Tribun

Pinter nazval svůj projev Umění, pravda a politika (originál zde), já jsem tento stručný výtah chtěl nejprve nazvat „Pláč Harodla Pintera," nakonec jsem se rozhodl pro pádnější a výstižnější „Žaluji!" Pinter totiž ve svém projevu žaluje na zvůli, lhostejnost, pokrytectví, v nichž dnes a denně žijeme a které se již staly natolik běžnou součástí našich životů, že je již ani nevidíme:

Pravda a lež

„Mezi tím, co je skutečné a co neskutečné, podobně jako mezi tím, co je pravda a co lež, neexistuje žádná ostrá hranice. Nic není nezbytně buď pravdivé, nebo lživé; může to být pravda i lež zároveň."

Jazyk politiky, tak jak jej politici užívají, si na žádné z těchto území netroufá, protože většina politiků se podle nám dostupných faktů nezajímá o pravdu, nýbrž o moc a o její udržení. K udržení této moci je nezbytné, aby lidé zůstali lhostejní, aby žili v lhostejnosti vůči pravdě, dokonce i vůči pravdě o svém vlastním životě. Obklopuje nás tudíž obrovské předivo lží, které nám jsou předkládány.

„Spravedliví Američané"

Než se ale vrátím do přítomnosti, rád bych se ohlédl do nedávné minulosti, čímž mám na mysli zahraniční politiku Spojených států od konce druhé světové války. Domnívám se, že je naší povinností podrobit toto období alespoň částečnému přezkoumání, které nám vymezený čas umožní.

Každý ví, co se v poválečné době odehrálo v Sovětském svazu a v celé východní Evropě: systematická brutalita, všeobecná hrůza, kruté potlačování nezávislého myšlení. To vše je plně zdokumentováno a ověřeno. Já ale tvrdím, že zločiny Spojených států ze stejného období jsou jen velmi povrchně zmapovány, natožpak zdokumentovány, a už vůbec ne uznány nebo za zločiny považovány. Domnívám se, že to musí být vyřčeno a že se tato pravda podstatným způsobem vztahuje k tomu, kde se dnes svět nachází. I když existence Sovětského svazu nutila Spojené státy k jisté zdrženlivosti, jejich jednání v celém světě dávalo jasně na srozuměnou, že podle svého názoru mají volnou ruku k tomu, aby si dělaly, co uznají za vhodné.

Přímá invaze na území suverénního státu ve skutečnosti nikdy nepatřila k oblíbeným americkým metodám. Spojené státy dávaly většinou přednost tomu, co označovaly jako „konflikt nízké intenzity". Konflikt nízké intenzity znamená, že umírají tisíce lidí, ale pomaleji, než když na ně jediným zdrcujícím úderem svrhnete bombu. Znamená to, že nakazíte jádro země, že zajistíte maligní růst a pozorujete rozkvět gangrény. Když je obyvatelstvo porobeno – nebo vyvražděno, což je totéž – a vaši vlastní přátelé z vojenských kruhů nebo velkých korporací se pohodlně usadí u moci, jdete před kameru a oznámíte, že demokracie zvítězila. V letech, o kterých mluvím, to bylo v zahraniční politice Spojených států běžným jevem.

Memento Nikaragua

Spojené státy podporovaly v Nikaragui déle než čtyřicet let krutou somozovskou diktaturu. Nikaragujský lid pod vedením sandinistů tento režim v roce 1979 svrhl během dech beroucí lidové revoluce. Sandinisté nebyli dokonalí. (...) [ale] Chtěli vybudovat stabilní, slušnou, pluralitní společnost. Byl zrušen trest smrti. Statisíce nejchudších rolníků byly zachráněny před jistou smrtí. Přes sto tisíc rodin získalo právo na svou půdu. Bylo postaveno dva tisíce škol. Pozoruhodná kampaň snížila negramotnost v zemi na méně než jednu sedminu populace. Bylo zavedeno bezplatné vzdělání a zdravotnictví. Kojenecká úmrtnost se o třetinu snížila. Byla vymýcena dětská obrna. Spojené státy pranýřovaly tyto úspěchy jako marxisticko-leninský převrat. Z pohledu vlády Spojených států se zde odehrál nebezpečný příklad.

Odhaduje se, že zemřelo sedmdesát pět tisíc lidí. Proč byli zavražděni? Zavraždili je, neboť tito lidé věřili, že je možné dosáhnout lepšího života. Tato víra jim okamžitě zajistila označení za komunisty. Zemřeli, protože se odvážili zpochybnit daný status quo, nekonečný stav věčné chudoby, nemocí, ponižování a útlaku, který dostali do vínku už při narození.

Spojené státy nakonec sandinistickou vládu svrhly. Trvalo to několik let a vyžadovalo to zlomit značný odpor, ale neustálé hospodářské sankce a třicet tisíc mrtvých nakonec statečnost nikaragujského lidu podlomily. Lidé byli vyčerpaní a opět udeřila chudoba. Do země se vrátila kasina. Bezplatné zdravotnictví a vzdělání se staly věcí minulosti. Vrátil se svět velkého kapitalismu, který se mstil. „Demokracie" zvítězila."

Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic nestalo. Dokonce ani ve chvíli, kdy se to děje, se neděje nic. Nezáleží na tom. Není to zajímavé. Zločiny Spojených států jsou systematické, ustavičné, ničemné a kruté, ale mluví o nich jen velice málo lidí. To se Americe musí nechat. Na celém světě docela objektivně manipuluje s mocí, ale vydává se přitom za sílu univerzálního dobra. Je to geniální, dokonce vtipný, vysoce úspěšný případ hypnózy.

Irácké vyvrcholení

Spojené státy se již nezabývají konfliktem nízké intenzity. Zdá se, že už nemá smysl být zdrženlivý nebo dokonce chodit křivolakými cestami. Je možné vyložit karty na stůl beze strachu a bez podpory veřejnosti. Spojené státy si jednoduše ze Spojených národů, mezinárodního práva nebo kritického nesouhlasu, který považují za slabý a irelevantní, nic nedělají. Mají také své blekotající jehňátko, které za sebou vlečou na vodítku, dojemnou a otupělou Velkou Británii.

Proč? Protože Spojené státy říkají: Kritika našeho chování v zálivu Guantánamo je projevem nepřátelství. Jste buď s námi, nebo proti nám. A tak Blair drží hubu.

„Kdy dostanu zpátky svoje ruce?" ptal se [zmrzačený irácký chlapec, pozn. ed.]. Příběh byl nezajímavý. Inu, nedržel ho v náručí Tony Blair, podobně jako nedržel tělo žádného jiného zmrzačeného dítěte ani žádnou zakrvácenou mrtvolu. Krev je špinavá. Zašpiníte si jí košili a vázanku, když pronášíte upřímný projev v televizi. Dva tisíce mrtvých Američanů budí rozpaky. Přepravují je do jejich hrobů potmě. Pohřby jsou nenápadné, skromné, aby příliš neubližovaly. Mrzáci na postelích hnijí, někteří po celý zbytek života.

Motto

Já mám morální autoritu. Vidíte tu pěst? To je má morální autorita. A na to nezapomínejte.

 (Vybral, pasáže zvýraznil a mezititulky opatřil Tribun)