Tribun

Koncept zastupitelské (ale i přímé) demokracie implicitně předpokládá, že voliči se rozhodují racionálně. Omyl. Naprostá většina lidí politice vůbec nerozumí, nebo se o ní nezajímá. Kloužou po povrchu, dají na novináře a reklamu, a co hůř – nedokáží si uvědomit své vlastní zájmy a identifikovat stranu, která by je hájila a prosazovala. A strany, které to moc dobře vědí, pak sehrají předvolení divadélko, udělají na voliče „bububu" a posbírají hlasy vystrašených lidí, kteří se v důsledku chabé orientace v domácí i zahraniční politice začnou bát komunistů, židů, cikánů, Němců, Rusů nebo Marťanů. Je třeba si uvědomit, že pokud se člověk o nic nezajímá, tak nemůže nic vědět, a když mu potom někdo vnutí svoji informaci (samozřejmě náležitě upravenou), bude to ta jediná, na jejímž základě se dotyčný bude rozhodovat. Jak se rozhodne? Samozřejmě tak jak chtěl ten, kdo mu tu informaci podal.

Propaganda současného establishmentu s úspěchem využívá několika hovorových podvodů, kdy ztotožňuje dvě věci, jednu obecně považovanou za správnou a druhou, kterou chce prosadit a imunizovat vůči kritice. Jedním z těchto podvodů je ztotožňování demokracie a kapitalismu, jiným je záměna oběti a agresora, případně obviňování oběti z toho, čeho je obětí.

Dalším příkladem takového podvodu je ztotožňování demokracie a voleb. Všimněme si, že jedním (nechci říkat jediným, ale ostatní jsou z pohledu této úvahy irelevantní) důvodem, proč je reálný socialismus označován jako nedemokratický, je absence „svobodných voleb", zatímco současný systém je prezentován jako demokratický, protože jsou jeho součástí „svobodné volby." V čem tkví onen podvod? Demokracie, která je obecně považována za prospěšnou a žádoucí, plní roli návnady, volby jsou tím, co je třeba prosadit a vnutit lidem, ač to není tak úplně v jejich zájmu. Proč? Protože volby, tak jak je známe dnes, demokracii – tedy moc lidu – prakticky vytěsňují do aktu volby, diskrétních a časově vzdálených událostí, mezi nimiž lid v podstatě nemá možnost svoji formální moc jakkoliv uplatnit. Z občana se stává „suverén pěti minut".                       

Přímá demokracie ovšem není řešením, protože bude přirozeně degenerovat do zastupitelské, byť třeba neformální. Všichni totiž nemohou a nechtějí rozhodovat o všem, takže i když budou hlasovat osobně, budou se ve svém hlasování řídit dobrozdáním nějaké autority.

Proto bych mnohem spíše bych jako řešení viděl „občinovou demokracii" (momentální pracovní název), hierarchicky uspořádaný systém demokratických obcí, který vrcholí v parlamentu, přičemž každá vyšší vrstva je vázána rozhodnutím vrstvy nižší. Každé rozhodnutí by vzlínalo odspoda, od „lidu", tedy od konkrétních členů konkrétní obce. Žádné volby by nebyly potřeba, svého delegáta by si každá obec vybírala po svém (třeba by pořádala volby, nebo by ho losovala, to by byla její věc). Takto založený systém by znamenal, že rozhodování parlamentu by odráželo aktuální stav společnosti, a ne stav z okamžiku, kdyby se pořádaly volby.

Prakticky by to mohlo probíhat tak, že pokud x% členů obce vyjádří shodné stanovisko k nějakému problému, potom se toto stanovisko stane stanoviskem obce a je závazné pro jejího delegáta na vyšší úrovni. A opět, pokud by x% delegátů vyjádřilo shodné stanovisko k danému problému, bylo by to stanovisko závazné na vyšší úrovni. Pokud by své stanovisko nevyjádřil dostatečný počet členů obce, potom by jejich delegát nebyl ničím vázán a mohl by rozhodovat podle vlastního uvážení, tak jak je dnes běžná praxe.

Systém by tak neblokoval práci zastupitelů, zároveň by ale umožňoval členům obce kdykoliv převzít kontrolu nad tím, jak jejich delegát hlasuje. Samozřejmostí je možnost členů obce svého delegáta odvolat, respektive nahradit novým.

Otevřena zůstává otázka způsobu, kterým by se obce konstituovaly, zda na geografickém, rodovém či profesním základě. Osobně bych se přikláněl ke smíšenému systému geograficky-profesnímu, například ve formě dvoukomorového parlamentu.

Jedna komora by byla volena na základě geograficky definovaných obcí (odpovídajících dnešním volebním obvodům), druhá by byla definována profesně, to znamená že by konkrétní profesní obce měly přidělen dohodnutý počet mandátů, který by obsazovali a rozdělovali podle svého uvážení. Tyto obce by mohly být tvořeny například akademiky, umělci, zaměstnavateli a průmyslníky, dělníky (zastoupenými pravděpodobně odbory), lékaři, drobnými podnikateli, zemědělci... výčet je samozřejmě orientační a má sloužit pro vytvoření rámcové představy, nejedná se o konečný počet, otevřena je i otázka počtu mandátů, zda všichni stejně, či disproporčně, například na základně zastoupení ve společnosti. V případě, že by jeden člověk spadal do více profesních obcí, mohl by si samozřejmě vybrat, které se stane členem.

Předkládám tedy tento hrubý koncept k diskusi, potřebuje totiž, když nic jiného, zpřesnit a konkretizovat. Nevylučuji, že koncept občinové demokracie se v některých rysech více či méně blíží korporativismu, uvítám proto kritiku i v tomto směru.