Tribun

Prolog

Text, který se tak obtížně rodil a který vám nyní předkládám (sám nevím, proč jsem považoval za nutné jej dokončit, snad kvůli tomu slibu, který jsem Vesemirovi tehdy dal) není v žádném případě vědecká práce, není to ani práce seminární, nemá žádné ambice a neaspiruje v žádném případě ani na částečné, natožpak na kompletní pojednání o vnitřních nekonzistencích, rozporech, podivnostech a zmatcích v křesťanském (rozuměj římsko-katolickém) učení. Jde spíše o neuspořádaný, nekompletní a nesourodý výčet toho, co mne tehdy vedlo k prohlášení, že „křesťanství je neskutečné bludařství" (nechme nyní stranou, že jak se můžeme právě teď přesvědčit takříkajíc v přímém přenosu, je to „bludařství" skutečné až hanba).

Nuže...

Slovník cizích slov praví: blud = chorobné a nevývratné přesvědčení neodpovídající realitě, ale svědčící o poruše percepce, myšlení i emocionality, celé osobnosti.

Chci-li být přesný a sám k sobě poctivý, musím hned z kraje přiznat, že titul tohoto textu je nepřesný a zbytečně barnumský, protože v případě toho, o čem budu psát (a především toho, čemu se záměrně vyhnu) se o žádné bludy nejedná, protože blud je nevývratné přesvědčení neodpovídající realitě, ale (náboženská) víra je realita sama pro sebe. Nic se nemůže dostat do rozporu s vírou, protože víra je zapouzdřena sama do sebe, je svým vlastním vesmírem, který existuje funguje nezávisle na našem vesmíru společném, ve kterém píši tento text a vy ho budete číst.

Stokrát se můžeme smát chlapovi v krumplované sukni, že si povídá s oplatkou, on ve svém realitě rozmlouvá s Bohem a pokud on nebude chtít, tak to tak i zůstane a my s tím nic nenaděláme, bez ohledu na to, že stejně dobře jako my ví, že v ruce nedrží boží tělo (není on to nakonec kanibalismus, když jeho bůh je (také) člověk?), ale tepelně zpracovanou směs mouky a vody.

Víra je vůči faktům indiferentní, jinak by to nebyl víra, ale vědění.

Nicméně „blud" je slovo dostatečně expresívní na to, aby velmi dobře vystihlo mé mínění o náboženství vůbec a křesťanství zvlášť, a proto se jej i přes drobnou terminologickou nepřesnost podržím.

Bůh

Nehodlám se (alespoň ne zde a nyní) zabývat samotnou existencí boha (bohů). Víra v boha je záležitost navýsost subjektivní a intimní (nenechme se zmást jejími sociálním a masovými vnějšími projevy) a je zcela bezpředmětné někomu tuto víru vyvracet, či se jí vůbec zabývat. Někdo věří v boha, někdo v demokracii, někdo ve volný trh, někdo v to všechno dohromady a někdo ve Velké létající špagetové monstrum. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát.

Nehodlám se zabývat ani tím, zda byl svět stvořen, či zda vznikl tak nějak sám od sebe evolučními procesy (osobně dávám přednost tomu být dílem náhody, než odpadním produktem zvrácené zábavy nějakého potměšilého boha), ani dalšími populárními otázkami, chci se pozastavit nad něčím jiným: mají křesťané vůbec jasno v tom, v jakého boha věří?

Protože křesťané jsou monoteisté, a tedy uznávají jen existenci jednoho jediného boha, a protože se zároveň hlásí k judaismu a starozákonní tradici, plyne z toho, že bůh Nového zákona (křesťanů) musím být totožný s bohem Starého zákona (židů). I když odhlédneme od toho, zda mají sami židé jasno v tom, v jakého boha vůbec věří (ledacos nasvědčuje tomu, že ve Starém zákoně figurují minimálně dva různí bohové – stvořitel světa jeho usurpátor – kteří jsou vydáváni za jediného), je třeba se ptát: je bůh Nového zákona totožný z bohem Zákona starého?

Pokud budeme předpokládat, že Bible nelže (což je v případě díla, jehož účelem je manipulovat s lidmi a ovládat je, předpoklad velmi odvážný), potom si musíme odpovědět: to vůbec není jisté. Předně: bůh křesťanský je trojjediný, zatímco u boha židovského jakýkoliv náznak takového kvality chybí. Jeví se to tedy tak, že bohové bible jsou minimálně dva: starozákonní a novozákonní. Což je ovšem v ostrém rozporu s fundamentální doktrínou monotheismu. Samozřejmě je možné se vymlouvat na to, že židé byli hlupáci zaostalí svého boha neznali, ale jak je to pravděpodobné vzhledem k tomu, že v době vzniku křesťanstvím s ním obcovali již tisíce, zatímco křesťané své učení teprve nesměle artikulovali?

