Tribun

Zajímavé pojednání o práci jakožto ekonomickém a sociálním faktoru od Ilony Švihlíkové (koho jiného dnes, chtělo by se dodat):

On není ani zlý, ani hloupý, není to ani deprivant, ani zmrd – je to toxoplazmatik!

Z rozhovoru s egyptologem prof. Miroslavem Bártou, který pod titlkem Kolapsy civilizací to vždy byly a budou vyšel v českém National Geographicu 11/2011:

Z rozhovoru s Lubomírem Štrougalem, předlistopadovým premiérem a ministrem vnitra:

Z projevu Slavoje Žižeka na Occupy Wall Street:

Americký spisovatel David Vann v rozhovoru pro LN Život je šílenější, než knihy:

Evropou obchází strašidlo sociální spravedlnosti...

Britský podnikatel James de Candole, působící již 19 let v ČR, charakterizoval Čechy takovým způsobem, že si to Češi za rámeček nedají, Alespoň doufám. Tohle ani D.O.S.T. intenzivní „výchova k vlastenectví“ nezachrání.

Tradičně brilantní Jan Keller a jeho neuctivě vyřvává: „Král je nahý!“ Ale kdo by naslouchal těm, kteří varují, když je příjemnější naslouchat těm, kteří slibují?

Už takhle to není dobré, ale vláda to ještě zhoršuje. Ilona Švihlíková: ČR ve smrtící spirále: Jak je u Kalouska obvyklé, znovu nebere vůbec v potaz ani světový ekonomický vývoj, ani český ekonomický vývoj a naprosto absentují analýzy dopadů škrtů na ekonomiku, jako by byly nějak neutrální a rozpustily se ve vzduchu.

V jinak banálním vyprávění jednoho „péesáka“ jsou zmíněny dvě reálie z pozdního komunistického režimu, které poněkud relativizují současné vykreslování předlistopadového režimu jako tuhého a extrémně represivního:

Mysleli jste si, že jsme v prdeli, že dobře už bylo a lepší už to nebude? Tak to jste si mysleli správně. Jen si poslechněte pana Staňka na konferenci v Luhačovicích. Ten se s tím nemaže a říká to na plnou hubu, že celá evropská ekonomika je jen obr na hliněných nohou,

Alternativní až disidentský pohled na aktuální dění v Řecku nabízí článek Demokracie vs. Mytologie: Bitva na náměstí Syntagma, který ukazuje, že ve vlastním zájmu bychom měli stát spíše za Řeky , než proti nim.

Výtah z rozhovoru v Haló novinách:

Už mám dost vaší nízkosti, a nezabil–li jsem se ještě,
pak jenom proto, že jsem si nedal život
a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe.
Můžete se smát, ale orla napadne jen orel
a raněného Hektora může litovat jen právě Achilles.
Být není lehké... Být básníkem a mužem
znamená býti lesem bez stromů
a vidět...

V sobotních LN vyšla esej Víta Horáka Bez peněz do nebe nelez (on-line verze bohužel není k dispozici):

Výtah z rozhovoru  s česko-německou spisovatelkou Alenou Wagnerovou.

Che, známý z místních diskusí, se nabídl zpracovat referát z článku o úpadku civilizací v březnovém čísle časopisu Vesmír, který mi dal k volnému použití a já vám jej tímto předkládám:

Ugandský prezident Yoweri Museveni zveřejnil na blogu CNN článek Kaddáfí jak ho znám, ve kterém popisuje libyjského vůdce jako kontroverzního muže, který udělal spoustu chyb, ale zároveň sehrál ve vývoji Afriky významnou pozitivní roli. Z pohledu Evropana je ovšem asi nejzajímavější ta část, kde se vyjadřuje k roli Západu, protože to je vzácně dostupný pohled z druhé strany, od reprezentanta jednoho z těch států, které nejsou subjektem geopolitiky, ale jejím objektem.

Eugenika bývá nejčastěji spojována s nacistickým Německem a jeho vybíjením duševně a tělesně vadných, posedlostí čistou rasou či programem Lebensborn. Myšlenka eugeniky však nacházela živnou půdu i leckde jinde a snad nikoho nepřekvapí, že jednou ze zemí, která k ní nebyla chladná, byla Velká Británie.

Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který již několik týdnů vzdoruje snaze o svržení ze strany povstalců a jejich západních spojenců, je autorem spisu Zelená kniha, ve kterém formuluje své názory na uspořádání a řízení státu. Níže uvádím výtah ze dvou úryvků, na které jsem byl upozorněn, které poměrně dobře osvětlují, proč se pan Kaddáfí zuby nehty brání zavedení demokracie v Libyi.

…evoluce (inovace jsou považovány za analogii evoluce na úrovni kultury a civilizace, pozn. red.) nesměřuje k optimálnímu chování, protože systém, který nemá zaniknout, v sobě musí obsahovat dynamický prvek, který jej vychyluje z aktuálního, byť pro danou chvíli zcela optimálního stavu.

Michal Rubáš píše ve stati Krutý a svobodný:

Chceme přepsat ekonomickou teorii, říká Paul Woolley a vysvětluje:

Akademici nás učili, že kapitálové trhy samy zajistí, že se peníze dostanou tam, kde jsou skutečně potřeba, protože jedině tam mají šanci vydělat. Jinými slovy, že je to jen a jen volný trh, co má šanci udržet se stabilní, a že dík fungujícímu konkurenčnímu prostřední nemůže mít někdo přehnaně vysoké zisky.

Z „Jakešova věštírna“ o roce 2010: „Když jsme v lednu 1989 udělali akademickou petici za propuštění Havla, tak oni se s výjimkou Ransdorfa podělali a nepodepsali – Klaus to tehdy odmítl Zemanovi. Když jsme pak otevřeně vystoupili s Kruhem nezávislé inteligence, oni se vesměs odtáhli, takže jsme je brali za režimisty. (Ivan Gabal)“

Jakožto solidní a zavedené firmě je nám ctí vyhovět přání našich hostí a proto otevíráme toto Šuple na bezskrupulózní sbírku motýlů, neboli mrtvou schránku na výměnu odkazů.

Výtah z článku Věry Říhové Otrokářství na vlastní oči.

Možná jsem zvolil zbytečně expresivní a barnumský překlad titulku článku BBC 'Boche babies' trace German roots (tedy doslova Děti „bošů“ hledají své německé kořeny), ale téma článku, který se zabývá osudy potomků německých okupantů ve Francii po 2. světové válce, vystihuje myslím dobře. Podstatné přitom je, že nejde o děti počaté v důsledku znásilnění či nezvládnuté prostituce, ale „plody lásky“, děti vzešlé z dobrovolného vztahu mezi francouzskými ženami a německými vojáky (někdy dokonce počaté až po válce německými válečnými zajatci přidělenými na nucené práce).

Martin Weiss publikoval v sobotních Lidovkách pojednání Pravá tvář „té druhé“ Ameriky o fenoménu tea parties a jejich zakotvení v americké společnosti, které bych neváhal označit za brilantní:

Irský ekonom David McWilliams v rozhovoru  Euro dodalo bublině legitimitu o příčinách prudkého ekonomického vzestupu Irska, stejně prudkého pádu a chmurných vyhlídkách do budoucna. Snad proto, že kritizuje euro a evropskou integraci, bylo mu dovoleno říct to, o čem se jinak v Čechách – a v Lidovkách zvláště – musí mlčet: že za současnou ekonomickou krizi nese vinu establishment, což ovšem nejsou jen vlády, ale i banky a další údy vládnoucí elity, lidé, které nazývá insidery:

Stručný výtah z rozhovoru s americkým politologem Fareedem Zakariaou o současné situaci v USA a jejich postavení ve světě (1.díl, 2.díl):

Dostane-li se teorie do rozporu s praxí, tím hůř pro praxi, aneb nevyhovují-li vám dějiny takové, jaké byly, vytvořte si zákonem vlastní. Tak by se dal zhruba charakterizovat senátní návrh zákona o protikomunistickém „odboji". Jak totiž ukazuje Petr Zídek v textu Chiméra třetího odboje, je v tomto případě přání otcem myšlenky. Být perzekvován totiž není totéž, jako vést odboj:

Že je možno nemnoha slovy říci mnohé (ne-li vše) dokazuje článek Oběti jsou jen pro chudé, který vlastně není ani samostatný text, ale „pouze" anotace na úvahu Paula Krugmana: 

