Tribun

Standa to opět myslí upřímně

Soudě podle mediálního humbuku, který se kolem něj rozpoutal, musel by být nejdůležitější událostí minulého týdne rozhovor, který Lidovým novinám poskytl bývalý premiér Stanislav Gross (ČSSD), a který vyšel pod skandální odhalení slibujícím titulkem O radaru jsme začali jednat my. Gross v něm mimo jiné říká: „Pokud vím, tak ta debata začala již někdy zkraje roku 2000, 2001. V té době začaly první sondáže a v té době jsme tedy nedávali najevo, že je pro nás radar na našem území nepřijatelný. Když to vezmu věcně, pozitiva pro radar převládají." Okamžitě se toho chopila média, která věc prezentovala tak, že když ČSSD jednání začala, tak teď už musí souhlasit. Jako kdyby ČSSD neměla nárok na změnu názoru poté, co sondáže přinesly více podrobností. Měla-li by stejná logika platit všeobecně, potom by každý, kdo vstoupí to obchodu, nemohl tento opustit do té doby, dokud si něco nekoupí, bez ohledu na to, jestli nabídka v obchodě odpovídá jeho poptávce.

Rovněž tendence prezentovat tento Grossův výrok jako nový prvek ve hře, který působí proti ČSSD a jejímu nesouhlasnému stanovisku k radarové stanicí, je spíše zbožným přáním, než realitou. Tato jednání totiž již v roce 2002 přiznal tehdejší ministr obrany J. Tvrdík (ČSSD) a i já jsem je zmiňoval již v únoru 2007 v textu Stoupenci základny: nevidím, neslyším, věřím (bod č. 8). Nehledě k tomu, že jak bylo připomínáno v diskusi pod sumářem za 13. týden, celá věc je staršího data a u jejího početí stál poslanec ODS Payne.

Stanislav Gross ovšem říká i následující: „V dlouhodobém zájmu Česka je, abychom byli ve středu zájmů Spojených států. To znamená, aby tu byl umístěn radar. To by jen přispělo k většímu zájmu velkých hráčů o Česko." Myslí-li si toto nikoliv nevýznamný člen ČSSD, pak je třeba vážně počítat s tím, že podobný názor mají i další členové strany. A to by se v okamžiku hlasování v Poslanecké sněmovně mohlo ukázat jako fatální.

Na druhou stranu média zachovávala cudné mlčení o jiných Grossových výrocích, které nedělají z rozhovoru tak jednoznačně proamerické vyznání: „Takový ten trošku primitivní antirusismus má teď hodně navrch a já to nepovažuju za příliš objektivní. (...) Ale faktem je, že v posledních letech se podle mě s Ruskem jednalo tak trochu s despektem. A možná, když se vrátím zpátky ke Gruzii, tak míra reakce byla asi do jisté míry dána i ponížením, které Rusko cítilo v řadě kauz typu Kosovo, radar a podobně. Já doufám, že v budoucnu budeme s Ruskem komunikovat jako s partnerem, kterého – ať se nám to líbí, nebo ne – Evropa potřebuje."

Možná, že kdyby se debata (či lépe řečeno kampaň) od začátku vedla v podobně věcném tónu, jakým mluvil Gross, byly by některé věci jinak.

Kavkazské ozvěny

Válka mezi Gruzií a Ruskem se tématu radarové stanice netýká pouze zdánlivě. Ve skutečnosti je to jen jiný part v téže hře o moc a kontrolu. USA tvrdí, že Rusové umístili do Gruzie balistické rakety (a zatím se neobjevila žádná zpráva o tom, že by je zase stáhli). To je totiž jeden z plamínků ohně, do kterého radar vydatně přilévá oleje. USA rozmisťují radary, Rusové rakety. Kdyby USA nerozmisťovaly radary, Rusům by to sice v rozmisťování raket nezabránilo, ale přišli by o nezpochybnitelnou záminku. Navíc tato zpráva (nebo dezinformace, to už se asi nepodaří ověřit) na druhé straně vhodně posloužila jako záminka k polskému souhlasu s umístěním raket.

Rusko rovněž oficiálně zastavilo vojenskou spolupráci s NATO. Co na tom, že formálně ukončilo projekt, který byl fakticky již nějakou dobu mrtev. Je to totiž jasný signál, že Rusko se již konfrontace nebojí. Zpráva byla opět se propagandisticky využita ve prospěch radaru, aniž by se zvlášť zdůrazňovala časová posloupnost kroků jednotlivých stran. Kauzalita totiž není ruská hrozba à radar, ale radar à ohrožené Rusko à reagující Rusko à ruská hrozba à radar. To je dobré mít na paměti, protože příčiny jsou stejně důležité, jako následky. Možná i důležitější, pokud jsme ty příčiny vědomě a plánovitě vytvořili.

Mezi NATO a Ruskem vůbec v souvislosti s nejnovějším konfliktem na Kavkaze létaly eskadry silných slov. Ovšem pokud má pravdu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který říká: „NATO potřebuje Rusko více, než Rusko potřebuje NATO. Boj Severoatlatického společenství proti extremistům v Afghánistánu by mohl být ohrožen, pomoc Ruska je tam pro NATO kriticky důležitá." (a to je určitě muž který ví velmi dobře, co říká), potom jsou dost možná všechna ta silná slova určena především domácímu západnímu publiku, které má žasnout, jak odhodlané a zásadové má vůdce.

