní Osetii: Rusko vrací úder:

Určitě je znáte, nijak se neskrývají, naopak, svoji přítomnost dávají hlasitě najevo. Jsou neuplatní, neúprosní a nemilosrdně dbají na čistotu internetových diskusí – internetová inkvizice, strážci internetové čistoty.

Na Stanově webu Outsider Media jsem dnes publikoval článek Robert Byrd: Dopis příštímu prezidentovi USA, což je můj překlad z angllického originálu My Letter to the Next President. Pokud byste se na to chtěl někdo podívat a posoudit kvalitu překladu (Fade?), budu jen rád, zpětná vazba by se mi více než hodila. Díky.

Dvoudenní válku na Kavkaze mezi Gruzií a Ruskem (viz Trojboj Rusko-USA-Gruzie a Řeči se mluví a voda teče) analyzuje Oskara Krejčího v článku Geopolitické důsledky dvoudenní války, z něhož dále cituji některé zajímavé pasáže.

V diskusi na Zvědavci se objevil poměrně realistický scénář možného amerického útoku na Írán: „Američani ale nenapadnou Írán, pokud nebudou mít jistotu základny v ČR. Jedině pulzní dělo ve střední Evropě totiž může zničit klamné cíle případné íránské ICBM. (...) Válka s Íránem sice může rychle začít, ale nemůže rychle skončit. Američani nemůžou naházet na Írán atomovky – zkomplikovali by těžbu íránské ropy a radioaktivita by se rozšířila i do okolních států ( a Pákistán, po směru západních větrů, už atomovku má ). Američani budou chtít Írán rozbombardovat a vyhladovět – taková válka by trvala minimálně 5 let. Pokud USA zaútočí na Írán, tak začne závod – jestli dřív Írán postaví mezikontinentální raketu s jadernou hlavicí nebo jestli dřív USA postaví základnu v ČR. (...)"

Výběr toho nejzajímavějšího z textu Miloslav Štěrby Zrození „liberálního fašismu" ve Francii. Nenechme se ukolébat tím, že jde o Francii; týká se nás to víc, než jsme ochotni si připustit.

Ač nebyly zatím vzneseny jako hlavní téma, jsou otázky Evropské unie a budoucnosti Evropy v diskusích nevyhnutelné. V této souvislosti bych rád upozornil na text Ondřeje Šlechty Budoucnost Evropy? Co třeba Švýcarská „konfederace"?, ze kterého si dovolím ocitovat ty pasáže, se kterými ztotožňuji.

Motto: „Liberální demokracie se postupně proměňuje v diktaturu korporací."

Před pár dny zde v diskusi Hawk odkazoval na článek Svoboda až příště, zveřejněný na (v jistých kruzích upřímně nenáviděném) Zvědavci. Je to vlastně přepis přednášky Johna Pilgera, ve které se věnuje mediální manipulaci, lži, propagandě a všemu tomu, co je údajně vlastní totalitním režimům, ale přitom je k naprosté dokonalosti přivedeno v těch režimech, které sami sebe označují za demokratické.

Zpravodajský server iDnes zveřejnil obsáhlý rozhovor s premiérem Topolánkem. Zní to neuvěřitelně, ale byl jsem schopen to přečíst až dokonce, aniž bych pocítil touhu pověsit ho za ty jeho erbovní guľe do průvanu. Odpovídal věcně a rozvážně, místy i s humorem (což samozřejmě ještě neznamená, že bych s ním souhlasil) a „vypěnil" až ke konci, když přišla řeč na jeho nedávnou dovolenou na Sardinii. Přesto se obvyklá porce arogance smíšené s agresivitou nekonala.

Ústavní soud dnes rozhodl, že „nezruší část reformy zdravotnictví, proti které podala stížnost opozice. Lidé tak budou i nadále platit u lékaře třicet korun (zdroj)". Je další hřebíček do rakve sociálního státu, tedy takového státu, ve kterém má svá základní práva a svoji fundamentální lidskou důstojnost zajištěn každý, bez ohledu na své osobní bohatství a společenské postavení. Ústavní soud se ovšem zachoval tak trochu jako chytrá horákyně, když své rozhodnutí zdůvodnil tím, že odmítá vstupovat do reformy, které ještě není dokončena, a politikům vzkázal, že je to jejich starost, a pokud chtějí poplatky zrušit, ať s takovým programem vyhrají volby.

