Tribun

Kostra příběhu je prostá: Sny anglického krále Jiřího V. Albert koktá, což ho činí poněkud nezpůsobilým pro veřejná vystoupení. Pravda, byly doby, kdy na koktání krále příliš nesešlo, ale ty skončili s nástupem rozhlasu, který královu řeč zprostředkuje všem, domácím i cizím. A král nesmí být směšný.

Naštěstí není následníkem on, ale jeho bratr David. Přesto se Albert „léčí“, jenže konvenční metody absolutně nezabírají, a tak mu jeho žena Alžběta zajistí svérázného logopeda-samouka Lionela Logua původem z Austrálie, jehož metody jsou značně neortodoxní a vůči Albertovi se chová tak neuctivě a rovnostářsky, že na to není Albert vůbec zvyklý a špatně to snáší.

Nicméně ti dva spolu musejí nějak vyjít, protože Lionel je jediný terapeut, který má výsledky, a Albert poměrně záhy dosedne poněkud překvapivě na trůn (jako Jiří VI.) poté, co David (na trůn usedl jako Edvard VIII.) skandálně abdikuje, protože se chce mocí mermo oženit s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis, což nejde dohromady s institucí krále a jeho povinnostmi vůči církvi, a David má ve svých prioritách jasno (to, co vypadá jako otřepané klišé z červené knihovny je v tomto případě paradoxně historická realita).

S Lionelovou pomocí Albert bravurně (alespoň na své poměry) zvládne významný projev u příležitosti začátku Druhé světové války, a to je happyend.

Na rozdíl od většiny recenzentů, kteří oceňují kameru a atmosféru (to já také) a herecké výkony a těžiště filmu spatřují v kontrapunktu dvou výrazných osobností, které nemají téměř nic společného, a přesto se dokáží spřátelit, jsou pro mne významné dva momenty, které jsou z pohledu snímku okrajové, ale z pohledu reflexe společnosti zcela zásadní:

Za prvé jsou to příčiny Albertova koktání, které není vrozené, ale získané v důsledku násilného přizpůsobování malého Alberta konvencím a pravidlům instituce královské rodiny. Frustrace z popírání přirozenosti, drobné ústrky, přetvařování, vynucená konformita, ale především násilné přeučení z leváka na praváka najdou ventil právě v koktání. Ani ten, který stojí až na samém vrcholu společenské hierarchie, není osobně svobodný absolutně, ale pouze v rámci daného kulturně-civilizačního rámce.

Druhým momentem je samozřejmost, s jakou Albert vyžaduje úctu ke svému majestátu, a především propast mezi elitou a „plebsem“, despekt, s jakým se Albert vyjadřuje o nižších společenských vrstvách, které přirozeně považuje za „podlidi“, kteří mu nejsou rovni. Kdyby na to přišlo, našel by společnou řeč spíše s Hitlerem, než se Stalinem.