Tribun

Hlavním nástrojem k potlačení emocí je droga zvaná Prozium, kterou si všichni občané dobrovolně aplikují do žil (nebo by alespoň měli). Aby měli náležitou motivaci, jsou soustavně zpracováváni televizní reklamou, která se na ně valí neustále ze všech stran, v níž ve smyčce běží základní hesla a dogmata, vtloukající jim do hlavy hodnoty a pravidla, podle kterých mají žít, a vyvolávající pocit hrdosti na příslušnost k tak vynikající civilizaci a vděčnosti pramenící z toho, že lidé mohou být její součástí, což je samozřejmě možné pouze pokud nic necítí.

Všudypřítomné obrazovky a homogenita uniformovaného davu, ze kterého čiší potlačení jakékoliv individuality, nejenom té emoční, a cosi, co připomíná „dvě minuty hněvu“, neodbytně upomínají na Orwellovo 1984.

Aby občany Librie nic nerozptylovalo a nevyvolávalo v nich emoce, jsou systematicky vyhledávány a ničeny knihy, hudební nosiče, obrazy a další umělecké artefakty. Tento motiv pro změnu upomíná na Fahrenheit 451 od Bradburyho.

Nejoddanějšími a nejefektivnějšími ochránci bezcitnosti jsou tzv. klerici, příslušníci instituce jménem Tetragrammaton (něco mezi mnišským řádem a SS). Jsou to špičkoví bojovníci, jejichž největší předností je schopnost anticipovat myšlenky druhých (skoro by se chtělo říct vcítit se do druhých, kdyby bezcitnost nebyla jejich největší ctností).

Kontrola populace ovšem není ani zdaleka tak dokonalá, jak se na první pohled zdá. Stále se najde poměrně dost těch, kteří z nějakého důvodu Prozium neužívají. Někteří jen předstírají, že jsou vzorně bezcitní, a skrývají se v davu (to je případ syna hlavního hrdiny), jiní však tvoří hnutí odporu – Rezistenci –ukrývají umělecká díla a plánují převrat. Ti, kteří cítí, jsou ovšem stejně jako artefakty systematicky vyhledáváni a „ukončováni“ či „dáváni do procesu“.

Protože však bezcitnost není přirozená a musí být uměle navozována, nejsou ani klerici proti projevům citů zcela imunní, pokud si nevezmou Prozium. A právě to se stane hlavnímu hrdinovi, který v důsledku stresových událostí (zatčení a poprava jeho vlastní ženy pro zločin citu, nebo smrt jeho kolegy, se kterým se navzdory Proziu zřejmě spřátelil a kterého sám zastřelil, protože uchovával zakázané artefakty a podle všeho začal cítit) Prozium záměrně vysadí o objeví tak novou dimenzi své existence. Vše zajde až tak daleko, že se přidá k hnutí odporu a „osvobodí“ svět od umělé udržované bezcitnosti a vrátí zpět přirozenou citovost.

Otázkou je zůstává, zda je návrat vášní skutečně výhra. Svět bez citů byl možná poněkud chladný, sterilní a bez vzrušení, nabízel však svobodu od vášně a lpění na věcech i na lidech. Autoři si však zřejmě myslí – a dokonce to slovy jedné z postav explicitně vyjadřují – že cítit je nejenom základním atributem lidství, ale že emoční prožitek je přímo smyslem života. A aby do světa vrátili cit, jsou ochotni vrátit do něj i válku.

Kromě poněkud konvenčního varování před  totalitou a humanistického přesvědčení, že lidství nelze nikdy zcela potlačit a vždy si nakonec najde cestu, jak se projevit, se tak poselstvím Equilibria zdá být i manichejské není dobra beze zla a varování před ztrátou lidství skrze zničení schopnosti konat zlo.

Z tohoto pohledu je Equilibrium poněkud sporné, jako vizuální dílo si však drží velmi vysokou úroveň. Tlumená barevnost, město bez kousku zeleně utopené v prachu, kostýmy důsledně ignorující cokoliv, co by mohlo byť vzdáleně připomínat módu, uniformy beze stopy individuality, to vše perfektně dokresluje realitu světa bez citů.

Zaujmou i herecké výkony, kdy jednotlivé postavy většinou jednají zcela nezaujatě a bezcitně, čas od času však projeví zájem, strach či vzrušené a ukazují tak, že totální kontrola emoční sféry lidské mentality je nemožná. Nebo je to jen neschopnost normálně cítících herců zahrát naprostou bezcitnost?

Nápaditý je i způsob boje kleriků, který choreografií připomíná kung-fu, ale byl vědecky navržen tak, aby se klerik jednotlivými pohyby vždy dostal do postavení, ve kterém je nejmenší pravděpodobnost, že bude protivníkem zasažen, protože klerici bojují se strojovou přesností, nepřirozeně a nelidsky a jsou vždy jinde, než kam „přirozeně“ zaútočí standardní jedinec.