Tribun

Česká republika nemá svoji vlastní politiku. Pouze kopíruje model neoliberálního kapitalismu, který proniká ze Spojených států do Evropy během posledních třiceti let

Podstatou neoliberálního modelu je „mafianizace ekonomiky“.

Mafiáni poskytují za úplatu ochranu v situaci, kdy existuje určité riziko, a zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto pomocí služeb veřejného sektoru. Aby měla mafie dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří a udržuje přesně na té úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys.

Soudobá ekonomika se chová velice podobně. Nejistota je udržována na nadstandardní výši především dvěma způsoby: V oblasti trhu práce – skrze neplnohodnotné pracovní smlouvy, a skrze erozi práv zaměstnanců. V oblasti sociálního zabezpečení pak osekáváním sociálního státu a redukcí sociálních práv občanů. Tato opatření vytvářejí vhodný prostor pro šíření nejistoty a pro následné vydírání celých velkých skupin obyvatelstva.

Musejí zaplatit jedné skupině podnikatelů (těm, kteří obchodují se zdravím, s půjčkami na vzdělání, se zajištěním ve stáří), aby si mohli zachovat svoji pracovní sílu na takové úrovni, že to bude přinášet maximální zisk jiným skupinám podnikatelů (majitelům firem).

Po tunelování minulosti jsme zažili tunelování přítomnosti a už se začíná razit velký tunel do budoucna.

(Tunelování minulosti) Proběhlo v souvislosti s privatizací státního majetku v 90. letech. (…)ukázalo, že údajně zoufale nevýkonné a zanedbané hospodářství dokázalo poskytnout dostatek zdrojů k prudkému zbohatnutí celé jedné sociální vrstvy a k přenosu dalšího bohatství do ciziny.

(Tunelování přítomnosti) … už se nebude brát z anonymního státního majetku, ale sáhne se lidem rovnou do peněženek. Bohatí byli zproštěni nemalé části svých daňových povinností a posledními transformačními polštáři se stávají peníze, které měly směřovat na financování školství, zdravotnictví, kultury, ale také peníze, určené na sociální účely včetně podpory lidí zdravotně handicapovaných.

(Tunelování budoucnosti) Poté, co byl rozprodán polštář v podobě státního majetku, a poté co byl tvrdě stlačen polštář v podobě financí, o něž jsou kráceny veřejné rozpočty, nafukuje se třetí a poslední polštář. Ten prvý umožnil disponovat majetkem nakumulovaným v minulosti, ten druhý sáhnout do toků peněz protékajících v přítomnosti. Třetí polštář umožňuje sáhnout si již dopředu na peníze, které se teprve platit budou, a přesměrovat je k těm, kdo již vyčerpali oba polštáře předchozí polštáře. Umožňuje tunelovat budoucnost.

Jedná se především o penzijní reformu a o reformu zdravotnictví. Jejich architektura je velice podobná. V obou případech se má doširoka otevřít soukromý trh s našimi strachy a obavami. V jednom případě jde o strach z nemoci, ve druhém o strach z nezajištěného stáří. Tyto přirozené strachy a obavy mají být použity jako motor nového a báječného byznysu. Umožní se tím lidem, jejichž majetky vznikly v prvé fázi tunelování a kteří byli zbaveni daňové zátěže ve druhé fázi tunelování, aby své prostředky mohli vložit do oblastí jistějších, než je výroba. Jedná se o oblasti pojišťující mimopracovní aspekty lidské existence – vzdělání, nemoc, stáří.