Tribun

A možná je to tak lepší, protože jsem už zapomněl děj, a tak se nemohu snažit ho zde převyprávět. Takže se neutopím v něčem, co by bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Mohu se tak soustředit pouze na dojem, který na mě kniha zanechala.

 

Třeba říct, že to není jednoduchá kniha. Samotný děj není nijak složitý ani zmatený, složitost je v prolínání jednotlivých vrstev a významů. Čtenář, tedy v mé osobě určitě, zůstává až do konce knihy v nejistotě, jestli se jedná o knihu autobiografickou, či ne. Kladné odpovědi nahrává fakt, že hlavní postava pochází ze stejného prostředí jako spisovatel – redaktor cestopisného magazínu. Proti autobiografičnosti knihy pak stojí jistá skepse, zda je vůbec možné, aby dnešní Čech prožil několik tak intenzivních let. Já nemám jasno ani po přečtení poslední stránky.

 

Prsatý muž je knihou  o knize – hlavní hrdina je spisovatel který píše knihu z příběhů, které se odehrály v Sudetech v době ne až tak dávno minulé a ve kterých hráli hlavní roli autorovi příbuzní. Tyto dvě knihy – Prsatý muž a „Příběhy ze Sudet“ se spolu neustále prolínají v postavě vypravěče – spisovatele. Čtenář musí neustále dešifrovat jednotlivé významy, které na sebe odkazují. Není to snadné, ale je to zábavné. Řekl bych, že v Prsatém muži není nic jednoznačné, jednobarevné. Situaci ještě komplikuje duch –ďábel, kterého si hlavní hrdina přiváží od domorodých Mentawajců z ostrova Siberut. Psaním „Příběhů ze Sudet“ autor s tímto démonem bojuje a zároveň se vypořádává se svojí minulostí, plnou hektického života, dluhů, alkoholu a strachu ze klidu, který mu hrozí po boku manželky a syna.

 

Zde je možná klíč k Prsatému muži – píše Formánek pouze příběh hlavní postavy, nebo příběh svůj? Bojuje s démony hlavní hrdina, nebo sám Formánek prostřednictví knihy? Přes výše uvedenou výhradu o neuvěřitelnosti některých eskapád jsem silně přesvědčen, tím, kdo bojuje s démony je Formánek osobně. Lhostejno, za popisované příběhy zažil, nebo ne.

 

---

Josef Formánek : Prsatý muž a zloděj příběhů; Ivo Železný, Praha, 2003