Druhá námitka je však ještě závažnější: zatímco bůh novozákonní je „milosrdný a slitovný" (abychom použili kanonickou formu třetího náboženství knihy), bůh starozákonná je krvelačná bestie (jen vzpomeňte ran egyptských, synů prvorozených, měst vypleněných a žen a dětí pobitých národem vyvoleným). Dr. Jekyll a pan Hyde, nebo spíše dva bohové? Nebo celý zástup démonů, jednajících pod jednou – člověkem-knězem vytvořenou – značkou?

Pokud je rozporuplná již sám bůh, prazáklad veškerého náboženství, jak věrohodné, bezrozporné a konzistentní může být dotyčné náboženství samo?

Paulismus

Dalším bludem – spíše však blábolem – je přesvědčení křesťanů (myšleno hlavně těch západních), že jsou křesťané, tedy následovníci Krista. Omyl. Jsou to následovníci Pavla z Tarsu a jejich učením je paulismus. Tak je totiž třeba nazývat to, co z Kristova odkazu učinil sv. Pavel, před svým obrácením Šavel, celník ve městě Tarsu.

Pavel, zřejmě neschopen opustit své celnické kořeny, pojal Kristovo učení doslovně, a tím jej v některých aspektech důsledně pervertoval. Subtilní Kristovu nauku, založenou na esejské (též nazarejské – odtud Nazarejský, nikoliv z Nazaretu, což je oblíbený omyl) spiritualitě zmaterializoval. Z nanebevzetí se tak stal transport masa, kostí a pajšlu z Ježíšova těla vzhůru na nebesa a z panenskosti Ježíšovy matky Marie, odkazující na stupeň jejího zasvěcení v nazarejské sektě, se stala nedotčenost mužem. S tím, jak to uvést do souladu s existencí starších Ježíšových bratří, si nikdo hlavu příliš nelámal – prostě se o nich přestalo mluvit.

Tímto Pavlovým „uzemněním" Ježíšova učení jsme poznamenáni dodnes, protože se stále potýkáme s nesmyslnou kombinací duchovna a tělesna, například v uctívaní svatých ostatků, či v důrazu, kladeném na pohřeb (američtí vojáci by mohli vyprávět, kolik obětí přinesli jen proto, aby na nepříteli vybojovali mršiny svých padlých kamarádů).

Ukřižování

Ústředním bodem křesťanské věrouky je příběh Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání. Stručně řečeno: Ježíš byl zrazen Jidášem, vydán do rukou Římanů, mučen, ukřižován, mrtvý z kříže sundán, do hrobu uložen, poté však vstal z mrtvých o po krátkém čase vstoupil na nebesa.

Jenže tento příběh je opět poznamenám pauliánskou doslovností. Je třeba položit si otázku: skutečně Ježíš zemřel a vstal z mrtvých? Lze vyloučit, že se kupříkladu pouze nacházel v nějaké formě transu, ve kterém se mohl svým bližním jevit jako mrtvý, přestože byl stále naživu? Mohl se tomu naučit například od indických jogínů. Podle některých autorů byl Ježíš v kontaktu s indickým prostředím a údajně čerpal inspiraci pro své učení z buddhismu (křesťanství by pak nebylo nic jiného než hybrid buddhismu a judaismu).

Proč by však hrál takové divadlo? Z podobného důvodu, z jakého se upálil Jan Palach – aby spektakulárním činem vyhrotil situaci, aby vytvořil zcela nové a krajní podmínky, ve kterých by se mohly projevit spodní proudy ve společnosti a dojít k pohybu a změně! A zde se dostáváme ke klíčovému bodu – k Jidášově „zradě". Záměrně jsem dal zradu do uvozovek, protože se ve světle posledních objevů začíná ukazovat, že se věci mají trochu jinak, než káže tradice. Předně, Ježíš ani jeho učedníci nepracovali v ilegalitě, nabízí se tudíž logická otázka: lze pouze tím, že na něj ukážeme, zradit člověka, který je veřejně známý?