Ekonomický list E15 přinesl zajímavý rozhovor s Václavem Bartuškou, mužem který se může honosit prazvláštním titulem „Zvláštní vyslanec pro energetickou bezpečnost." Téma je nabíledni: energetika a její perspektivy v ČR a v Evropě. Vždy mně potěší, mohu-li číst něco od inteligentního člověka, který se umí vyjadřovat a dokáže mluvit k věci, aniž by každé jeho druhé slovo byla lež, ideologická floskule, či výmluva na ČSSD, komunisty a jiné bubáky. Václav Bartuška se v tomto směru osvědčil více než znamenitě.

Před časem jsem zde proklamoval, Kosovo nesmí být svobodné. Nikoliv kvůli minulosti, ale především kvůli přítomnosti, kvůli tomu, jaké je dnes. Dlouho očekávaná znepokojující zpráva přišla dnes: česká vláda se rozhodla uznat nezávislé Kosovo. Žádné překvapení to není, protože česká vláda již dávno nedělá samostatnou zahraniční politiku, ale slouží pouze jako servisní organizace Bílého domu. Opravdu to není dobrá zpráva, bez ohledu na to, že podobně nešťastně (a nebál bych se říct hloupě) se již rozhodla řada významných evropských zemí.

Snad ani proslulý válečník Hanibal nepředstavoval pro Řím takové nebezpečí, jaké představuje ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS) se svými plány pro české zdravotnictví. Zatímco vypálený Řím je možno znova postavit, změny, které Julínek pro české zdravotnictví chystá, hrozí, že budou nevratné.

Text Velká iluze českého školství, jehož autorem prof. PhDr. Petr Piťha, CSc, by neměl ujít pozornosti nikoho, kdo se zajímá o věci veřejné a fungování společnosti, ve které žije. Stručně shrnuto: liberální společnost neznamená společnost bez pravidel a vzdělání neznamená vysezení diplomu, a už vůbec ne cimrmanovské trestání učitele žákem, které je žel bohu u nás stále rozšířenější.

Wall Street a Washington giganticky selhávají – kam směřujeme? aneb dobře utajené myšlenky. Joe Costello představuje tu tvář Spojených států, která je před námi usilovně skrývánam, protože představuje živou alternativu k vítězné ideologii neoliberalismu a usvědčuje tak všechny neoliberální apoštoly ze zaslepenosti a účelového překrucování skutečnosti.

Na Britských listech dnes vyšel článek s názvem Úvěrová krize? Skutečnou krizí je globální hladovění. A pokud vám to není jedno, budete jíst méně masa, založený na původním textu George Monbiota. Jak už sám název napovídá, tématem je narůstající disproporce mezi produkcí potravin na straně jedné, a jejich spotřebou pro výživu obyvatelstva a technickým využitím na straně druhé.

V komentáři pod textem Cynická hra o život zanechal Challenger odkaz na několik videí na YouTube, z nichž jedno považuji za natolik zdařilé, že vás o něj nemohu ochudit.

Zvykl jsem si brát si ke čtení nový ekonomický denník E15. Jednak je zdarma, a jednak, podobně jako i u jiných ekonomických periodik, je v něm poměr propagandy a informací stále ještě lepší ve prospěch informací, než je tomu u „seriózních" deníků.

Proč si dnes dobrovolně připomínám svátek, který jsem dříve bojkotoval, a odmítám uznávat konkurenční Svátek matek.

Téma, kterému jsem se dlouho vyhýbal, ale nakonec jsem jej nakousl v článku Premiér utržený ze řetězu, a bylo by tudíž správné, abych jej i dokončil. Tak tedy: proč nejsou Mašínové hrdiny a proč si nezaslouží naši úctu?

