Tribun

„Po prvotním nadšení provázejícím zhroucení starého režimu se dostavilo vystřízlivění v důsledku poznání, že nové poměry nevymýtily všechny neduhy totalitní minulosti, že mnohé křivdy zůstaly nepotrestány a že se dokonce vynořily nové, neméně palčivé nespravedlnosti. Tento neutěšený stav je zpravidla připisován skutečnosti, že revoluční změny nebyly dostatečně radikální, že staré struktury stále vskrytu tahají za nitky moci, že naše demokracie není autentickou demokracií, ale její pokleslou postkomunistickou mutací (exemplární ukázkou tohoto názoru je Cibulkova teorie pozadí listopadových událostí roku 1989 jako privatizačního spiknutí KGB), a tyto nářky jsou obligátně provázeny výzvami po nové revoluci, která by znamenala definitivní rozchod s neblahým dědictvím minulosti."

„Tato postrevoluční kocovina se v praxi projevuje zintenzívněním úsilí vymýtit poslední zbytky ideologie bývalého režimu a opožděnou snahou vytlačit její někdejší nositele z veřejného života. Jméno „vnitřního nepřítele" je tedy známé, je jím bolševik jako ztělesněný symbol bývalého režimu a spolu s ním i všichni, kteří by mohli hyzdit idylickou tvář naší světlé přítomnosti. Tedy nejenom „nepřizpůsobiví" obyvatelé romských ghett, ale také nezaměstnaní, chudí, bezdomovci, všichni sociálně vyloučení a deklasovaní. Jinými slovy všichni, kteří se nedokázali přizpůsobit nové realitě, jíž vládne kategorický imperativ ekonomického růstu."

„Je přeci lepší, když vina padne na nedokonalého a chybujícího jednotlivce, než aby ve společnosti vzklíčily pochybnosti o dokonalosti a neomylnosti systému. V sázce je integrita symbolickému řádu."

„Podle mého soudu se bývalé východoevropské socialistické země ubírají vstříc fašistické diktatuře. Pod praporem svobody budou decimovány veškeré projevy sociálního života, které se nevejdou do těsných limitů bezprostředního ekonomického užitku. Polistopadová politická reprezentace se s velkou pompou přihlásila k demokratickému odkazu Masarykovy republiky. Dnes, s dvacetiletým odstupem, se ukazuje, že polistopadová republika se svým xenofobním nacionalismem a agresivním antikomunismem nerozvíjí možná ani tak ty nejlepší tradice předmnichovské republiky, jako spíše navazuje na ty nejhorší tendence pomnichovského Česko-Slovenska."

„ Dnes, dvě desetiletí po pádu železné opony, se na východní Evropu snáší černý mrak pravicových diktatur. Jejich příznaky jsou všude kolem nás v podobě tažení proti neustále se rozšiřujícímu spektru „nepřizpůsobivých", které je totální válkou proti každému, kdo se odmítl smířit nebo se nedokázal sžít s novou kapitalistickou realitou. Slavoj Žižek nedávno označil Berlusconiho Itálii za výzkumnou laboratoř budoucí podoby západních demokracií. Současná Česká republika je možná šlechtitelskou stanicí nových, progresivních metastází specifické odrůdy budoucích východoevropských fašistických diktatur."