Co na nás chystá vláda a jakými špinavými triky chce dosáhnout svého a proč vládě nejde o lidi, vysvětluje vedoucí makroekonomického oddělení ČMKOS Martin Fassman.  A vysvětluje to jasně, stručně, bez servítků a povinného poklonkování směrem k MMF. A protože k odborářské Revue Sondy se mnoho lidí jen tak nedostane (i mně přišla v poště jako scan v pdf) a v tisku ani televizi podobná mínění prostor prostě nedostanou, rozhodl jsem část rozhovoru přetisknout, aby byla k dispozici i dalším lidem. Čím více lidí se seznámí i s tímto – dnes v podstatě disidentským  - pohledem seznámí, tím lépe. 

Je mi jasné, že to, co teď napíši, bude všem slušným a vzdělaným lidem, kterým není odpovědnost cizí, znít přinejmenším podezřele, ale to lhaní si do kapsy musí skončit: i šetřit ve státním rozpočtu se musí s rozumem, jinak se škrtání změní ve škrcení. Neznamená to ani tak šetřit méně, jako šetřit na správném místě a správným způsobem. Ostatně si to myslí například i pánové Michl a Pehe.

Jiří Pehe je spíše zručný politický komentátor, než intelektuální autorita, přesto, zejména v poslední době, zveřejňuje texty, které jdou – na autora připuštěného k publikování v mainstreamu až překvapivě -přímo k jádru pudla. Takovým malým disentem je i Demokracie bez demokratů:

I když to v článku Praha exotické město Orientu není nikde explicitně řečeno, následující pasáže, kromě toho, že jsou zajíjmavé samy o sobě, podle mé interpretace nejenom že vrhají něco málo světla na myšlenkové podhoubí, z nějž sionismus  vzešel, ale ukazují i takovou percepci Prahy, která je Čechu, natožpak Pražanu, zcela cizí.

Ve svém blogovém textu Psychopati v politice škodí zdraví se psychiatr Jan Hnízdil vrací ke kauze spiknutí lékařů proti prezidentu V. Klausovi (která sama o sobě není právě lichotivou vizitkou naší společnosti a o níž jsem vůbec netušil, že ji někdo vzal tak smrtelně vážně, že v ní viděl vlastizradu; inu, úcta k majestátu má u nás dlouhou tradici), jíž byl aktérem. Nejde mi teď ovšem ani tak o to, zda V. Klaus skutečně vykazuje známky poruchy osobnosti, které v jeho jednání spatřuje J. Hnízdil, jako o obecnou charakteristiku mocenských elit:

André Gorz v textu Naše a jejich ekologie brilantně formuluje to, co se sám pokouším klopotně zformulovat již několik let. Zde je podle mne navržen jediný možný základ, na němž lze vybudovat moderní neutopickou „levici", alternativu k (sebe)vražedné ideologii exploatace lidských i přírodních „zdrojů" a sociálního a ekonomického apartheidu, který se pomalu ale jistě stává dominantním až hegemonním diskursem. Pouze naučíme-li se znát míru a uměřenost se stane ctností, a nikoliv stigmatem, dokážeme zajistit svoji vlastní reprodukci:

V článku Dulce at Decorum est^*) s podtitulem Bitva v evropských dějinách v květnovém čísle ĎaS se Jiří Hutečka zabývá rolí bitvy ve válce a její percepcí společností. Ukazuje, že přestože z hlediska kulturního je bitva vnímána v duchu von Clausewitzovy „esence války", a to až do té míry, že lze hovořit o „obsesi lidu konceptem bitvy," jdoucí až k volání po krvavé a rozhodné bitvě, je realita poněkud jiná: bitvy vždy tvořily (a stále tvoří) jen malý díl válek a osobně a aktivně se jich účastní je zlomek těch, kteří se na válce podílejí. Platilo to dokonce i v případě 1. světové války, která se s odstupem času jeví jako permanentní bitva.