Řádění Mirka Topolánka ve Washingtonu nelze přejít mlčením.

Ve Washingtonu bylo podepsáno memorandum mezi vládou ČR a vládou USA o odstranění vízové povinnosti pro občany ČR cestující do Spojených států. Až se premiér Topolánek vrátí z výletu, bude to zajisté vydávat za svůj velký úspěch. Úspěch? Ne, jedna velká lež to je. Mění se jen forma, podstata zůstává.

Zajímavý úhel pohledu na problematiku secese Kosova, jíž jsem se před časem zabýval zde, přináší článek Drsné varování z Kosova, který rozebírá možné dopady postupu velmocí v případě Kosova na situaci v Palestině z pohledu Izraele.

Pokud vyhlásí srbská provincie Kosovo nezávislost, a pokud tuto nezávislost uznají Spojené státy a Evropská unie, bude to historický průlom – jasný důkaz, že politických cílů je možno dosáhnout terorem a násilím, a že mezinárodní právo nic neznamená tam, kde jsou ve hře mocenské zájmy.

Bylo by škoda alespoň jednou nereprizovat velkolepou frašku, kterou pod názvem „Volba prezidenta" uvádějí na Pražském hradě. Co chybí produkci ve výpravě, to dohání obsazením: dva soci (a do počtu rudá vzadu) soupeří o srdce dvou set osmdesáti a jednoho komparsisty.

Aneb kterak se to vždycky semele, že princ hloupému Honzovi princeznu odloudí, a Honza mu za to ještě pěkně poděkuje.

Státní zástupce Salichov opět zastavil Čunkovo trestní stíhání a hned se začalo uvažovat o tom, že by se Čunek vrátil do vlády. V pomyslné soutěži nemravnosti současná Topolánkova vláda s přehledem vede. Jak dlouho ještě potrvá, než jury – tedy občané – tuto podivnou soutěž přeruší a vykáže zdivočelé soutěžící do šaten?

Studentský výbor, který stojí za sobotní demonstrací za demokracii, zaslal otevřený dopis bývalému prezidentu Václavu Havlovi. Informovaly o tom Britské listy a Aktuálně.cz. Upozorňují v něm na rozpor mezi Havlovými slovy z roku 1989 a jeho pozdějšími činy, a připomínají mu jeho díl odpovědnost za vše, co následovalo po Listopadu 1989. Protože text dopisu vhodně doplňuje můj starší text, rozhodl jsem se jej přetisknout.

17.listopadu 2007 v 16:00 se v Praze na Václavském náměstí uskuteční demonstrace, která má za cíl ukázat, že demokracie u nás ještě zcela nezvítězila, a ani nezvítězí, pokud se o to sami nezasloužíme.

Čunek končí pod pofidérní záminkou, která zatím úspěšně maskuje v tichosti obnovené trestní řízení proti němu, a tedy přiznání, že letní zastavení trestního stíhání bylo falešné. Čunek končí, ale důvod k radosti to není, protože ti, kteří jsou za průběh celé kauzy především odpovědní, zůstávají na svých místech, jako by se nechumelilo.

Volné pokračování článku Václav Klaus radí: Jak pro víru ztratit přátele, tentokrát na téma česká zahraniční politika.

Zdá se, že nám Václav Klaus se svojí militantní apologií práva člověka zničit pro zisk cokoliv, prohrál volby mezi nestálé členy Rady bezpečnosti OSN. Jsou totiž země, které pro jeho ideály mnoho pochopení nemají, už jenom proto, že budou první, kteří zaplatí daň z neomezeného růstu na omezené planetě.

Nobelův výbor uštědřil políček Václavu Klausovi, když udělil Nobelovu cenu míru Alu Gorovi, angažujícímu se v boji proti globálním změnám klimatu. Je to jakoby řekli: „Klausi, jsi nám k smíchu. Nevěříme ti." Dal tak jasně najevo, že i jiné než Klausovy názory jsou legitimní a zaslouží si sluchu.

