Tribun

[1] To není ani tak aforismus, jako trpká pravda... :-)))

[2]  Ono je ostatně výmluvné, že i Picasso se na stará kolena uchýlil ke kompozicím vpravdě klasickým.

Na druhou stranu, tenhle citát není nic nového pod sluncem.

[3]  ovšem na rozdíl od jiných takyumělců - Vladimír Franz na to má, ...

[4]  ovšem na rozdíl od jiných takyumělců - Vladimír Franz na to má, ...

[5]  [2] Wintere, výmluvné v jakém smyslu? Neguje snad "pozdní návrat ke kořenům" (přes malířství moc nejsem, ale - opravdu? http://jdem.cz/b8x78) to, co umělec vytvořil během života? Stejně dobře může "zklasičtění" svědčit o umělecké vyčerpanosti. Konec konců, Mendělejev taky k stáru zblbnul...
A jak stará musí být forma, aby byla "klasická"? U klasického jazzu bude muset stačit 100 let, u dnešní podoby symfonického orchestru tak 180 let...

Pvůdní zdroj citátu je předpokládám tohle?
http://www.metro.cz...mci-piti-vlny

a celá pasáž:
"Dnes každý druhý dělá nějakou alternativu - cvrnká do gumičky, tluče do židle... psát opery nebo smyčcová kvarteta, to je ta pravá alternativa dneška. Dnešní státní kulturou je třeba Kabát, hokej... alternativní kulturou dneška je pak psaní oper. Takže kdybych hrál hokej, měl bych asi méně problémů. Je to paradox, ale je to tak."

... zdá se mi to, nebo je proti "opeře a smyčcovému kvartetu" postavena spíš "populární kultura a hokej" než alternativa pohrdavě smrsknutá na "cvrnkání do gumičky"?

(a jenom na okraj, k té obecné 'nostalgii po opravdové vážné hudbě' - nevidím důvod, proč by měl skladatel glajchšaltovat svůj kompoziční um do forem petrifikovaných v předminulém století; standardizace ensámblů je zlo, forma je náhubek - a podřizovat svou zvukovou představivost (polo)mrtvým zvukovým ideálům... smyčcové kvarteto není od Boha, opera není od Boha)

Jo a jsou ty opery taková pohodlná alternativa, nejspíš ho za ně nezavřou...http://www.youtube.com...yfn6qydO9Y

[6]  Ale zrc., když už jsem se do toho opřeli, podržme se té paralely Picassa, protože jakmile mě tento již nechává chladným, minimálně se jedná o velmi výmluvný příklad. (Zároveň omluvte zkratkovitost, protože poslední dobou nejsem ze sebe s to vymáčknout než dvě věty .))

Předně si uvědomte, že první, kdo se uvědoměle začali zabývat (čistými) formami jsou právě a jen modernisté - jistě má to svůj pádný důvod, ale rozebírat jej zde nebudu, postačí konstatovat, že velmi často toto zkoumání formy - ostatně jako každá "věda" - sklouzávalo do kabinetní vášně, do absolutního (non)-formalismu. Avantgardní Picasso 20. let paradoxně převypravuje stokrát namalované: za silnou formou se skrývá častá námětová banálnost; abstrahce forem nazírání od objektu předznamenává technicismus.

Jelikož i ne-forma je formou, posílit tuto znamená násilně rozevřít iluzorní dychtomii formy a obsahu (neboť co nás opravňuje tvrdit, že jedno stojí na druhém, či druhé na prvém?). Výsledkem je bílé plátno, 4 minuty 33 vteřin ticha - tj. slepá, byť jistě poetická, ulička. Ulička i smysluplná, pokud tedy nepůjdeme pořád "vpřed", dělat avantgardu, která se, jistě k vaší zlosti .), na konci 60. let sama rozpustila. Ostatně o formě mluvíte prvně vy, nikoliv já. Navíc mi připadá, že stejně jen opisujete kruh k výchozímu citátu.

Picasso svou novou cestu započal (takřka esejistickou .)) re-interpretací Velázqueze či Goyi (ale to už bych jen opakoval, co je i na wiki). Přiznám se, že nejsem takový odborník, abych věděl, co se mu tehdy honilo hlavou: třeba chtěl jen triumfovat nad klasikou, nicméně při pohledu na velmi "konzervativní", ovšem cele autentickou a aktuální Guernicu, která tomu předcházela, to považuji za dost nepravděpodobné. Série aktů (z nichž jeden naleznete i v tom vašem článku) či skulptury mi dojem návratu k umění jen utvrzují.

