Tribun

O minulosti

(…) nemá-li naše lidství zakrnět a stát se jen prostředkem k něčemu, jsou pro nás životodárně nutné takové prostory, které existují jakoby samy pro sebe, bez nějaké viditelné a měřitelné funkce, nevyužité, nezužitkované, zdánlivě zbytečné, pro technokratický rozum prostě k ničemu.

Celé kafkovské bádání je, podle mého soudu, dodnes poznamenáno rozdělením Evropy a ztrátou kontaktu, ale i citu a smyslu (o znalostech ani nemluvě) pro země na východ od železné opony. Byly to země, z hlediska studené války, nepřátelského tábora – té horší, nebezpečné, barbarské části Evropy, kulturně odepsané.

No, nadšení (z prací o německých antifašistech,, pozn. T.) není právě velké, jak v Německu, tak u nás, protože existence antifašistických sudetských Němců boří na obou stranách léta pěstované stereotypy. U nás stereotyp zlých Němců, a pro sudetské Němce je zase nepříjemné si přiznat, že mezi nimi byli i tací, kteří se identifikovali s Československem a byli ochotni demokracii bránit.

O přítomnosti

Situace, která tu momentálně vládne, a kterou bych označila za hlubokou krizi hodnot, mě velice trápí. Jsem přesvědčena, že ohrožujeme svou národní identitu, protože jsme se vzdali toho, co bylo historicky silou a pýchou naší tradice, a sice váha kultury v našem národním společenství. České obrození začalo jako hnutí kulturní, kultura byla substancí naší národní existence, chápali jsme se jako kulturní národ. A kulturním národem ve smyslu, že kultura byla majetkem všech, jsme také byli, a doufejme, že ještě trochu jsme.

Myslím, že hlubokou ránu nám jako společnosti i národu zasadila normalizace. Bylo to možná vůbec nejtěžší období moderních českých dějin. Protektorát trval šest let, normalizace dvacet. Pro mne je to jakási druhá republika, podobná frustrace ze zmaru ideálů, za něž byl národ ochoten bojovat, která se obrátila v totální hodnotový nihilismus. Když je pravda obrácená na ruby, je už pak všechno jedno.

Černobílé odsuzování tohoto období (socialismu, pozn. T.) jako něčeho zavrženíhodného znehodnotilo obyčejným lidem jejich vlastní životy. Jako kdyby byly životy žité v totalitním státě méně hodnotné než životy žité ve státě demokratickém. U mnoha lidí to vedlo k pocitu méněcennosti. Jenže lidé v každé době hledají možnost smysluplné existence, každý člověk usiluje o to v daných poměrech, které si nevybral, svůj život naplnit. To je ta největší chyba, která se po rozpadu socialistického systému stala. Znehodnotit lidem jejich žitý svět, to je něco jako hřích proti duchu svatému, to se nesmí.

(…) přestaly platit hodnoty, které jsme nedokázali rehabilitovat. Pro neoliberální ideologii jsou jediným argumentem pro nebo proti peníze.

Ekonomická teorie je vybudována skutečně na písku, ani věřit se to nechce. Když se podíváte, na jakých stojí základech, divíte se, že může být tak mocná. Ano, je to ideologie, tedy falešné vědomí. Neoliberalismus se neosvědčil nikde, rozděluje společnosti, vytváří svět, kde se stává absolutním cílem lidské existence mít peníze a úspěch morální kategorií – kam jsme se to dostali? Takže abych odpověděla na otázku: ano, těch dvacet let už by mohlo stačit. Jenomže problém je v tom, že neoliberalismus deptá celou Evropu.

Někdy se mi zdá, že my, Češi, si snad nedovedeme vládnout. Velmi mne to tíží, protože se tu na druhé straně na každém kroku setkávám s mladými lidmi, kteří jsou vzdělaní, angažovaní, příjemní, ale žijí v situaci, která jim nedává žádnou naději, ani pokud jde o společenské uplatnění. A inteligence je také chronicky špatně placena.

Myslím, že období, kdy se hlásalo, že ke kapitalismu neexistuje žádná alternativa, je už za námi. Zdá se mi, že finanční krize a atomová katastrofa v Japonsku názorně ukazují, že tento typ kapitalismu a technokratický přístup ke světu narazily na své hranice. Vidím dnes jakési tři diskusní linie, z nichž by nakonec mohla altenativa k současnému neoliberálnímu kapitalismu s jeho mantrou neustálého ekonomického růstu vzniknout. Je to kritika tohoto modelu růstu, diskuse o solidární ekonomii, která by kritérium zisku nahradila kritériem obecného blaha, a diskuse o základním příjmu pro všechny, s jehož pomocí by bylo možné přerozdělení společenského bohatství.