Rozhodl jsem se zařadit po bok těch, kteří šíří výzvu Všem, jejichž hlas je slyšet, sepsanou částí české inteligence, pod kterou se již shromáždily podpisy mnoha zvučných jmen, především z akademické sféry. Můj hlas sice příliš slyšet není, spíše se řadím mezi ty, kteří by rádi slyšeli a rádi byli slyšet, navíc ani mé jméno na seznamu signatářů by nikoho nedojalo, proto se připojuji k Výzvě alespoň touto cestou.

Dějiny USA jako výpověď nejenom o minulosti USA, ale i o jejich přítomnosti, ba i o přítomnosti Evropy – Republikánská podstata USA – Síla federace – Prastará traumata ovlivňující americkou mentalitu – Tři tváře zahraniční politiky – Syndrom vyvoleného národa – Spirituální kořeny americké duše – Komplex západní hranice – Jedinec a stát – Společenská odpovědnost – Nedostatek pokory a potřeba rovnováhy

Konec Čunkovi kauzy je trapný, ale předvídatelný – nově instalovaný státní zástupce se zachoval loajálně a trestní stíhání zastavil. Zůstává tak pouze pachuť nad tím, jak snadno dokáže vláda zmanipulovat trestní řízení, obava z toho, kam až zajde vláda příště a znechucení nad těmi, kteří od začátku věděli, že Čunek je nevinen, což poznali podle toho, že řekl o Cikárech to, co už chtěli dlouho slyšet.

Ta otázka je když ne logická, tedy přinejmenším legitimní. Přesto si ji rozliční bojovníci proti komunismu nepoloží. Možná se boji odpovědi, protože svět bez komunistů by musel být i světem bez nich. Antikomunisté, kteří nemají co nabídnout, se bez komunistů neobejdou.

I když takto položena je to příliš snadná otázka. Nabízí se však jiná, těžší a zároveň zásadnější – co udělali hůře než jiní, co udělali jinak a bylo to špatně natolik, že jsou dnes pro mnohé synonymem zla?

Pražští radní dostali nápad. Nejhloupější od té doby, co je napadlo roztít centrum magistrálou, a možná že od dob asanace Josefova. Pražské radní napadlo uspořádat v Praze olympiádu. Prý to bude príma kšeft. I kdyby, co na tom sejde. Praha není fabrika, Praha je totiž především místo, kde žijí Pražané, je to jejich domov.

Vzpomínám si, jak jsem se před několika lety procházel večer 17. listopadu po pražské Národní třídě. Všude bylo plno lidí, kteří přišli, aby si připomněli události, které se zde seběhly v roce 1989. Nejvíce na mne zapůsobila skupinka asi pěti lidí, kteří se zpěvem na rtech a za zvuku kytar procházeli Národní třídou. Nade vší pochybnost se upřímně radovali ze změn, které 17. listopad 1989 přinesl.

Vízová politika USA, respektive podmínky pro zavedení bezvízového styku, jsou krásnou ukázkou velmocenských "dynamických pravidel".

Aniž bych to plánoval, najednou jsem zjistil, že mi přibývá příspěvků, jejichž společným jmenovatelem je komunismus, respektive současné vyronávání se se čtyřiceti lety komunistického panství u nás. Proto jsem shromáždil tyto příspěvky na jedno místo a pokusím se tento seznam udržovat. Zároveň ho nechám vytažený v menu, aby byl snadno dostupný.

Až budete vyhazovat starý papír, podívejte se, jestli mezi ním není Respekt číslo 43 (z roku 2005 – to podotýkám pro ten nepravděpodobný případ, že by tento příspěvek četl někdo v budoucnosti). V tomto čísle je hezký rozhovor s Václavem Havlem, známým to intelektuálem a kdysi českým prezidentem.

Nemohu si odpustit drobné rýpnutí do "vstřícné" politiky Spojených států ohledně vydávání víz.

Nezbývá než doufat, že do podoby přenostné na člověka brzy nezmutuje i anaserpentní spinóza.