Tribun

Osnovou příběhu jsou události revolučního roku 1905 a přímou inspirací vzpora na křižníku Kníže Potěmkin Tauričevskij, která našla odezvu mezi dělníky v Oděse. Vlna solidarity mezi námořníky a obyvateli města je smetena a revoluční nadechnutí po svobodě zadušeno caru věrnými kozáky, kteří vzporu utopí v krvi. Obyvatelé Oděsy jsou zmasakrováni, ale Křižník Potěmkin ovládaný vzbouřenými námořníky pluje dál, a ani válečné námořnictvo jej nezastaví, protože revoluce je silnější než vojenská kázeň a posádky ostatních lodí stojí za vzbouřenci, nikoliv za svými pány.

Celý snímek předznamenává hned první obraz, ve kterém jsou námořnici krmeni červavým masem, které lodní lékař prohlásí za nezávadné, zatímco důstojníci se těší z opulentní hostiny. Tato kapitola má mnohoznačný název „Lidé a červi,“ který  lze interpretovat prvoplánově jako prostý odkaz na námořníky a červy, ale lze jej chápat i symbolicky jako odkaz na postavení prostých námořníků. kteří jsou pro důstojníky pouhými červy, a za skutečné lidské bytosti považují jen sami sebe a sobě rovné, či nadřazené. Roznětkou vzpory se stává rozhodnutí kapitána nechat popravit část mužstva za to, že odmítla jíst shnilé maso. Otázka: „Bratří, na koho střílíte?“ otevře popravčí četě oči, ta obrátí zbraň proti kapitánovi a důstojnický sbor zbavený ochrany ozbrojené stráže, která vyměnila loajalitu k pánům za sounáležitost se svými soudruhy, je zcela bezmocný.

Vizuálně nejsilnější a nejneodbytnější je scéna masakru na oděských schodech, kdy šiky kozáků pochodují proti bezbranným civilistům, které bodáky a střelbou smetou ze schodů a neušetří ani starce či matky s dětmi. Zejména záběr na pochodující řady holínek s napraženými bodáky bez tváří, který perfektně potrhuje bezcitnost a morální nezúčastněnost kozáků, od kterých nelze čekat slitování , protože jsou pouhými poslušnými vykonavateli cizí vůle, je velmi impresivní.

Více k historickému kontextu, zejména k událostem tzv. Krvavé neděle, v článku V. Tůmy Vzpoura na křižníku Potěmkin.

Výběr z recenzí dalších autorů:

CSFD: „Ejzenštejn ve svém filmu uplatnil jednak avantgardní divadelní postupy masové pantomimy, jednak nové prvky montáže a dal Potěmkinem dělnické třídě celého světa nejen nádherné umělecké dílo, ale i doklad o síle její solidarity a výzvu k revoluci. V mnoha zemích bojovala buržoazní cenzura proti tomuto dílu ale film, podoben křižníku v závěrečné scéně, pokračoval ve vítězné plavbě, kterou nebylo možno zastavit.“

Tomáš V. Odaha: „Křižník Potěmkin, dá-li se tedy vůbec do kategorie filmu zařadit, protože jej dalekosáhle přesahuje, je nejlepší film všech dob, kdy jeho shlédnutí není otázkou toho nejzákladnějšího vzdělání, jak bývá mnohdy předesíláno, ale je otázkou zcela principiální. (…) to, co si při jeho sledování prožije divák dnes, se přespříliš nebude lišit od toho, co vyvolával ať již v roce svého vzniku, 1925, tak roce následujícím, kdy byl ve značně sestříhané – zcenzurované verzi předveden i českému diváku, potažmo získal ocenění Americké filmové akademie, v roce následujícím, kdy získal nevyšší cenu na Světové výstavě v Paříži.“

Recenze na dina.saur.cz: „Rozsah drtivého dopadu, jenž uvedení filmu mělo, však zcela jistě nepredikovali ani největší vizionářští funkcionáři. Snímek dle předpokladu ovlivnil široké masy obyvatel celého Svazu sovětských socialistických republik, ale nejenom to. Ovlivnil v podstatě celý svět..“

Vít Pokorný: „V rámci oslav 20. výročí revoluce z roku 1905 natočil Ejzenštejn propagandistický film, který samozřejmě slouží idejím totalitního komunistického systému v tehdejším SSSR, ale zároveň nabízí takové množství nových estetických proudů, že jeho ideologický balast musí nutně ustoupit do pozadí. (…) Nejslavnějším příkladem "intelektuální montáže" v tomto filmu je prolnutí záběru s červy, prohánějícími se ve shnilém mase, se záběrem nespokojených námořníků. Triviální asociace červ-námořník tak vytvoří finální ideu, že prostý člověk je v očích buržoazie pouhým červem, žeroucím shnilé maso. (…) Ejzenštejn tedy na jednu stranu splnil zakázku KSSS, tedy potvrdil ideu mas, jako hlavního hybatele dějin, ale také nezapomněl, že každý člověk má svůj individuální osud, charakter a touhu. (…) Komunisté se tupě domnívali, že jejich "největší filmař" oslavuje sílu Strany a on přitom jenom oslavoval krásu mužského těla, krásu člověka obecně, sílu lidství, které se musí projevit bez jakéhokoliv ideologického balastu.“