Jde o onen pověstný Jidášův polibek. Myslím, že ve skutečnosti jím Jidáš Ježíše nezradil, ale loučil se s ním. Byl totiž nejhlouběji zasvěcen do Ježíšových úradků a jako jediný skutečně chápal do všech důsledků, co a proč se chystá Ježíš udělat. Proto pomáhal proti Ježíši nasměrovat hněv moci, aby mu umožnil podstoupit martyrium. A proto spáchal sebevraždu když si myslel, že Ježíš neuspěl a skutečně zemřel, a on, Jidáš, na tom nese svůj díl viny. Tomuto výkladu – tedy dobrovolnému a plánovanému přijetí kříže – by ostatně nasvědčovala i Ježíšova slova na kříži: „Otče, proč jsi mne opustil," která údajně pronesl v okamžiku, kdy měl všechny důvody se domnívat, že se mu události vykly z rukou, že věci nejdou tak, jak si naplánoval, a že Bůh, o němž si myslel, že je v kritickém okamžiku podrží, se jaksi neobtěžoval. Zmrtvýchvstání pak lze docela snadno vysvětlit jako procitnutí z transu a nanebevzetí jako úspěšné završení plánu, ovšem opět nikoliv fyzické, ale duchovní, symbolické.

Že se plán zdařil, o tom venkoncem svědčí 2000 let evropské historie.

Takovéto pojetí je nakonec i v souladu s (v poslední době notně zprofanovanými) teoriemi o tom, že Ježíš nezemřel, ale žil s Máří Magdalenou jako svojí ženou a zplodil s ní řadu potomků.

A konečně: příběh ukřižování, tak jak byl právě nastíněn, nejenom že je logičtější a pravděpodobnější, než ten kanonický, protože se obejde bez nadpřirozena, ale dokonce je i mnohem silnější. Je to příběh o člověku, který se obejde bez pomocných berliček v podobě Boha.

Bible

Jak známo, křesťanství je spolu s judaismem a islámem označováno za náboženství Knihy, tedy za náboženství, které je vystavěno kolem psaného slova, jehož původ je považován za božský, a s níž musí být všechny ostatní texty v souladu. Problém je, že všechny části Bible jsou zcela nepochybně původu lidského; v případě Nového zákona jsou dokonce známi konkrétní autoři.

Ale Bible není jediný text – je to soubor textů, které byly vybrány z mnoha podobných, zabývajících se danými událostmi, a tento výběr prováděli lidé. Křesťanství, tak jak jej známe, není čisté učení Ježíšovo, ale rodilo se v průběhu několika staletí na koncilech, na kterých se rozhodovalo, které učení bude uznané, a které bude označeno za herezi. Tak byly vybírány i části Bible – něco bylo zařazeno, větší část však skončila coby apokryfy mimo Bibli, zapomenuta, zakázána.

A tento výběr byl zcela účelový, poplatný momentální mocenské a politické konstelaci.

Samozřejmě lze namítnout – a často se to tak činí – že text sice psali lidé, ale jejich ruka byla vedena Bohem, který je inspiroval. Pravé učení od falešného sice oddělovali lidé, ale na základě božího vnuknutí (srovnej např. dogma o neomylnosti papeže, či indiferenci mezi kněžstvím a knězem). To je ovšem zcela universální výmluva, kterou lze použít při jakékoliv příležitosti a lze s ní odůvodnit cokoliv.

I kdybych však uznali argumenty o božské inspiraci, stále je zde otázka překladů. Bible kterou známe má k té „původní" (autentické, první zaspané) velmi daleko, je od ní vzdálena generace opisovačů a překladatelů. Často jde o překlady mezi řečmi skomírajícími až mrtvými, mezi jazyky, které mají odlišnou gramatiku a slovní zásobu a nemusí mít vždy pro všechna slova rovnocenné ekvivalenty, či naopak mohou mít pro jedno slovo řadu synonym, z nichž každé má trochu jiný význam. Proto to, co dnes čteme v Bibli, je v řadě případů na hony vzdáleno tomu, co do ní dávní autoři zapsali. A možná i velmi daleko tomu, co zapsat chtěli, protože slova, která z nedostatku výstižnějších pojmů použili, byla nepřesná a vyjadřovala něco trochu jiného; tento posun se zachoval až do našich dní a překlady byl ještě zesílen. Vracíme se tak obloukem zpět k paulismu a Pavlovu doslovnému chápání – pojímat v tomto duchu dnešní Bibli je zcela zavádějící, protože slova, které v ní čteme, mají s Ježíšem a jeho učením společného méně, než se nám církev snaží namluvit. Přesto je Bible chápána doslovně a dogmaticky a v tomto duchu interpretována a používána.

