„Velkou knihu přírody mohou číst jen ti, kteří znají jazyk, jímž byla napsána. A to jazykem je matematika,“ Galileo Galilei.
Hlupák je ten, kdo ztotožňuje matematiku s kupeckými počty – odčítání, násobení, to je jen malý zlomek matematiky. Snadno pochopitelný pro většinu populace, avšak na hony vzdálený nejhlubšímu matematickému poznání. Já sám se počítám mezi ty lidi, kteří ovládají kupecké počty. Byl jsem školen v derivacích a integrálech, znám Pythagorovu větu, vím, jsou to matice a ani Euklidovská geometrie mi není cizí. Všechno jsou to však jen inženýrské aplikace – podstata, příčina, proč to, co se učím, je správně, mi uniká.
Neumím se svým poznáním dostat do míst, kde leží to podstatné, protože mi chybí potřebné nadání.. Jsem z toho smutný, ale těžko to změním – matematika je současně věda i umění. A jako taková vyžaduje talent, který není dán každému. Matematiku lze přirovnat k hudbě – pasivní použití je člověku přirozené, aktivní se dá naučit, ale mistrovská úroveň je otevřena pouze některým.
Devlinova kniha mi však dala nahlédnout do míst, která mi byla dosud uzavřena. Je psána čtivě a lehce a vyhýbá se matematickým vzorcům, které by snad mohli někoho odradit. Probírá postupně některé oblasti matematiky od historického vývoje, přes integrální počet a statistiku po geometrii, topologii a další oblasti. Otevírá dveře k podstatě jednotlivých sfér tak, aby na povrch vyplula pravda, která spojuje všechny matematické disciplíny – matematika je věda o strukturách. V této větě jsem našel svůj klíč k pochopení matematiky. Na mistrovskou úroveň matematiky stále nemohu pomyslet, ale chápu nyní, proč a jak je matematika důležitá. A krásná.
V bludišti abstraktních matematických pojmů ukazuje Devlin cestu pro pochopení (a docenění) matematiky těm, kteří na ní talent nemají, či o něm zatím nevědí, ale mají chuť a schopnost poznávat něco, co přesahuje běžnou zkušenost.
Keith Devlin: Jazyk matematiky (Jak zviditelnit neviditelné); Argo, edice Aliter; Praha 2002