sobota, 2. dubna 2011
Eugenika bývá nejčastěji spojována s nacistickým Německem a jeho vybíjením duševně a tělesně vadných, posedlostí čistou rasou či programem Lebensborn. Myšlenka eugeniky však nacházela živnou půdu i leckde jinde a snad nikoho nepřekvapí, že jednou ze zemí, která k ní nebyla chladná, byla Velká Británie.
Jako ve většině evropských zemí i v meziválečné Velké Británii byly myšlenky o „biologické krizi“ a postupné degeneraci obyvatelstva velmi populární. Řešením měla být eugenika – cílené křížení lidského druhu tak, se posílili lepší vlastnosti a vyřadili ty nechtěné.
V široké veřejnosti se v období mezi dvěma válkami velmi často objevoval názor, že stále více a více dětí se rodí s psychickými nebo fyzickými poruchami a že za několik desetiletí nebo možná i let budou země Spojeného království tak přeplněné obyvatelstvem se zdravotními problémy, že nebudou schopny spravovat obrovské impérium, ani vlastní stát.
Lidé věřili, že „hloupí“ a defektní lidé ze zpravidla sociálně slabších rodin mají více děti než normální zdravé rodiny, a proto je krize neodvratitelná.
Mezi nejznámější zastánce eugeniky ve Spojeném království patřili George Bernard Shaw, Rudyard Kipling, Herbert George Wells, Thomas Stearns Eliot nebo Virginia Woolfová.
(Průkopnice eugeniky a plánovaného rodičovství Marie Stopesová mluvila o tom, že) rodiči by se měli stát jen ti, kteří jsou schopni přivést na svět děti, které toho budou hodny a přispějí k budování rasy (…) sterilizace by měla být povinná pro ty, jejichž mentální věk je posouzen nižší než dvanáct let (a nemohla pochopit, jak její syn) může mrhat svým genofondem (oženil se s ženou, která nosila brýle).
(Jakub Drábik, Žena dvou tváří – Život a dílo Marie Stopesové, Dějiny a současnost 3/2011)