Smyčcové kvarteto i opera od Boha ovšem jsou, jelikož ji stvořili lidé. Stejně jako gumičky atd.

P.S.: Na závěr trochu klasické hudby http://www.youtube.com...YAcX9hA_ak
P.P.S.: Schválně, jestli si vzpomenete, kdy Schoenberg složil své nejlepší díla .)

[7]  Wintere, forma, jíž se 'je zabýváno', přestává být pouhou formou, síla formy je čistě věc vkusu (a teď: co ten vkus formovalo? paní učitelky v liduškách?*), a ty 'klasické formy' byly přece banálními obsahy plněny vrchovatě... (he - je pro natolik banální skutečnost - že všichni jednou umřeme - adekvátně 'silnou formou' 90minutová symfonie pro velký orchestr plná žesťů a smyčců a tympánů?)
Krom vágně historického není žádný důvod, aby hluboké myšlenky byly vtělovány ausgerechnet do smyčcových kvartetů... (formy se mi tam proplížily skrzevá toho Franze)

Jinak 4'33'' je terč, na který se dá vystřelit jenom slepými náboji, snad nemusím opakovat celý koncept, který se za tím skrývá, je široký jako hudba sama, a Cage nebyl zdaleka první, kdo "k tichu sáhl".

Nerozumím, jak přesně se měla avantgarda rozpustit, pokud myslíte například pozvolný odklon od serialismu etc, to ano, ale Ligeti, Xenakis, Stockhausen a další nespáchali v koutě sepuku seznavše marnost svých kariér, ani nezačali hromadně psát pastorální symfonie v F dur... (snad s výjimkou Pendereckého :-)
A vstali noví bojovníci, které lze mezi avantgardu směle řadit - když pořád ještě mnozí odpadávají už při Janáčkovi... :-/

návrat k umění je pro mě nesmyslný termín, pardon; reinpretace někoho není návrat k něčemu, Beriova Sinfonia není návratem ke svým částem...

od Boha je buď všechno nebo nic, žeano... :-/

Která nejlepší Schönbergova díla myslíte? Možná bychom se neshodli... (jinak ale pro Druhou vídeňskou dvakrát nehořím, vývoj šel nejenom přes ně, ale i mimo ně)


* dovolím si citovat
"Všichni se v tom plácáme, v té romantické omáčce. Celé mládí jsme se v ní brodili a jsme od ní zapatlaní až po bradu. Potřebujeme důkladně vymáchat."
Émile Zola, Mistrovské dílo (1886), str. 39

[8]  Ále, myslím, svévolné rozpuštění situacionalstů, vemkoncem posledních z avantgardy, v podstatě náhrobní kámen avantgardy. Serialismus nechávám stranou jen jako hudební dozvuk. Jinak plně nerozumím, proč zkoumání formy přestává být formou, dyk je to, při sériovém zaběhnutí, škatulka jako každá jiná, opět, zopakuji, abstrahce formy k sobě samé atd. atd. - v tomto ohledu nevidím rozdíl mezi určitým Stockhausenem a symfoniemi v f Dur; nebo se jedná o rozdíl vskutku nepatrný. Pochopte, mě na formě nezáleží natolik, abych se věnoval podružným sporům mezi jejími "akcidenty" .), jde mi o každé jedno dílo jako syntetický celek.

Reinterpretace je i návratem, neboť předpokládá přijetí alespoň určitých pravidel, do díla kdysi otisknutých. Jistě, není návratem úplným, ale o ten mi nikdy nešlo.

Smiřte se, že avantgarda v modernistickém smyslu je už v podstatě mrtvá, a křísí-li ji někdo, oživuje jen její samojediné formy, formy čistě spektakulární, formy, které začal zahrabávat Adorno, následně Debord, aby na ně Lyotard navezl celé kamiony hlíny. jedině proto, že jim na ní skutečně záleželo.

[9] Hm, teď si přesně nevzpomenunu, pánové, k vaší diskusi ohledně hudebních forem, byl-li to Čapek nebo naopak Černý, komentující Život a dílo skladatele Foltýna, kdo utrousil následující maximu: Nejprve je třeba myšlenek a forma vám bude přidána. (Aha, byl to Čapek, ústy jednoho ze svědků velkého Foltýna).
Hezký večer.

[10] Ano, zcr, zdroj jste identifikoval správně (já to ovšem ručně přepisoval z tištěného). Přepsal jsem pouze tu část, kterou jsem považoval za nosnou, ten zbytek podle mne na podstatě sdělení nic nemění, proto jsem ho nechal bokem.

