Tribun

Záměrně mluvím o „vyprávění", a nikoliv o „příběhu", protože děj je velmi jednoduchý a nijak zvlášť zajímavý. Hlavní hrdina (na jméně nezáleží, má jich hned několik, roztodivných) v jakémsi náhlém pominutí smyslů zapíchne nůž do jednoho ze členů ochranky ve smíchovském hypermarketu, ale nikdo si toho nevšimne. Tak začne dělat, že se nic nestalo, přitom však nepřestává pást po informacích o případu a o tom, zda už „po něm jdou." Hraje si na schovávanou sám se sebou, žije podivným způsobem mimo společnost a přece v ní, ponořen to vlastního pseudosvěta, který nalezl v marihuaně (kterou nekouří, ale smaží s vajíčky!). Nakonec na služební cestě do Lisabonu hodí vše za hlavu, odtrhne se od dosavadního života a absolvuje jakousi „zasvěcovací pouť", ze které se vrací zpět do Prahy, ke svému původnímu životu, zdánlivě normalizovanému, ale přeci poznamenanému zkušeností „tripu".

Jednou částí onoho vnitřního pseudo-světa je hektická práce redaktora, kterou náš hrdina zvládá zcela bravurně a jaksi mimochodem, protože sám vlastně ani pořádně neví co dělá a proč to dělá. Jen lety praxe získaná rutina ho nenechá padnou z piedestalu redaktorské celebrity někam na úroveň řadového pisálka, kde by jinak nutně musel skončit.

Další částí jeho pseudo-světa je potom plutí na vlně a ve vlně filmů z DVD, konzumovaných v neuvěřitelných kvantech a zběsilém tempu, přitom vnímaných neuvěřitelně ostře s perverzním důrazem na detaily, jako je co se stane ve 13. minutě 18. vteřině nějakého filmu. Pečlivý čtenář, který by se chtěl se svým hrdinou sžít, si může podle knihy klidně udělat nákupní seznam a vyrazit do nejbližšího obchodu s nosiči, post-moderních citací a odkazů na jednotlivá díla je v knize víc než dost; na konci je dokonce, považte, připojen seznam označený jako „inspirační zdroje". Celkový dojem je dosti popkulturní, byť ony filmy do popkultury rozhodně nepatří.

Motivů je v knize samozřejmě povícero, ale všechny se nesou v podobném duchu: banální realita vnímaná prostřednictvím drogy jako něco nového, fascinujícího a neopakovatelného. Je to právě naprostá samozřejmost, se kterou jsou (lehké) drogy prezentovány jako něco přirozeného, co jediné může člověku pomoci přežít ve světě, který vymknuvše se z kloubů šílí, co v mých očích knihu sráží. Jako by autor napsal to, o čem si myslel, že chtějí lidé číst a recenzenti pitvat, a přitom si dával dobrý pozor, aby pokud možno nic podstatného nesdělil.

Výrazným – až stěžejním – prvkem je originální jazyk, který je zkraje neotřelý a osvěžující, ale čím dál tím víc stejný, jak text postupuje, až se nakonec stane tuctově originálním a nudným.

Kdo se zajímá o zachycení prchavých okamžiků „zahlédnutí" a prožitků rozjitřené mysli, toho Let čarodějnice pravděpodobně nezklame, kdo však dává přednost dobře vystavěnému příběhu, vnitřním dramatům a vyvíjejícím se postavám, ten dá přednost něčemu jinému.

P.S. Pokud vás zajímá, co se stalo s tím chlápkem z ochranky, tak ten přežil bez vážnější újmy na zdraví, takže celé to „vykašlávání života" hlavního hrdina byla tak trochu zbytečné.

* * *

Emil Hakl: Let čarodějnice, Argo, Praha 2008

* * *

Co píší jiní jinde...

Recenze Markéty Hejkalové na webu ČT24
Recenze Petra Vaňka na iLiteratura.cz
Redakční recenze na Deník.cz