Rozmazlení Evropané, kterým teče z kohoutku pitná voda 24h denně, a dokonce teplá, takže se v ní i myjí, či s ní dokonce splachují toalety, si ani neuvědomují, jaký poklad voda je. Nedostatek vody je mimo naši zkušenost, přitom je to právě voda, bez níž se nemůžeme obejít. Přežijeme bez ropy, bez peněz i bez demokracie, ale nikoliv bez vody. Přesto se k vodě chováme, jako kdyby její dostupnost byla samozřejmá a zásoby nevyčerpatelné. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Vody je sice na Zemi víc, než dost, ale jenom zlomek ve formě tekoucí sladké pitné vody, jediné lidmi využitelné. A i té ubývá. Relativně v důsledku rostoucího lidské populace, kdy se více lidí musí dělit o stále stejné zdroje, ale i absolutně v důsledku znečištění či ztráty schopnosti krajiny vodu zadržet. Cenu vody, zdroje klíčového pro přežití druhu a života vůbec, o který se již dnes vedou nemilosrdné boje, které budou s největší pravděpodobností nabývat na intenzitě, přibližuje tematické dubnové číslo české edice magazínu National Geographic:

Výtah s článku Diana Johnstone: Rozbíjení Jugoslávie, rozhovoru s americkou novinářkou a autorkou knihy Fools' Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusion, rozhovoru, který si v sobotních Lidovkách přečtete jen stěží, protože i když jsou si ve „svobodné" společnosti všechny názory rovny, některé jsou si rovnější, a jiné zase mají to privilegium, že se nezpochybňují, jako například obraz patologicky agresivního Srbska na straně jedné a NATO, které zachránilo mír a životy, na straně druhé.

Přes odkaz slibující oficiální československou verzi osudu ruského zlatého pokladu ve vztahu k československým legiím jsem se dostal na digitalizované protokoly 11. zasedání Poslanecké sněmovny Národní rady Československa z roku 1925, kde mne mnohem více než osud ruského zlatého pokladu zaujala Odpověď vlády na interpelaci poslance Tausika a soudruhů o trenčínských událostech ze října minulého roku (částka VIII/5337, je ovšem třeba hledat v textu, protože dokument neobsahuje vnitřní  kotvy, takže nelze linkovat přímo).

Zkyslo vám mléko? Může za to Paroubek

Posedlost některých redaktorů LN Jiřím Paroubkem a systematická snaha o jeho démonizaci hraničí s patologií. Tak jako v případě Martina Weisse, který se sloupku Tvrdé důsledky zamýšlí v souvislosti s Olympiádou nad ruským pojetím spotu jako státního zájmu a tlaku ruského státu na dobrý výsledky sportovců jenom proto, aby na konci neomylně zamířil k Paroubkovi: „Budou funkcionáři postaveni mimo službu, čeká je cesta na Sibiř, nebo ještě něco horšího? A jak vysoko může čistka jít? (...) Jiří Paroubek ve středu oznámil, že po volebním vítězství si vezme sport pod sebe. (...) Ale co když přes veškeré kontrolování sportovci nesplní očekávání?"

Znalost nástrojů propagandy by měla patřit k základnímu vzdělání všech, kdož nechtějí jen pasivně přijímat, co jim naservírují „svobodná," „vyvážená" a „objektivní" média, a tomu potom věřit, protože to je pohodlnější, ale mají ambice kriticky zvažovat informace, které se k nim dostávají, a na jejich základě činit vlastní závěry, aby si tak vytvořili svoji alternativu k oficiální názorové konfekci. Kritické a ostražité čtení je nejenom výsadou, ale přímo povinností každého svobodného ducha, protože ve víře není svobody, ať jde o víru náboženskou, politickou nebo ekonomickou.

V sobotních LN vyšel rozsahem nevelký, ale obsahově vydatný text Jiřího Pehe Privatizace americké bezpečnosti o outsourcingu represivních (v tomto případě vně-represivních) funkcí USA, který vrhá světlo na stinnou stránku toho, jak funguje ta „pravá svoboda" a „pravá demokracie". Je to čtení depresivní, protože pokud se situace nezmění (a ta se nezmění, protože trendy jsou zjevné), čeká nás budoucnost okovaných bot, bodáků a nikým a ničím neomezovaného řádění žoldáků bez jakékoliv odpovědnosti vůči komukoliv kromě svého velitele a jeho klienta. 

