Tribun

1. Otec [toho pohraničníka, tj. podle současného výkladu vysoce loajální opory režimu] se před pár měsíci vrátil od příbuzných ze Západního Německa. Strýc ho jako vždy vybavil penězi a různými mírně obnošenými luxusními svršky, na kterých především mí vrstevníci mohli oči nechat.

2. On se potom stal pinglem. Pinglem s modrou knížkou. Viděl jsem ji na vlastní oči a slyšel taky částku, kolik za ni jeho fotřík vysolil. Byla to vůbec dobrá rodina. Jeho rodiče zdědili půl baráku ve Vídni i s nájemníky a obchody – a režimu nezbylo, než je tam pravidelně pouštět. Kvůli údržbě. S tím, že vydělané valuty přivezené do republiky museli samozřejmě měnit za bony. To byl další z paradoxů reálného socialismu, o kterých se dnes všeobecně neví a raději ani nepíše. Nicméně pro Jindrovu familii tato skutečnost znamenala žít v luxusu, kterého si všemi doušky dopřávali.

Samozřejmě, že dva útržkovité postřehy nejde zevšeobecňovat, a už vůbec je nelze vztahovat na celých 40 let panování KSČ, lze z nich však usuzovat, že předlistopadový režim nebyl, alespoň v některých svých fázich, zdaleka tak hegemonní a absolutistický, jak je dnes líčen těmi, kteří mají zájem na jeho maximální diskreditaci, či jsou za ni přímo placeni.