Asi nejznámějším (a nejilustrativnějším) příkladem toho, jaké chyby se v Bibli vyskytují, je známé rčení: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatec do království nebeského." Mnoho lidí si nad tím surrealistickým obrazem lámalo hlavu, ptalo se, proč zrovna velbloud a jak souvisí s jehlou a hledali v tom skrytá poselství. Zbytečně. Velbloud je obyčejná písařská chyba: člověk, který bibli kdysi dávno opisoval, se přepsal a zaměnil dvě řecká slova: „kamilos", což je lano, a „kamelos", což je velbloud. Původně se tedy uchem jehly neprotahoval velbloud, ale lano. Jenže co je psáno, to je dáno.

Totalitarismus

Křesťané se sami svým monotheismem odsoudili k nesmiřitelnosti vůči čemukoliv, co není s jejich vírou kompatibilní a není ji podřízeno. Ve světě, který je zkonstruován (nezapomínejme, že náboženství je metafyzika par excellence) jako svět jednoho jediného boha, který je koncem i počátkem, alfou i omegou, musí být veškerá existence od tohoto boha odvozena – nebo nesmí být vůbec. Křesťanská misie (nezapomínejme, že každý křesťan je permanentně na misi, neboť každý svědčí svým životem Kristu) je tak ze své podstaty agresí, jejímž cílem je totální ovládnutí všeho a všech, nazývané eufemicky spasení, tedy uvedení do souladu s ideálem, který jediný je uznán za pravý, pravdivý a skutečný.

Tyto své pudy se však křesťané spolu s tím, jak slábne moc křesťanských metropolí a lidé se osvobozují od strachu, který církvi pomáhal je ovládat, učí zvládat. Křesťanská agrese se od přímého fyzické násilí přesouvá k subtilnějším metodám okupace hovorů (mezilidské komunikace) a substituce zavedených pojmů svým vlastním obsahem. To, oč se křesťané pokoušejí (a nedovedu nyní odhadnou, nakolik uvědoměle a nakolik instinktivně) je ukrást nekřesťanům veškerý životní a kulturní prostor tak, aby kdokoliv, kdo chce jen žít a být nechán žít, každý, kdo chce žít přirozeně (budeme-li za přirozenou považovat kooperaci, a nikoliv existenčním stresem vyvolanou agresi), musel přijít do styku s křesťanským a byl nucen se s nějakým jeho aspektem identifikovat.

Stručně by se to dalo vyjádřit parafrází islámské šahády jako: „Není člověka kromě křesťana a Ježíš je jeho prorok." V poslední době lze totiž stále více pozorovat tendence křesťanů identifikovat lidství s křesťanstvím a konstruovat vztah mezi dobrým člověkem a křesťanem takový, že každý dobrý člověk je automaticky křesťan (opačné zobrazení, tedy že každý (skutečný a upřímný) křesťan je dobrý člověk, lze považovat za implicitní a nijak nové), i když se za takového sám nejenom nepovažuje, ale třeba se proti křesťanství aktivně vymezuje. Není mu to ovšem nic platné, protože expanzivní křesťanský totalitarismus je nekompromisní. Vlastně ani jinou možnost nemá, protože to tak má to zapsáno ve své  „genetické" výbavě, nicméně to jej neomlouvá.

Křesťané, nakažení parazitickým memem, neusilují o nic menšího, než přivlastnit si naši existenci, přivlastnit si veškerou existenci.

Epilog

Co říct závěrem? Snad ani nic, žádný závěr se totiž nekoná. Výše řečené jsou jen fragmenty, izolované a nepřesné, které ani zdaleka vystihují všechno to, co církev za dva tisíce let balamucení lidí zkonstruovala a s čím by bylo možno a záhodno se vypořádat. Možná budu někdy pokračovat, na každý pád – konec je otevřený. Již jenom proto, že církev, stejně jako bezpočet dalších sekt a náboženských systémů stále existují, pracují a dokonce prosperují.

Na úplný závěr proto jen jednu radu: držte si tyhle profesionální příživníky, parazitující na lidském utrpení a nejistotě, používající strach jako svůj základní pracovní nástroj, raději co nejdál od těla. Nedejte na jejich svůdné řečičky a raději se řiďte jejich vlastní radou: po ovoci poznáte je.