Tribun

Úmrtí Milana Paumera přivedlo vládu k myšlence, že by měl být přijat senátní návrh zákona o „účastnících protikomunistického odboje". Jestli tento zákon bude schválen, a vše nasvědčuje tomu, že ano, půjde o skutečnou raritu. V České republice budou kodifikovány virtuální dějiny. 

Bývalí političtí vězni již nechtějí být chápáni jako pouhé oběti, ale jako aktivní odpůrci komunistického systému. Zatímco na konci 60. let akcentovali vykonstruovanost politických procesů, chabost důkazů, na jejichž základě byli odsouzeni, nebo pošlapání zásad právního státu třídní justicí, po roce 1989 se začali hrdě hlásit k „ilegálním aktivitám", kterými se snažili podrýt vládu komunistů. 

Problém celé věci je však v tom, že pojem „třetí odboj" je za současného stavu historického poznání neudržitelnou konstrukcí. Manipulace, které se dopouští Konfederace politických vězňů, je dobře patrná z úvodního textu na internetových stránkách Muzea třetího odboje v Příbrami. Z textu vyplývá, že u nás nebyly žádné vykonstruované procesy a že všichni političtí vězni byli odsouzeni za skutečnou odbojovou činnost. Tato teze je přirozeně falešná, kdo navíc muzeum navštíví, zjistí, že jeho poněkud omšelá expozice nedokumentuje „třetí odboj", ale převážně komunistickou perzekuci. Navzdory tomu, co píšou autoři příbramské muzeální expozice, k žádnému třetímu odboji po únoru 1948 nedošlo. Na rozdíl od let 1914-1918 a 1939-1945 nebyla v zahraničí uznána politická reprezentace, která by odboj proti držitelům moci doma vedla. Nevzniklo žádné zahraniční československé vojsko, které by proti komunistům bojovalo. Neustavilo se žádné centrum domácího odboje, které by jakkoli koordinovalo či řídilo protikomunistické aktivity. 

Nekoordinované aktivity jednotlivců a malých skupin lze však jen těžko označovat termínem odboj, jehož kořen jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace. Ozbrojený odpor proti komunistické moci byl něčím zcela výjimečným, mnohdy šlo o provokace StB nebo, jak ukazuje kauza bratří Mašínů a případ zastřelené funkcionářky KSČ Anny Kvášové (viz LN 7. 6. 2008), měl blízko ke kriminální činnosti. 

[problém pramenů] gestapo se na rozdíl od StB snažilo ze svých obětí vymlátit pravdu, nikoli falešná doznání. Dnes nás od událostí dělí 60 let, poslední svědci odcházejí a písemné materiály, které máme k dispozici, se často nedají jednoznačně interpretovat: šlo o provokaci StB, nebo o skutečnou opoziční aktivitu? Do jaké míry je protikomunistický odpor v dokumentech záměrně zveličen? Jsou zachycená doznání pravdivá, vymyšlená, nebo něco mezi tím? 

Víme, že Státní soud odsoudil v letech 1948-1952 v politických procesech téměř 27 tisíc lidí. Dodnes však neexistuje ani hrubý, prameny podložený odhad, jaká část z těchto případů byla zcela vykonstruována na základě vynucených doznání ke smyšleným činům a v kolika případech naopak šlo o postižení skutečné protikomunistické aktivity. 

Jestliže poslanci přijmou zákon navrhovaný Senátem, kodifikují tím historický nonsens. Rozvoji svobodného bádání o tomto málo známém období našich dějin navrhovaný zákon nijak neprospěje, ba právě naopak: odborná diskuse na toto téma bude narušena. Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.