pondělí, 7. března 2011
Kdybych to na vlastní oči neviděl a uši neslyšel, nevěřil bych, jak diametrálně odlišné mohou být dvě různé inscenace téhož díla. Jako nebe a dudy. Zatímco Rusalkou přede dvěma roky ve Státní opeře jsem byl uchvácen, inscenace v Národním divadle pro mne byla velkým zklamáním.
Začalo to již módně tuctovou minimalistickou scénou, založenou na práci se světlem. Tradičně výpravné pojetí ve Státní opeře mi k Rusalce sedí přeci jenom lépe. Kladně hodnotím pouze práci s hloubkou jeviště v dobrých třiceti padesáti metrech (přesně to odhadnou neumím, možná to bylo jen dvacet); nikdy jsem netušil, že je jeviště tak hluboké.
Záhadně z pohledu toho, co tím chtěl básník (v tomto případě spíše choreograf říci) říci působilo i poflakování se postav po jevišti – ty, které zrovna nehráli svůj part, se po scéně ploužili jako temné siluety. Spolu s vydýchaným vzduchem tak divák dostával spolehlivé uspávadlo. Jako dobrý nápad se tento přístup ukázal pouze během předehry, kdy potulující se vodník s čarodějnicí alespoň vyplnili jinak typickou vizuální prázdnotu.
Nepřesvědčilo ani hudebně-pěvecké nastudování, které mělo do strhujícího provedení ve Státní opeře daleko. Jediná Rusalka (Maria Kobielska) zvládala svůj part na úrovni, Vodník (Miroslav Podskalský) se držel zbytečně zpátky, Čarodějnice s Kněžnou (dvojrole Jolana Fogačová) byla slabý odvarem Rusalky a Princ (Valentin Prolat) marně sváděl souboje s orchestrem, které pravidelně prohrával. Celému hudebně-pěveckému projevu vůbec chyběla naléhavost, která dělá operu operou.