Tribun

Hnutí NE základnám hlásí: Radar ztrácí podporu poslanců. S hořkostí v hlase se chce dodat: a teď ještě tu o červené karkulce. Ano, zatím to na schválení nevypadá, ale proti jsou ti, kteří to dlouhodobě deklarují, a přičteme-li na účet radaru tyrkysové Bursíka s Jacques, tak zatím spíše získává vládní tábor. A protože to ještě nestačí, dá se očekávat, že se v nejbližší době vloží do věci Dalík (a možná Němec, který se tolik osvědčil v případu s katarským princem). Ale hlavu vzhůru – když dáme poslancům dostatečně jasně najevo, jaká je naše vůle, a nebudou-li ji respektovat, nebudou příště poslanci, může se to podařit.

O tom, že je třeba realisticky očekávat, že se česká vláda začne Američanům vnucovat s tím, aby u nás milostivě rozmístili antirakety demokracie a svobody, když jsou ti Poláci takoví vlažní, svědčí článek Otazník nad základnou v Polsku – Jince opět na řadě?: „ (...)hlavní závěr je jasný a všude stejný: Ruský ústup od výhrad vůči plánované americké protiraketové základně v Evropě, který byl americkými vyjednavači avizován, se vlastně nekoná. (...) To ovšem znamená, že Bushovi se nepodařilo splnit jednu z podmínek, kterou při březnové návštěvě Washingtonu položil na stůl polský premiér Tusk (...)"

O čem se bavili Putin s Bushem? O radaru? Ne. O podmořském tunelu mezi USA a Ruskem. Sice to možná není pravda, ale asi bychom se vážně měli zamyslet nad tím, zda se svět točí kolem radaru a zda je to ta nejdůležitější věc mezi USA a Ruskem, které budou (a nás se na to jako odvykle ptát nebudou) určovat naše osudy. Neměli bychom pro jedno zapomínat na druhé, a jestli zde radar bude, tak to bude ne konec, ale začátek (zřejmě něčeho hodně ošklivého).

Svět podle Zdeňka Velíška je střízlivý komentář známého novináře, který nabízí neocenitelný pohled tak trochu z jiné strany: „Pokoušel jsem se z francouzských médií získat co nejvíce informací o obsahu jednání v Bukurešti i v Soči. A uvědomoval jsem si při tom s neradostnými pocity, jak jsme my Češi sami se svým dilematem americké radarové základny. Ostatní Evropa, soudě podle Francie, je nevnímá. Jestli v Brdech radar bude nebo ne, se jí týká jen do té míry, do jaké to zkomplikuje její vztahy s Ruskem. Vítá tedy každý náznak dohody mezi Bushem a Putinem (Medveděvem) o případné spolupráci na systému protiraketové obrany. Je dobré  vědět, že nikdo v okolní Evropě, ať už v politické sféře, v médiích či ve veřejnosti, nechápe hořký fakt americko-ruského dohadování o případné přítomnosti ruských vojenských expertů na českém území tak, jak ho teď už chápe nejen většina české veřejnosti, ale i většina české politické scény, tedy jako rozhodování o otázce, která měla zůstat v kompetenci suverénního státu, jehož se týká nejvíce: českého státu. Chyba není ovšem v nedostatku vnímavosti a citlivosti evropského zahraničí k otázce české svrchovanosti. Chyba je spíš v tom, že rozpor mezi rozhodováním české vlády a míněním české veřejnosti nikdo nevnutil evropským médiím a nedonesl k uším evropských politiků."

Konečně ten pravý důvod pro americkou okupaci si dovolím ocitovat celý: „Americká přítomnost na našem území je to podstatné na celém protiraketovém štítu. Ani ne tak, jestli tady stojí radar a jaký, ale že máme americkou přítomnost na našem území, je pro nás v naší slabé pozici nejlepší pojistka. A to ne hlavně proti bezpečnostně-politickému ohrožení, to pak hrozí všem, ale hlavně proti ohrožení politického charakteru. A to sice ohrožení, které pochází od zcela pravděpodobné dohody mezi Německem a Ruskem a geografické, a tím pádem i geopolitické polohy naší země." Tedy víceméně ten samý důvod, nad kterým jsem se zamýšlel již téměř před rokem. A stále si myslím, že pokud to není jen zastírací manévr, potom je to politický naivismus toho nejhoršího druhu, podobný, jaký se nám stal osudný v roce 1938. Mimochodem, americká vojenská přítomnost na Kubě nijak neomezila vládu Castra a nijak nezabránila Chruščovovi v tom, aby se na ní pokusil umístit sovětské rakety.

