Tribun

V překladu mahábhárata znamená velký boj a po stránce epické vypráví příběh občanské války mezi dvěma spřízněnými rody Kuruovců a Pánduovců v časech někdy kolem 2. tisícletí před n.l.  Jak naznačují výzkumy, má Mahábhárata reálný základ, uchování faktografické vzpomínky (či spíše ozvěny) dávných událostí však nelze považovat za její hlavní účel, tím je spíše legitimace uspořádání společnosti po skončení války a dále funkce normativní – v Mahábháratě vrstva se epická prolíná s vrstvou náboženskou a především etickou, která čtenářům (dříve posluchačům) předkládá a osvětluje vzory mravného chování a další kulturně-náboženská naučení.

Dominantními ctnostmi podle Mahábháraty jsou poslušnost, věrnost (zejména ženy muži, což je zřejmě reflexe přechodu od matriarchátu k patriarchátu), pokora ve smyslu přijetí osudu a zachovávání mravního řádu, což je ctnost sice zcela zásadní, ale zároveň velmi vágní, protože ani jinak nutná pravdomluvnost a čestnost není za všech okolností nevyhnutelná a v případě, že druhý (přesněji na konci poražený) se dopustil podvodu (obecně nemravného jednání), je s ním možno jednat stejně, respektive je to obhajitelné.

K válce mezi klany (rody?, kmeny?) Kuruovců (ti jsou prezentováni jako nesympatičtí) a Pándůovců (ti jsou jako sympatičtí) dojde poté, kdy hlava rodu Pánduovců prohraje veškeré pánduovské zboží v kostkách s členem rodu Kuruovců, ovšem nikoliv bez vlastní viny, protože sám opakovaně zvyšuje sázky! Přesto je to Pánduovci vnímáno jako křivda a po návratu z vyhnanství, do kterého dobrovolně odejdou (přijetí osudu bez ohledu na nepohodlí) se pustí s Kuruovci do velkého boje, ve kterém nakonec zvítězí.

V kontextu díla je zcela přirozená všudypřítomnost magie a bohů hinduistického panteonu, řada postav je s bohy spřízněna, či je přímo jejich potomky, jako například i dnes velmi známy Kršna, patřící do širšího příbuzenstva Pándůovců. V tomto směru Mahábhárata poněkud připomíná staré řecké báje, jmenovitě například Hérakla.

Vnitřní strukturou a poměrně úzkým okruhem navzájem se prolínajících a ovlivňujících osudů Mahábhárata vzdáleně připomíná Eddu, či nejnověji dílo J.R.R.Tolkiena. Mahábhárata je relativně komplexní, jsou zde příběhy v příbězích, nebo poměrně dlouhé filozofické úvahy a mravoličné rozhovory vedené hlavními hrdiny (s oblinou ve vypjatých chvílích na bojištích).

Jazyk je, jak již bylo naznačeno, lehký a čtivý, zároveň však velmi bohatý až košatý. Velmi zajímavé je například časté opakování obratu „světci a kajícníci" pro lidi ani světské, ani kněží (ti bývají často označováni jako „žreci"), tedy jakýchsi poustevníků. V paměti mi rovněž utkvěl obrat „vyčistila si všech devět tělesných otvorů," kterým jsou popisovány přípravy víly apsarasy na galantní setkání se s jedním z hrdinů, ze kterého ovšem nakonec sešlo, alespoň v té podobě, po které víla toužila.

Z dnešního pohledu kuriózní je v samotné Mahábháratě zcela samozřejmá polyandrie mezi Pándůovci, kdy pět bratří Pánduů sdílí jedinou ženu, přičemž se jedná o řádné a zákonné manželství.

Vyprávění se soustředí na příslušníky válečnické kasty kšatrijů, do níž Pándůovci a Kuruovci patří, ostatní kasty (stavy, třídy, zkrátka zbytek populace) je jsou zcela pominuty (zejména kasty vykonávající fyzickou práci) a zmíněny jsou pouze v závěrečné bitevní scéně mezi těmi, kteří padli, nejsou však považovány za lidi, mezi kterými by se mohlo něco významného a světoborného stát, aktivní role je vyhrazena kšatrijům. Jedinou výjimkou jsou bráhmani, ale ani ti nejsou v příběhu příliš aktivní, jsouce nad život pozemský poněkud povzneseni, a fungují spíše jako korektivní prvek usměrňující chování kšatrijů; patrný je sice značný, avšak nesoustavný a spíše příležitostný vliv kněží („žreců a mudrců"), kterým naslouchají i králové a dbají jejich rad.

V doslovu je Mahábhárata charakterizována mimo jiné takto: „Ve své podstatě Mahábhárata vypráví o velké občanské válce mezi spřízněnými rody Pánduovců a Kuruovců a mnoha jejich spojenci, která znamenala konec starých rodových demokracií a počátek antagonistické třídní společnosti v druhé polovině 2. tisíciltí před n.l." Přesto že v Mahábháratě lze nalézt jisté sociálně-kritické aspekty, zejména z pohledu toho co (kdo) je zdůrazněno a co je naopak potlačeno, myslím, že tato charakteristika je spíše úlitbou režimu (kniha vyšla v roce 1988), než vážně míněnou snahou o vystižení podstaty díla. Zánik „rodových demokracií" jsem v příběhu nepozoroval, i společnost před válkou byla hierarchická a kastovní, pouze nebyla tak centralizovaná. Spíše než o zániku demokracií by se dalo hovořit o počátcích formování státu. Stejně tak neměla na třídní (kastovní) uspořádání společnosti žádný zásadní vliv válka mezi Kuruovci a Pánduovci, to zde bylo i před tím a válka vyčerpávající lidské i materiální zdroje jej pouze vyostřila. Na každý pád mám silné pochybnosti o tom, že v době, kdy Mahábhárata vnikala, koncept třídní společnosti či demokracie vůbec existoval (zejména v Indii), a že by je tedy Mahábhárata mohla reflektovat. I kdyby to autor doslovu (pravděpodobně Miltner, ale není nikde explicitně uveden) myslel vážně, šlo by s největší pravděpodobností o anachronickou projekci 20. století našeho letopočtu do 20. století před naším letopočtem.

* * *

Mahábhárata aneb Velký boj, vypráví Vladimír Miltner, Albatros, Praha 1988

Pozn.: Ilustrace je pouze ilustrační, reprodukci obálky dodám až tu obálku najdu.