Tribun

Motto: Většina se zpravidla nikdy nerozhodne pro nejlepší variantu, ale vždy pro dostatečně dobrou.

Je tedy přímá demokracie nejlepším řešením?

Předně: Rád bych zopakoval, co , či spíše koho, považuji za základní předpoklad demokracie obecně, a přímé demokracie zvláště: jsou to svobodní, v právech si rovní, angažovaní a poučení občané, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti vůči celé společnosti. Proti tomuto předpokladu však dnes poměrně silně působí média, která podávají zkreslený, tendenční a nebezpečně zjednodušený obraz světa, který významně snižuje možnost jednotlivce orientovat se ve světě, ve kterém žije.

Dále: Mnoho lidí nemá pro zásadní existenční problémy (viz Maslow), či „existenční problémy" ani čas, ani možnost (o odhodlání nemluvě) aktivně se zajímat o cokoliv, co je přesahuje. Jiní naopak jakoukoliv angažovanost odmítají z toho důvodu, že existenční problémy momentálně nepociťují, a jsou proto naprosto lhostejní k tomu, co se kolem nich děje, protože „jich se to netýká."

Dále: Nelze pominout ani ten fakt, že v případě referend (obecně kolektivně přijímaných rozhodnutí) řada lidí bude volit v souladu s doporučením autority, kterou respektují. Částečně samozřejmě z lenosti, do značné míry však prostě proto, že se s názory oné autority ztotožňují; mimo referendum dají toto ztotožnění najevo svým hlasováním ve volbách.

Dále: Rozhodnutí přijatá v souladu s pravidly přímé demokracie mají silnější legitimitu, než rozhodnutí přijatá parlamentem. To se nakonec může ukázat jako kontraproduktivní, protože vezmeme-li v úvahu možnosti a efektivitu manipulace, pak není pro nátlakové skupiny nemožné vnutit lidu rozhodnutí, které bude zcela proti jeho zájmům, bude mít však velmi silnou legitimitu a jeho revize bude tudíž obtížná.

V neposlední řadě: Pro fungující přímou demokracii je nezbytné, aby lidé rozhodovali sami o sobě. Pokud budou přijímat rozhodnutí, které se dotkne pouze malé skupiny (např.: kominíci, Rómové, velcí pozemkoví vlastníci, nebo „ti, kteří bydlí na druhém konci republiky"), která je jim v podstatě cizí, bude třeba velké sebekázně k tomu, aby volili odpovědně, spíše je však třeba obávat se toho, že budou v pokušení jim z čiré zlomyslnosti „pořádně zasolit." Rovněž je velice sporné, nakolik má všelidové hlasování rozhodovat o v podstatě technických normách odborné povahy bez morálního aspektu, které ovšem tvoří možná větší část všech přijímaných norem. Všelidové hlasování je tedy vhodné pouze pro přijímání takových rozhodnutí, která jsou a) ve své podstatě morální a b) týkají se všech. Jedná se tedy zejména o změny Ústavy (změna volebního systému), omezení státní svrchovanosti (schválení Lisabonské smlouvy), přijetí mezinárodních závazků (americký radar), či základní změny v paradigmatu jinak technických opatření (zavedení daně z hlavy, změna důchodového systému).

Tedy: Přímá demokracie ve smyslu pozitivním, tj. jako princip přijímání rozhodnutí, nemusí být nezbytně tím nejlepším řešením.

Návrh: Potřebujeme přímou demokracii v negativním smyslu, tj. princip, který lidu umožňuje korigovat chování politiků, kteří porušili „smlouvu založenou volebním programem a ziskem mandátu." Případ Melčák-Pohanka je v tomto směru více než ilustrativní. Potřebujeme cosi, co bych nazval reflexivní demokracií, ve které je tok moci obousměrný, a vedle legitimace funguje i de-legitimace, která voličům umožní reflektovat aktuální politickou situaci a odebrat mandát těm politikům, kteří se neosvědčili, odcizili, či prostě opotřebovali. Aby tento princip nebyl bezzubý, zároveň však neumožňoval nepočetné, ale dobře organizované skupince paralyzovat chod státu, bylo by třeba na jedné straně umožnit voličům, aby politika zbavili mandátu bezpodmínečně, na druhé straně je třeba tuto možnost omezit, nejspíše minimálním počtem voličů potřebných k tomu, aby rozhodnutí o odvolání vstoupilo v platnost. Vhodné by mohlo být použití dvojího kvóra: vyššího pro přímé odvolání a nižšího (řádově?) pro to, aby se návrhem musel zabývat parlament. Dále lze uvažovat o tom, že by bylo možno stejným způsobem odvolávat též jednotlivé ministry, či přímo celou vládu.

K tomu: Další možností je přiznat přímo občanům zákonodárnou iniciativu. Tedy aby skupina občanů (třeba občanské sdružení, či jejich ad-hoc vytvořená aliance) měla možnost předkládat parlamentu návrhy zákonů, kterými by se parlament musel zabývat.

Nadto: Takovéto změny by samozřejmě vyžadovaly přehodnocení dělby moci, volebního systému, postavení Ústavního soudu, či role prezidenta.

Shrnutí: Přímá demokracie v čisté podobě je v rámci desetimilionového národa jen těžko uskutečnitelná; a nelze vyloučit, že by se nakonec nezvrhla do své karikatury a politici by si nenašli způsob, jak ji zneužít coby alibi pro své pochybné jednání. Řádné a periodické volby jsou pro legitimaci moci postačující. Mnohem důležitější je najít způsob, který lidu umožní získat zpět moc svěřenou politikům, a tím se chránit před jejím zneužitím, či korigovat moc v situaci, kdy tato není schopna reagovat na aktuální potřeby, změněné okolnosti, či se zpronevěřila své demokratické legitimaci. Prostředkem k tomuto cíli by se mohla stát právě reflexivní demokracie.