Myslím si, že je třeba rozlišovat alternativu a avantgardu. Alternativa je podle mne významově neutrální, je to menšinový přístup, nikoliv přístup pokrokový, či lepší.

Na druhou stranu nesouhlasím s tím, že jiné je dobré, že kvalitní umění je pouze takové, které dělá něco jinak a bazíruje na formě, přičemž obsah je až druhotný. To, že forma nutí diváka zaujmout k dílu ostré stanovisko je podle mne spíše negativní, než pozitivní. Dělat něco jinak totiž nemusí být známkou invence, ale prosté neschopnosti udělat to pořádně postaru.

"nevidím důvod, proč by měl skladatel glajchšaltovat svůj kompoziční um do forem petrifikovaných" - já bych o jednom věděl: aby se to dalo poslouchat. Občas poslouchám na Vltavě moderní vážnou hudbu a zatím se mi nikdy nepodařilo odhalit, "co tím chtěl básník říci". Pokud je forma vyčerpaná, není třeba ji zas a znova rozbíjet a hňácat jinak, stačí ji respektovat v těch obrysech, ve kterých se osvědčila.

Tedy: ano, zkoušet nové, ale nevydávat nesrozumitelnost a neatraktivitu za atributy kvality.

[11]  [8] Wintere, podle mne meta-vtip není tak úplně vtip a pitvaná žába tak úplně žába, ale možná je to jen ne-obecná konceptuální dojmologie :-)
(Tím pádem i ta reinterpretace pro mne nemá s návratem mnoho společného.)

Pánové jsou podle mne špatní hrobníci, nemohu si pomoci (není mi pomoci :-) ... ale možná je to spíš problém terminologický - nemohu předstírat (sebe)vyškolení v teorii kumštu. Ale smrt jako vymizení, nenásledování, návrat - to prostě ne, posluchačská/čtenářská etc zkušenost mi velí jinak.

[10] Tribune, mně ten kontext důležitý připadal, proto jsem se ozval.
S terminologií máte vzásadě pravdu, ale překryv bývá velký, rozlišení obtížné, vztažná soustava nejistá.

Podezíral byste profesionálního stolaře s třicetiletou praxí, že dělá kulaté stoly s pěti nohami, protože neumí vingl a nenapočítá do čtyř? A musejí skutečně všechny stoly být umístitelné do rohu?
Kompozice se studuje, včetně klasických forem, včetně klasické harmonie; soudobý hudební jazyk není věc nekompetence nýbrž volby.
Samoúčel najdete jak u nového, tak u starého (kýč?), o kvalitativních rozdílech ani nemluvě (kolik z Mozartových bratru 40 symfonií se běžně hraje?)
"Aby se to dalo poslouchat"... snadno přístupné = dobré? Proč by se nějaká skladba měla dát lacino, je spousta filmů, které nestačí vidět jednou, o knihách ani nemluvě. Spousta lidí reaguje na "disonance" jak býk na rudý hadr (mimochodem, naše rovnoměrně temperovaná tercie, kterou tak milujeme, by ve středověku doslova trhala uši a v baroku by nad ní ladiči kroutili hlavou), ale naprosto zbytečně, ucho si zvyká (stejně jako třeba jazyk přivyká chuti oliv) a začne nacházet krásu, kde by ji předtím nikdy nehledalo, a spousta věcí začne najednou dávat smysl; (západo)evropská hudební tradice (mám namysli zejména 19. století) si naprosto neoprávněně dělá nárok na univerzalitu, přitom ani rytmicky ani "tónově" to není nic extra - je to svého druhu koloniální [sic] omyl..., umělecká obdoba vlastnického systému ;-)
Samozřejmě nevím, na co jste narazil - pro mne naopak Musica moderna na Vltavě (běžívala tehdy ve všední dny od 19 do 20 h) byla doslova hudební školkou... hudebně-popularizační rubrika mého blogu je Vám samozřejmě plně k disposici...

[12] zcr, otočil bych to: snad přístupné = nikoliv nutně špatné. A ještě jinak: snobská póza a umění (umělecký prožitek) není totéž.

A absolutně netuším, co je to rovnoměrně temperovaná tercie, ale příklad nežádám, protože vzhledem k tomu, že jde o hudbu, nebyl bych asi schopen pochopit, v čem tkví podstata.

[13] Rovnoměrně temperovaná tercie je prostě dvanáctá odmocnina ze dvou, to celý na čtvrtou (čili matemeticky vzato, ze dvou odmocnina třetí ..), na tom neni nic složitýho.
;-)