čtvrtek, 24. března 2011
Na pravidla slušného chování lze sice pohlížet i jako na specifický statusový komunikační kód, který umožňuje odlišit ty, kteří měli čas se je naučit, protože nemuseli pracovat, od těch, kteří ten čas neměli, protože na ně dřeli, ale to ještě neznamená, že by byla a priori špatná a nesmyslná. Existují mezi nimi i taková, která jsou čistě praktická, jako například to stanovující, že při příchodu do nebo odchodu z veřejného prostoru, jako jsou čekárny u lékaře, nástupiště, výtahy a další místa, kde je hodně lidí a velký provoz, zdraví pouze ten, kdo přichází, nebo odchází, aby na sebe všichni dokola pořád nepokřikovali.
Jenže jak jsou Češi vyhlášení hulváti, tak mají, kdo ví proč, potřebu dokazovat své dobré vychování právě v těchto veřejných prostorách, takže jeden vstoupí, pozdraví a dvacet mu jich odpoví. Pak jeden odejde a zase se s ním těch dvacet na důkaz svého dobrého vychování snaživě loučí.
Poněkud deprimující pointa je v tom, že já to dělám také. Vím, že je to špatně, což se ostatně dá poznat hned na místě z toho věčného šveholení a pokřikování, ale stejně to dělám, protože vyloženě fyzicky cítím, jak ostatní čekají na to, až pozdravím a přestanu vyčnívat. Přizpůsobuji se nevzdělancům, nebo možná lidem sice vzdělaným, ale plně adaptovaným a integrovaným, nejenom proto, abych měl pokoj od jejich pohledů, ale především proto, abych je svým slušným chováním neurazil.
Je to tak, ze slušnosti se chovám nezdvořile.
Konformita přímo ukázková.
A zbytečná. K čemu je slušné chování v době, kdy lidé na veřejnosti běžně telefonují a křičí při tom na celé kolo tak, že celý autobus telefonuje chtě nechtě s nimi, nebo si pouštějí hlučně hudbu, všichni to přijímají a nikoho to nepohoršuje?
Má vůbec smysl snažit se být s takovou společností konformní a neurážet ji slušným chováním, o kterém ostatní snad ani nevědí, že slušné je? Jasně, že to nemá smysl.
Budu se chovat slušně, po svém, ať si o mně klidně myslí, že jsem nezdvořák.