Tribun

V tomto směru jsem mohl být v klidu, film s válkou v Iráku nijak nesouvisí, přesněji řečeno nijak ji neřeší. Kdyby to nebylo řečeno v prospektech a občas zmíněno v dialozích, mohla by to být libovolná válka v poušti. Válku ve smyslu mocenské hry autoři zcela ignorují, nezajímají se o příčiny, o průběh, ani o následky. Irácká válka není ani hájena, ani odsuzována. Prostě je to válka, ve které „bojuje" (on ve skutečnosti spíše operuje) tým amerických pyrotechniků, zneškodňujících výbušné nástrahy (IED).

Nejsou to žádní hrdinové. Nezachraňují svět ani kohokoliv jiného, jenom dělají svoji práci. Jsou to řemeslníci války. Žádný patriotistický patos, vrcholem autentického projevu sebe sama je opít se a porvat se mezi sebou, nic ale nenasvědčuje tomu, že být to doma v civilu, chovali by se jinak.

Příliš nepřemýšlejí, a když, tak asi v podobných intencích, jako chlapi na montáži někde v cizině: co rodina, děti, žena. Neřeší, proč jsou ve válce a je-li správné okupovat cizí zemi. Inteligentní jsou na to dost, nemají však potřebu.

Jejich tříčlenný tým se pohybuje v jakémsi podivném vakuu, jako by kolem sice byla válka, ale žádná armáda. Není vidět, že by od někoho přijímali rozkazy, není vidět, že by někomu podávali hlášení. Ani s nikým příliš nespolupracují. Jsou to samotáři, kteří se s nikým příliš nestýkají, a nezdá se ani, že by kdokoliv jiný příliš stál o jejich společnost. Připomnělo mi to postavení středověkých katů – potřební, ale příliš tajemní a pošpinění (vždyť šahají na to, před čím všichni utíkají, a ještě se s tím umějí „domluvit").

Místní obyvatelé (Iráčané) jsou dehumanizovaní až na mez možného. Už to nejsou ani kolaterální ztráty, ale pouhé kulisy pro děj. Mají sice jména, mají i osudy, ale nemají subjektivitu. Jsou zde jen proto, aby posunuli děj dál. Umírají nebo zabíjejí, ale netrpí. Jejich utrpení, které musí být v reálu nezměrné, film ignoruje. Nic nezamlčuje, nic nepředstírá, jenom otupěle konstatuje. Zemřel, zemřela, zabil, utekl... Kdo? Proč? Kam? Koho pálí takové otázky, bude si muset najít jiný film.

Pozoruhodné je tempo vyprávění (které považuji za poměrně realistické, ale to je jen můj odhad, osobní zkušenost s válkou díkybohu nemám), kdy scény plné napětí střídají poměrně dlouhé sekvence mrtvolného klidu (paradoxně nejospalejší je souboj ostřelovačů). Výbuch, výstřel, smrt – to vše je rychlé. Přesuny, hledání zapojení, soustřední na bombu – to vše chce klid a rozvahu a i spěch je v těchto situacích pomalý.

Dojem z jinak dobrého filmu, který snaživě hledá člověka tam, kde žádní lidé nejsou, jen stroje na zabíjení a věci na zabití, kazí klišé na samém konci, kdy hlavní hrdina po návratu z mise zjistí, že v míru už žit neumí a nechce, opustí ženu a dítě a vrací se do Iráku ke svým bombám.

Smrt čeká všude a je také ta jediná, která ve válce dává smysl.