Výtah z rozhovoru s Jaroslavem Vaňkem, ekonomem českého původu působícím v USA. „Věžemi" jsou míněny věže WTC v New Yorku, jejichž pád v roce 2001 je symbolem principielního kolapsu celé ekonomiky, kterou reprezentovaly, „stavění věží" pak symbolizuje obnovu světové ekonomiky na základě odlišného paradigmatu, který Vaněk nachází v kooperaci a participaci zaměstnanců na řízení firem, polidštění podniků a něčem, co nazývá demokratizací ekonomiky. Jeho vize sice znějí poněkud utopicky, ovšem umlčování, kterému čelí on i jeho žáci, naznačuje, že svými myšlenkami míří na citlivé místo systému. Osobně si ale myslím, že bude třeba vymyslet ještě něco jiného, než participaci a demokratizaci, protože intelektuální výbava je determinována dlouhými lety působení kapitalismu a lidé již nejsou mentálně schopni akceptovat systém, který by nebyl založen na permanentním růstu a exploataci veškerých zdrojů, včetně těch lidských. 

Text Pax Americana – past na Evropu (a Asii)?, odkud pohází níže uvedený výtah, mám v záložkách již dlouho. Původně se měl stát dalším kamínkem do mozaiky s radarem, ale situace se poněkud změnila, a přestože dozvuky předestřených konceptů lze stále vystopovat ve snaze USA vojensky se etablovat například v Rumunsku či Bulharsku, či již potvrzené expanzi do Polska, usoudil jsem, že se lépe hodí do nově založené rubriky Studovna.

Výtah z článku Člověk ve skupině: Jak druzí ovlivňují naše chování, první kapitoly knihy Denisy D. Cumminsové „Záhady experimentální psychologie."

Výtah z rozhovoru s končícím eurokomisařem Vladimírem Špidlou Lidský kapitál je jako peníze. Důrazně doporučuji k přečtení celý, protože za pozornost stojí mnohem více, než můj výběr. Kajícně přiznávám, že jsem byl při jeho čtení nekriticky nadšen, že se ještě najde člověk tak přesného a jasného myšlení, jako Špidla. Byla to radost číst něco tak věcného, klidného, řečeného s nadhledem, přehledem a vhledem. Nevím, jestli byl takový vždy, nebo vyrostl až v Bruselu, ale každopádně vysoce převyšuje všechny ty namyšlené požírače Šalamounových hoven ze zarděné české provincie. Česká velikášská malost, kterou se naše elity tak rády honosí, ve srovnání s ním obzvláště vyniká.

Výtah ze stejnojmenného článku v Lidových novinách.

V předvečer 91. výročí vzniku ČSR určitě neuškodí připomenout si několik slov z knihy Vladimíra Škutiny Český šlechtic František Schwarzenberg, která jsou vzniku republiky a otázce státoprávní věnována.

Výtah z článku Savitri Devi: Hitlerismus a hinduismus. Doprovodné ilustrace představují užití svastiky v hinduistickém prostředí.

Nehodlám opisovat všechno, co Lidové noviny (samé koniny, jak by řekl nejmenovaný štamgast) otisknout, ale tentokrát mne tři články zaujaly natolik, že si z nich malou rešerši udělám. Nejsou dlouhé, ale v těch pár slovech je víc, než v tlustých knihách (i tenkých, nezapomněl jsem na vás, pane prezidente) slovutných mistrů pánů magistrů a rozličných polyprofesorů.

Současná vlna protiruské hysterie a nenávistného antirusismu, který se jeho proponenti snaží představovat jako něco přirozeného a bytostně českého, je velmi pravděpodobně jen moderním konstruktem, kterým má racionalizovat (s pomocí eklektické směsi racionální ostražitosti a iracionálních (sic!) uměle přiživovaných úzkostí) změnu orientace nově etablovaných elit z jednoho mocenského centra (slovanské Rusko) na druhé (anglosaské USA). V této souvislosti není bez zajímavosti článek Dalibora VÁCHY Za cizí město v čísle 9/2009 kulturně-historické revue Dějiny a současnost, s podtitulem Českoslovenští legionáři u Kazaně v roce 1918. Jak totiž ukazuje dále citovaná pasáž, vztah Čechů k Rusům nebyl vždy tak aktivisticky negativní, jak dnes dominuje médiím, ale vyvíjel; zárodky jistého despektu Čechů k Rusům se však možná rodily právě v bitvě o Kazaň.

Dále uvedený text je dopis amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta státnímu tajemníkovi USA (tj. ministru zahraničí) George Marshallovi z konce dubna 1948.