Bez zajímavosti není ani to, že podle gruzínských vládních zdrojů byl vojenský radar prvním cílem bombardování. Empiricky se potvrdilo to, co bylo zatím logicky dovozováno, totiž že radar bude cílem prvního pořadí ničení. Obavy odpůrců radarové stanice, kteří tvrdí, že namísto aby rizika snižoval, bude je radar generovat, jsou jak vidno zcela relevantní.

Událostmi v Gruzii se nechal inspirovat i Lubomír Zaorálek ve své velmi zdařilé úvaze Batman udeřil v Gruzii. Přímo na adresu radaru píše: „To si opravdu někdo myslí, že instalováním radarů, antiraket a raket Patriot tady v prostoru střední Evropy budeme bezpečnější? Copak není jasné, že na tyhle kroky přijde podobná odpověď z druhé strany? Že situace už v téhle chvíli houstne, zvyšuje se nedůvěra, stejně jako se zvyšují investice do zbraní. Nevím, jakou další tragedii potřebujeme ještě zažít, abychom se přesvědčili o tom, jakou hrubou chybou bylo opustit cestu kontroly zbrojení a odzbrojování, které byla prokazatelně úspěšná a která jediná dávala šanci vytvářet bezpečnější poměry ve světě."

Jak to vidí Rusové

Zvláštní pozornost si zaslouží analýza Fedora Lukjanova Past amerického vůdcovství, rovněž inspirovaná aktuálními událostmi na Kavkaze, z níž vybírám:

„Co dráždí Rusko nejvíc? To, že se Spojené státy aktivně vměšují do vývoje událostí všude, a to i tam, kde z hlediska Moskvy nemají životně důležité zájmy. Washington se staví na odpor projektům, které ho přímo nepoškozují, ale upevňují pozice Ruska. USA nejsou ochotny jít na jakákoli sebeomezení a přitom „ždímají" ostatní, kde se jen dá. To jest porušují klasické pravidlo reálné politiky – brát v úvahu zájmy ostatních, pokud to neodporuje vlastním zájmům.

Amerika je globální mocnost s globálními ambicemi a zájmy. A z hlediska Washingtonu USA prostě nemají zájmy, které by mohly obětovat. Teritoria, která se Moskvě zdají být pro Spojené státy druhořadá, jsou podle jejich mínění nutným prvkem složité konstrukce s názvem ‚americké vůdcovství‘.

Proamerické režimy podél ruských hranic se vytvářely s předpokladem, že pohyb na východ bude plynulý a také nepříliš nákladný z geopolitického hlediska. O variantě, při níž je nutné tyto země bránit nejen v politickém, ale také ve vojenském smyslu, se seriózně neuvažovalo. A ukázalo se, že v kritickém okamžiku USA nejsou schopny vážně podpořit svého spojence.

Postavení globálního vůdce je nebezpečné v tom, že nepřipouští ani malé porážky. Výsledkem událostí v Gruzii totiž může být nejen snížení amerického vlivu v této zemi (což samo o sobě není žádnou katastrofou), ale pochybnosti dalších ‚mladých demokracií‘ o spolehlivosti patronátu Spojených států."

Kaleidoskop

Podpisy pod peticí za referendum stále přibývají a jejich počet již dosáhl 120 000.

A to navzdory tomu, že jak informuje Václav Novotný z NE základnám ve stati Pokyn – likvidovat iniciativu Ne základnám?!, musí aktivisté iniciativy čelit rozličnému zastrašování a šikaně.

Nesouhlas s expanzí americké vojenské přítomnosti v Evropě rozhodně není omezen jen na české komunisty, jak se nám česká sdělovadla snaží namlouvat. Protestní memorandum velvyslancům České republiky a Polska zaslaly též tři pacifistické organizace z Norska. V memorandu se mimo jiné píše: „Raketová obrana jde proti pozitivnímu trendu. I když je prezentována jako čistě obranná zbraň, přece jen představuje raketová obrana riziko porušení geopolitické rovnováhy a vybídnutí k novým závodům ve zbrojení, včetně závodů ve vojenském využití kosmu 95 vědců z USA naléhá na to, aby příští prezident Spojených států nezaváděl systémy raketové obrany, protože podle jejich názoru čistým výsledkem pak může být snížení bezpečnosti."

Ani celá česká pravice není v názoru na radar a náš vztah ke Spojeným státům jednotná, jak naznačuje úvaha My versus Rusko versus Gruzie, zveřejněná národovci: „Nedávné události na Kavkaze nám opět ukazují poměrně jasně, byť o tom ‚naše‘ hlavní (ani vedlejší) sdělovací prostředky neinformují ani v nejmenším, že současná největší velmoc světa si servítky brát nebude v ničem a co jí ze všeho nejméně trápí, je osud malých národů, za jejichž ochránce se tak ráda prohlašuje . (...) Jsou Američani opravdu spojenci, o které bychom měli tak stát, jak se snaží ‚naše‘ vláda? Není spíš osudem Střední Evropy být ‚proti všem velmocemi?"