Tribun

A zatímco dřív zpravidla ve vztahu stranického aparátu a konzervativních aktivistů vycházela iniciativa od politických manažerů, jakými byli třeba Bushův stratég Karl Rove nebo předtím tvůrce Křesťanské koalice Ralph Reed, čajoví aktivisté jsou naštvaní na republikánský establishment bezmála tolik jako na demokratický. Naštvanost je ostatně jejich základní charakteristika.

(Co jsou tea partries, pokud nejsou umělým PR produktem republikánů a bysnysmenů v pozadí?) Jedna odpověď, která by je potěšila, může znít: americká Al Kajda. Ne svou krvežíznivostí, ale organizačním principem označovaným jako zasíťované či distribuované povstání. Tea parties nemají vůdce, nemají centrum, které by vyhodnocovalo podněty, určovalo strategii a vydávalo rozkazy (a jehož zničením podetneme celou organizaci). Jsou spontánně vzniklá síť místních buněk bez pevného členství. Přesněji řečeno několik sítí, jež si vzájemně tak docela nedůvěřují.

Demokratičtí kongresmani byli překvapeni, když se na jejich mítinky dostavovalo nečekané množství dobře informovaných voličů, kteří kladli agresivní otázky. Tomuto nepřátelskému převzetí mítinků někteří komentátoři našli ještě staršího a provokativnějšího předchůdce, než jsou programátorské metody („To, co děláme, je crowd sourcing... Říkám tomu open source politika.“). Mezi knihami, jejichž prodej nápadně stoupl po zvolení Obamy prezidentem, byla také Pravidla pro radikály od amerického socialistického aktivisty jménem Saul Alinsky. (…) Budoucnost progresivní politické činnosti viděl ne v zapojení se do politického systému, ani v revoluci, ale v organizování místních společenství znevýhodněných skupin občanů do nátlakových skupin, které si na politickém establishmentu vydobudou ústupky. (…) A je v tom taky značná dávka cynismu v tom smyslu, že účel světí prostředky, přijatelná pro lidi, kteří systém přestávají považovat za svůj. Je to politická varianta asymetrického konfliktu, o němž mluví teoretici terorismu.

Tea parties jsou obživnutím americké tradice, jež bere demokracii až naivně vážně. Ne snad v tom, že každý má bez ohledu na kompetenci mluvit do všeho, ale v tom, že jiný základ demokratické politické legitimity než souhlas občanů prostě neexistuje. Toto je skutečně fundamentální rozdíl mezi politickou kulturou Ameriky a Evropy – kvůli tomu kolonisté do Ameriky utíkali a kvůli tomu pak povstali proti anglickému králi. (Srovnej se slovy Fareeda Zakarii: „Americká ústava je dokument z 18. století, poznamenaný posedlostí strachem z koncentrace moci v rukách vzdáleného monarchy.“ pozn. Tribun)

V Evropě se navzdory demokratickým revolučním či evolučním procesům udržel kulturní reflex, který velí poslouchat vrchnost. Nejmarkantnějším důsledkem je evropský projekt, který se musí obávat hlasu občanů, kdykoli udělá tu chybu, že se mu vystaví – zároveň ovšem jakýkoli pokus o zformování konzistentní alternativy kulturně deklasuje a autoritativně vytěsňuje za hranice slušné společnosti. A tady se dostáváme k podstatě sporu mezi tea parties a těmi, které oni sami nazývají elity. Dal by se popsat jako obava, že se elity začínají chovat po evropsku.

Každá společnost, i ta, která si tak zakládá na své demokratičnosti jako americká, má samozřejmě své elity. U těch amerických stojí za pozornost, že prošly v druhé polovině minulého století významnou proměnou. Vliv se přelil od víceméně dědičných elit „bílých anglosaských protestantů“ k elitám nazývaným meritokratické.

Vnější pozorovatel se setkává převážně s tou první, elitní Amerikou. Hudba, film, móda, reklama, web, iPhony, všechno, co na nás z Ameriky vizuálně útočí; právníci, lidskoprávní aktivisté, manažeři, studenti, všichni ti, kteří do našich končin nejčastěji přijíždějí, ti všichni jsou převážně reprezentanti první Ameriky. (…) Ta druhá není tolik na export. V údivu nad ní Evropana s příslušníkem první Ameriky leccos spojuje. Na prvním místě je to náboženská víra. Evropa a americké pobřežní enklávy tvoří v dnešním světě anomální zónu, v níž náboženství vymírá. Ve vnitrozemské Americe zůstává stejně jako ve většině světa náboženství potentní silou. (…) Úcta k armádě, jež je po temných vietnamských letech dnes opět nejrespektovanější americkou veřejnou institucí, přijde nejednomu Evropanovi cizí, ne-li nebezpečná.