Tribun

Po německé okupaci 15.3.1939 se řada československých vojáků definitivně rozhodla odejít za hranice a začít boj proti Němcům po boku těch, které boj s Třetí říší teprve čeká. Jejich první kroky vedly do Polska, které správně považovali za příští Hitlerovu oběť. Překotný vývoj událostí a skutečnost, že se polská armáda i přes své nesporné hrdinství zhroutila pod údery německé pancéřové pěsti během 14 dnů způsobily, že Čechoslováci do bojů vůbec nezasáhli a už museli opět utíkat. Jediná cesta vedla na východ, do SSSR. Jenže Sovětský svaz byl tou dobou s Německem ještě v přátelském poměru a neměl v úmyslu udělat nic, čím by Němce popudil. Čechoslováky tak v SSSR čekala internace; na boj proti Němcům mohli, alespoň prozatím, zapomenout. Přesto si čeští vojáci udrželi vojenskou organizaci a v jejich čele stanul podplukovník Ludvík Svoboda. Přestože československá exilová vláda vyvíjela horečné úsilí, aby SSSR český kontingent uznal a dovolil mu zformovat se v plnohodnotnou bojovou jednotku, Sověti o ničem takovém nechtěli ani slyšet, a největším úspěchem tak nakonec byl souhlas s tím, aby část československého kontingentu odjela přes Blízký východ na Západ a připojila se k tamním jednotkám.

Změnu přinesl až 22.červen 1941, kdy Hitler zahájil plán Barbarossa a vojensky přepadl Sovětský svaz. Československá exilová vláda v Londýně okamžitě vystupňovala tlak na Moskvu, aby uznala Svobodovu jednotku a nechala ji – na důkaz československého odhodlání aktivně přispět k porážce Německa – odejít na frontu a pomoci SSSR přímo v boji. Bohužel, představy Sovětů o pomoci byly poněkud jiné. Sověti to chápali tak, že mají Svobodovi muže plně k dispozici a mohou je použít, jak chtějí, a odmítali uznat, že československý kontingent v SSSR se má stát jádrem budoucí armády, že se jedná o velitelský kádr, který musí zůstat zachován. Sověti však chtěli využít přirozené znalosti jazyka a prostředí a chtěli Čechoslováky hromadně posílat do německého týlu ve Střední Evropě jako „padákové agenty" (jak zněla oficiální terminologie protektorátních úřadů). Ludvík Svoboda a Heliodor Píka, vojenský přidělenec londýnské exilové vlády v Moskvě, měli co dělat, aby československý kontingent před těmito tlaky uchránili. Svoboda byl dokonce několikrát zatčen NKVD a vyšetřován pro zradu za to, že odmítal dát své muže Sovětům k dispozici.

Nicméně bylo nakonec rozhodnuto, že jako důkaz dobré vůle bude připraveno a do Protektorátu vysláno několik výsadků, které budou podřízeny přímo Rudé armádě. Jejich přípravou byl pověřen plukovník Hieke-Stoj. Mezi tyto výsadky patřil i ten s označením S1, jehož členy byly npor. Bohuslav Němec, velitel výsadku, čet. František Ryš, čet. František Brauner a svob. Jan Kasík, pozdější zrádce.

npor. Bohuslav Němec			čet. František Ryš

Seskok padákem z výšky 2000 metrů, hluboko v týlu nepřítele, do neznámého prostředí a za úplné tmy, je extrémně nebezpečná operace, možná dokonce nejrizikovější část celé akce, protože při ní má výsadkář minimum možností, jak ji ovlivnit. O čase a místě seskoku rozhoduje navigátor, o dopadu víceméně náhoda. Protože vzhledem k válečnému stavu panuje všude zatemnění, nemá parašutista v podstatě možnost orientovat se v tom, kam padá, což značně zvyšuje riziko zranění. Navíc může klesajícího parašutistu zahlédnout nepřítel, nebo někdo z místních, který může incident, třeba i bez zlého úmyslu, nahlásit úřadům. I když parašutista úspěšně přistane a podaří se mu schovat padák a další materiál, nemá zdaleka vyhráno. Předně se rázem ocitá zcela sám v cizím prostředí, protože výsadek se při seskoku nevyhnutelně rozptýlí a jeho kolegové dopadnu neznámo kam. Také je třeba postarat se o vysílačku, která je často shazována samostatně, a je nutno ji dohledávat. Parašutista po dopadu potřebuje bezpečný úkryt, který mu umožní zorientovat se v situaci a postupně rozvinout svoji činnost. Za tímto účelem je každý výsadkář vybaven seznamem kontaktních osob a záchytných adres v cílovém prostoru. Bohužel, úspěšné vysazení na přesně určeném místě bylo spíše výjimkou. Stalo se, že výsadky směřující na jižní Slovensko skončily v Maďarsku, výsadky směřované na severní Slovensko a severní Moravu zase nezřídka končily u polského Krakova. Jeden dokonce přistál až u Varšavy, a považte – i jeho příslušníci se dokázali dostat až na Moravu. Pokud došlo k tomu, že byli výsadkáři shozeni na špatném místě, často řešili situaci tak, že namísto nyní nepoužitelných kontaktů se, navzdory všem pravidlům konspirace, snažili navázat kontakt s lidmi, se kterými se znali s dřívějška, tedy s přáteli a příbuznými. To bylo ovšem velmi nebezpečné, protože příbuzní a přátelé byli zpravidla první, ke komu šlo Gestapo pátrat.