O tom, že NATO pochoduje na východ, nemůže pochybovat nikdo, kdo se byť minimálně zajímá o to, co se děje kolem něj, a to i o kousek dál, než je nejbližší hospoda. Cituji z překladu původního článku Justina Raymonda: „Evropané z toho nic nemají a mít nebudou. Francie a Německo se staví proti a mnoho menších států NATO zastává spíše skeptické postoje. (...) Navzdory všem těmto historkám, panující protiruská hysterie, indukovaná a uměle vydržovaná těmito senzacemi, nemá v americké společnosti příliš kladnou odezvu, podobně jako řinčení zbraní a výhružky, směřující ke studené válce číslo II. (...) Na rozdíl od Bushe, který neustále obhajuje plán na vojenskou přítomnost ve střední Evropě argumentem, že záměrem vybudování raketové základny v Polsku a radarové v České republice je štít proti možným raketovým hrozbám ze strany Íránu, budoucí možný prezident McCain by mohl mluvit na rovinu a konečně se veřejně přihlásit k pravému účelu této „defensivní" zbraně – umožňuje jednak hypotetický útok na Rusko v budoucnosti proveditelným a také zde hrají roli samozřejmě další zájmy. (...) Naše neustálá a nekončící snaha vyhledávat nepřátele v tomto světle ukazuje spíše na to, že si nepřátele zčásti vytváříme také sami."

Zpráva Britských listů Zelení proti modrozeleným nabízí možnost seznámit se s kompletním stanoviskem Republikové rady Strany zelených k závěrům bukurešťského summitu NATO ohledně protiraketové obrany, tedy i s těmi částmi, které mainstreamová media, jistě jen nedopatřením, zcela ignorovala: „Bilaterální přístup v této důležité otázce je pro zelené nepřijatelný, protože by to v Evropě vedlo ke vzniku oblastí s rozdílnou mírou bezpečnosti, což by určitě vyvolalo nové závody ve zbrojení. To by mělo negativní dopad na evropskou bezpečnostní strategii a na evropskou strategii proti zbraním hromadného ničení. Pokud by v budoucnu došlo ke skutečné multilateralizaci protiraketové obrany, jsme ochotni svůj postoj opět diskutovat."

Předseda strany Zelených je zřejmě mnohem mocnější a přesvědčivější politik, než jakým se ještě před nedávnem zdál být, jak alespoň naznačuje zpráva Bursík mírnil evropské Zelené. Chtěli jasné NE radaru. Dlužno dodat, že zmírnil: „Bursík v prohlášení které má Aktuálně.cz k dispozici, uvedl, že podle původního návrhu připraveného nizozemskými zelenými  měla EGP výstavbu radaru jednoznačně odmítnout. To by podle něj znamenalo riziko možného budoucího rozchodu s jednotnou názorovou linií evropských zelených. Bursík proto v dohodě s místopředsedou strany Ondřejem Liškou předložil protinávrh, který ponechal českým Zeleným volnou ruku. Ten byl přijat drtivou většinou padesáti hlasů, dva hlasovali proti, šest se zdrželo."

Na závěr jsem si nechal Rozhovor s Jacquesem Rupnikem – Konec neokonzervatismu z blogu Karla Hvížďaly, který s tématem souvisí sice volně, ale rozhodně by neměl zapadnout: „Vztah střední Evropy k Americe je pochopitelně silně poznamenaný tím, že Amerika byla tady vnímána jako hlavní opora disentu a odporu ve studené válce. Amerika se v očích většiny Poláků, Čechů a ostatních zasloužila o pád komunistického systému, a to je z velké části jistě pravda, i když zčásti se tento systém zhroutil zevnitř. Amerika tento konec minimálně urychlila hlavně tím, že Sovětský svaz uzbrojila, protože její systém byl dynamičtější a životaschopnější. Navíc Reagan z pádu komunismu učinil hlavní téma svého prezidentství. Tehdy se zrodil v této části Evropy obdiv k americké moci a americké mocenské politice. Střední Evropa se zamilovala do americké síly. (...) Pokud vyhraje Obama a viceprezidentkou bude Clintonová, jak by to mohlo – podle současných výsledků – dopadnout, pak bude poprvé v čele Spojených států černoch a poprvé viceprezidentkou žena. Už jen tyto fakty symbolizují konec konzervativní revoluce. Obama přichází s heslem: Už rasa není to nejdůležitější ani pro mě, ani pro vás. Za této situace je najednou střední Evropa konfrontovaná se skutečností, že Spojené státy nejsou jenom konzervativní, ale naopak, že USA je také společností neustálé změny, a to ve všech oblastech včetně zdravotnictví a odpovědnosti za ostatní, tedy i za ty slabší. V tom je právě současná naděje Ameriky, která by ji měla dodat nový elán. Pro střední Evropu to bude, myslím, znamenat jisté vystřízlivění. Sobectví už nebude povýšeno na ideologii a zase se připomene, že demokracie je založena na silném morálním apelu." Střední Evropa se zamilovala do americké síly – to je přesně ono, to je to, o čem se zde snažím mluvit stále dokola – rozhodnutí pro radar není racionální, ale emocionální.