Tribun

Pilíře země jsou velice zdařilá oddechová četba nabízející exotiku, erotiku, násilí, lásku i intriky, napsaná s obdivuhodnou řemeslnou bravurou – na téměř 1000 stranách dokáže Follett udržet čtenářovu pozornost a kniha se čte tak říkajíc jedním dechem. Příčina je mimo jiné v tom, že postavy myslí a jednají velice moderně, takže jsou pro čtenáře dobře srozumitelné, přičemž z pohledu laika neruší žádné do očí bijící anachronismy.

Pro oddech a pobavení nelze Pilíře země než doporučit (pro poučení již méně), náročnější čtenář si však dříve či později uvědomí, že sem tam něco skřípe.

Především je to nekonzistence ve spádu událostí – zatímco v jedné fázi následují krize jedna za druhou a během několika dnů či týdnů se postavám obrátí život na ruby, v další děj přeskočí několik měsíců či let, během nichž se nic převratného nestane, přestože obecná situace se nijak zvlášť nezměnila a není patrný žádný důvod, proč by ten či onen měl upustit od svých aktivit (především likvidačních výpadů proti hlavním postavám).

Podobně se čas od času některá z hlavních postav z vyprávění vytratí, aby se o pár měsíců či let později opět vynořila nedotčena krizemi a dějovými zvraty, které ve stejný čas a na stejném místě zažívají ostatní postavy, aniž by autor nabídl jakékoliv vysvětlení.

Zaráží i nesrovnatelná bezpečnostní situací v Anglii a na kontinentě, kdy v Anglii nemine pomalu den, aby postavy nebyly ohroženy na majetku, zdraví a životě nepřízní osudu, zvůli mocných a hojnými lapky a desperáty, zatímco v té samé době absolvuje jedna z hlavních hrdinek coby osamělá matka s kojencem cestu přes Francii do Španělska a zpět bez jediné komplikace.

Rovněž líčení násilí a sexuálních scén by nemuselo být tak naturalistické, ale populární literatura si zřejmě žádá své.

Těžko uchopitelná je kniha i z pohledu světonázorového ukotvení, kdy lavíruje od přitakání sociálnímu darwinismu (v první části, působící dojmem bukolické idyly bez sociální sítě a pracovního práva, velmi dobře daří záporným hrdinům, kteří jsou silní, bezskrupulózní, a proto úspěšní) až k humanisticko-socialistickému snění o lepším světě (kdyby tu nebyla ta chamtivá a krutá vrchnost, to by si prostý lid dobře a žil a spravedlivě si vládl) a úvahami o demokratických principech (ve 12. století!), aby nakonec přišla katarze v duchu „božích mlýnů“, když po všech peripetiích kladní hrdinové dojdou štěstí a záporní mohou jen bezmocně pozorovat, jak se jim jejich plány po letech snažení hroutí, a klišé o tom, že „vše přemáhá láska“.

Právě pro tyto slabiny se mi Pilíře země nezařadily mezi knihy obohacující  a otevírající obzory, nadšení některých svých kolegů čtenářů nesdílím a vracet se k nim nehodlám, nicméně času nad nimi stráveného rozhodně nelituji, počtení to bylo pěkné, byť spadající spíše do kategorie „čtivo“.

* * *

Ken Follett, Pilíře země, Euromedia Group/Knižní klub, Praha 2001