Tribun

(…) na celou jednu generaci dopadla tíha hypoték, jejichž cena nyní převyšuje hodnotu jejich domu. Probíhá teď zápas mezi insidery a outsidery. Insideři chtějí, aby status quo zůstal zachován za každou cenu. Outsideři chápou, že status quo je jádro problému. Ale lidi uvnitř systému – politici, bankéři, developeři, kvalifikovaní profesionálové, kteří z toho žijí, vyšší střední vrstvy – bojují o přežití. A oni vědí, jak bojovat.

(…) se mi zdá, že počátek našeho úpadku souvisí s přijetím eura. To je pro Čechy důležitá informace. Podívejte se na finanční sektor tří periferních členů eurozóny, Řecka, Španělska a Irska. Jsou zničené. Naprosto zničené. (…) Z Německa putovalo velké množství kapitálu, který hledal nepatrně vyšší úrokovou míru v oblasti, kde se spoléhal na to, že tam není kurzové riziko. Takže k nám plynul obrovský příliv německého krátkodobého kapitálu, říkám tomu netrpělivý kapitál. A to nás zničilo.

Politici, banky a developeři byli jedna ruka. Řekli si: uděláme si mejdan, na zemi kašleme, a to taky provedli. A euro jim poskytlo legitimitu.

Ale celou dobu představovali problém insideři, kteří se díky svým pozicím obohacovali. Média byla na jejich straně, nikdy je nekritizovala. A pokud ano, někdo z nějakého jiného média je okřikl. A v ekonomice se mezitím rozvinula klasická bublina, živená chamtivostí, ale taky naší národní povahou. My Irové dokážeme být lehkomyslní.

(…) nastává velké přehodnocování a kdekdo se snaží svalit vinu na ostatní.(…) Lidi udělají cokoli, aby přesunuli vinu na někoho jiného. Dochází k tomu, že hledáme skupinu lidí, kterým přisoudíme výhradní vinu, a na ně se útočí – a to proto, aby na ostatní vina nedopadla. Ale tady fungoval kamarádský systém prolezlý korupcí od samého vrcholu.

Vy Češi víte, co to jsou sféry vlivu, co to znamená stát se satelitem. Aktivity centra odrážejí zájmy centra, nikoli nezbytně zájmy satelitů.

Možnost, že sem MMF přijde, je zcela reálná. Pokud se to stane, nebude se nám to líbit, protože MMF ordinuje nesmírně hořké pilulky. Je třeba taky říci, že MMF není nijak zvlášť úspěšný. Má za sebou řadu selhání. Systematicky dává přednost zájmům kapitálu před zájmy pracovních sil. Jeho přístup není zrovna demokratický. A taky není příliš úspěšný. Nezvládl situaci v Argentině a v dalších latinskoamerických zemích, při asijské krizi v 90. letech situaci zhoršil. To je nebezpečí, o kterém lidi nechtějí mluvit – že MMF nebude brát ohled na zájmy zaměstnanců, a upřednostní ochranu mezinárodního bankovního systému. Protože to vždy tak dělá.

Rozpočtové škrty dopadly na státní zaměstnance, z nichž většina krizi nezavinila, a v důsledku toho v ekonomice klesly výdaje a zároveň vysoce vzrostly náklady na sociální opatření. Ale to je řešitelné. Při bankovních krizích na počátku 90. let ve Švédsku a ve Finsku dosahovaly deficity 18 nebo 19 procent. A dostali se z toho, s tím, jak ekonomika začala zase růst a lidé víc utrácet, deficity klesly.

Kdo platí ratingové agentury? Banky. Takže ratingové agentury neřeknou nic proti bankám. Je to podvod. A to velmi jednoduchý. Není to žádné intelektuální selhání, je to výsledek chamtivosti bankéřů a lidí zúčastněných na systému. Ekonomové, kteří pracují pro banky, nebudou říkat lidem, že jejich domy jsou nadhodnocené, protože banky na nich vydělávají. Developeři to lidem taky neřeknou, ani banky, které na půjčkách vydělávají. A vlády to lidem taky neřeknou, protože mají ze vzestupu realitního trhu prospěch.