Tribun

Argumenty, které Klaus proti „Lisabonu" (dále jen LS) použil, si však zasluhují pozornost a v žádném případě by neměly být brány na lehkou váhu, a to ani těmi, kteří jsou stejně jako já přívrženci pokračující integrace EU.

Z vyjádření, které prezident zaslal Ústavnímu soudu v červnu tohoto roku, vyplývá, že nejzávažnější nebezpečí LS shledává V. Klaus v tom, že smlouva otevírá prostor federalizaci EU a vytvoření evropského „superstrátu" (což z mého pohledu není na závadu, naopak, vítám to jako nutný a rozumný krok, který může do budoucna zajistit Evropě dostatečně významní místo mezi světovými mocnostmi):

Lisabonská smlouva však jde dál a spojuje s občanstvím Unie práva, která občané Unie budou mít navíc a která mají smysl pouze v kontextu EU. Např. právo zákonodárné iniciativy Lisabonská smlouva přiznává určitému počtu občanů EU, kteří však musejí jako celek "pocházet z podstatného počtu členských států".7) Lisabonská smlouva tak zde již počítá s evropskou občanskou společností, existující vedle občanských společností jednotlivých členských států. Konstruuje se zde tedy jakýsi evropský státní národ.

Nové vymezení kompetencí, resp. jejich "dělba" mezi Unii a členskými státy, je typické pro rozdělení kompetencí v rámci federálního státu.

Ve svém odmítání LS zašel zapřísáhlý elitář a odpůrce přímé demokracie Klaus dokonce tak daleko, že se začal dovolávat referenda jako jediného legitimního nástroje k přijetí smlouvy. Zřejmě v nikterak nereálné naději, že by LS v referendu schválena nebyla (k referendu jako nejvhodnějším způsobu rozhodnutí se ovšem i já):

Podle čl. 1 ústavního zákona č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, bylo možné rozhodnout o přistoupení České republiky k Unii jen referendem. Otázka pro referendum se přímo vázala k tzv. Přístupové smlouvě, když zněla: "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?"

Jak plyne z předcházejícího textu, Lisabonská smlouva velmi podstatným způsobem mění podmínky členství České republiky v Evropské unii, dohodnuté Přístupovou smlouvou, resp. mění základní smlouvy upravující fungování Evropské unie, tj. smlouvy, na které se Přístupová smlouva odvolává a které tak jsou de iure její součástí. Lisabonská smlouva tedy vlastně mění i naši Přístupovou smlouvu. Je proto legitimní otázka, zda i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy nemá být předmětem referenda.

Zajímavé je, že již v tomto vyjádření prezident předjímá možnost, že rozhodnutí o konkrétních napadených ustanoveních LS může vyústit v obstrukční napadání dalších a dalších bodů smlouvy, jak o tom spekulovala média ihned po zveřejnění rozhodnutí ÚS:

Ústavní soud je povolán posoudit nejen ustanovení Lisabonské smlouvy zmíněná v návrhu Senátu, ale i její soulad s celým ústavním pořádkem, a to ve všech souvislostech. (...)

Pokud by takový výklad neplatil, pak by bylo nutné připustit, že další možný navrhovatel (...) by byl i po kladném nálezu Ústavního soudu oprávněn podat jiný návrh, upozorňující Ústavní soud na jiná, předchozím navrhovatelem nezmiňovaná ustanovení příslušné mezinárodní smlouvy, resp. ústavního pořádku. Takový výklad bych považoval nejen za absurdní, ale i za mimořádně nepraktický.

Ve svém projevu před Ústavním soudem již prezident tyto argumenty doslova neopakoval, spíše je rozvedl a doplnil některé další okolnosti a úhly pohledu. Opakovaně zdůraznil neslučitelnost LS s Ústavou ČR, která je podle něj ve zcela základní rovině koncepční, nikoliv právně-technické:

S ústavním pořádkem České republiky Lisabonská smlouva v souladu není. Je v rozporu nejen s dílčími ustanoveními ústavy, což by eventuálně šlo změnit nějakou ústavní novelou, ale určitě to nelze řešit, jak předpokládá vláda – interpretací přijetí Lisabonské smlouvy jako nepřímé změny ústavy. Je v rozporu i se základními ústavními principy, které jsou – právě podle doktríny materiálního jádra ústavy – nedotknutelné a nezměnitelné

Rovněž znova varoval před podle jeho názoru nebezpečným posilováním EU jako svébytné entity a subjektu mezinárodního práva:

Lisabonská smlouva tak zahajuje proces, na jehož konci bude suverénem Evropská unie.

Proto je namístě položit si otázku, kdo je zdrojem právní a politické moci v Evropské unii? Lid to v žádném případě není, protože „evropský lid", démos, neexistuje. Moc se v EU odvozuje od institucí vytvořených na základě mezivládních dohod či smluv.

Klaus napadá i vnitřní strukturu a formu LS, na které mu (dlužno dodat, že zcela právem) vadí složitost, která LS činí v podstatě neuchopitelnou kýmkoli mimo úzký okruh „zasvěcenců":

Obzvláště alarmující je to, že toto zásadní omezení svrchovanosti České republiky a dalších členských států Evropské unie není v textu Lisabonské smlouvy jasně a otevřeně zformulováno a že není výslovně označeno jako záměr a cíl uspořádání, které má tato smlouva přinést. Omezení svrchovanosti je nastoleno skrytě, implicitně, je zašifrováno v nepřehledných článcích a ustanoveních. Lisabonská smlouva, vstoupí-li v platnost, zmocní – aniž by to evropská veřejnost tušila – orgány Evropské unie, aby svým rozhodováním libovolně omezovaly svrchovanost členských zemí.

Tolik tedy k výhradám prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě. Vybral jsem ty, které považuji za nejzávažnější i nejzajímavější zároveň, takové, které by bylo trestuhodné ignorovat a které shledávám zcela relevantními, jakkoliv se s prezidentem rozcházím v posuzování jejich důsledků, protože to, co Klaus považuje za důvod proti, považuji já coby stoupenec EU spíše za důvod pro.