Skupina S1, hrdina našeho vyprávění, nějakou dobu na Moravě operovala, než ji Gestapo pozatýkalo. Svůj hlavní úkol, předávání zpravodajských informací, však nesplnila. Přestože se jí podařilo vyzvednout vysílačku, nedokázala navázat spojení se SSSR. Důvody nejsou zcela jasné. Snad byla vysílačka vadná, snad měla nedostatečný výkon, snad dostali výsadkáři špatné frekvence, snad na ně Sověti zapomněli a nikdo na druhé straně neposlouchal. I přes tento neúspěch se výsadkáři alespoň snažili navazovat spojení, sbírat informace a sabotovat německé válečné úsilí. Například František Ryš, který dokázal Gestapu nejdéle unikat a po kterém Gestapo pátralo obzvláště usilovně, drobnými zlomyslnostmi sypal písek do soukolí německé válečné mašinérie. Zde zapálil továrnu produkující válečný materiál, tam zpřeházel průvodky na nákladních vlacích, takže náklad zamířil jinam, než na místo určení. S oblibou takto posílal Ryš do těch nejvzdálenějších stanic zboží, které snadno podléhalo zkáze.

Zkázu skupině S1 a na ně napojeným odbojářům přinesla – zrada. Ne každý výsadkář byl morálně na výši svého úkolu. Byli mezi nimi i dobrodruzi, hochštapleři, kteří se šli ihned po seskoku přihlásit na gestapo, kde hráli stejnou hru, jakou ještě několik dní před tím hráli v Rusku, to je hru na zkušeného a protřelého agenta, který je pro cíle Gestapa nepostradatelný, a který Němcům prokazuje laskavost, když jim nabízí své služby. A byli další, kteří neunesli tíhu konspirace, a přihlásili se jenom proto, aby unikli z kolotoče skrývání a nejistoty. A zase jiní se přihlásili ze strachu, někteří preventivně, jiní, zejména členové domácí ilegální organizace, až pod tlakem výslechů a pohrůžek, že Gestapo pozatýká celou rodinu. Zejména zrádci z řad parašutistů (i S1 měla jednoho mezi sebou, byl jím Jan Kasík) byli nebezpeční, protože znali ostatní a oni znali je a důvěřoval jim. Zrada se stala pro Gestapo nejspolehlivějším klíčem k ilegálním organizacím. Právě zrada umožnila Gestapu prolomit obranu ilegální organizace a zpřetrhat řetěz vzájemné důvěry a závislosti. Bez zrady mohlo Gestapo spoléhat nanejvýš tak na náhodu.

Ilegální organizace, to byl velice komplikovaný systém lidí, spolupracujících v boji proti okupantům. Nikoliv hollywoodsky barvotiskový osamělý hrdina-nadčlověk bez bázně a hany, ale celá řada drobných, poctivě pracujících „obyčejných" lidí byla tím, co umožňovalo parašutistům přežít, získávat informace, bojovat, unikat. I když parašutisté měli notnou dávku kuráže, sami, bez podpory ilegální organizace, by nepřežili ani týden a nikdy by nic nedokázali. Nikoliv jedinec, ale společenství bylo tím, kdo dokázal vzdorovat nelidsky výkonné mašinérii Gestapa. Bylo to množství anonymních lidí, kteří mohli zůstat mimo, v pohodlí a bezpečí lhostejnosti, a přesto se angažovali v boji, o jehož úspěšném konci měli všechny důvody pochybovat. Byli to lidé, kteří vzali k sobě na den dva člověka, kterého nikdy předtím ani nikdy potom neviděli, nevěděli odkud přišel a kam odešel, neznali jeho pravé jméno. A přesto mu poskytli úkryt s plným vědomím toho, že pokud se o tom dozví Gestapo, čeká je i s celou rodinou jediné – mučení a smrt. Byli to lidé, kteří si uvědomovali nebezpečí, kterému se vystavují, a přesto pomáhali, protože svědomí jim nedovolilo jednak jinak. Bez okázalosti a bez velkých řečí vzali na sebe a své rodiny strašlivé nebezpečí, protože to považovali za svou vlasteneckou povinnost. To vlastenectví, které dnes zní div ne jako nadávka, a říct o sobě „jsem vlastenec" je bezmála poukázka na posměch. Ale v časech německé okupace bylo vlastenectví – hluboce prožité vlastenectví – tou silou, která vedla lidi k tomu, aby na sebe brali dnes nepředstavitelné nebezpečí. Vlastenectví bylo pramenem, ze kterého čerpali sílu čelit německé moci ti, pro které byl život národa nad život vlastní, protože mimo národ pro ně žádný život neexistoval.

Bojovali a zemřeli, abychom my mohli žít. Kéž by jejich smrt nebyla marná. Rád bych věřil tomu, že pokud se dnes na nás dívají, nelitují ani na okamžik svého rozhodnutí. Bohužel, nejsem si zcela jist, zda mohou zůstat neochvějně stát za svým tehdejším rozhodnutí, pokud mají možnost vidět český národ našich dnů. Doufám jenom, že ani jeden z nich nemá chuť zaklít a říct: „Ten Heydrich mě tenkrát pravdu." Doufám...

Příběh výsadku S1 je pozoruhodný rovněž tím, že se do jeho činnosti zcela spontánně zapojila i Irena Svobodová, manželka Ludvíka Svobody, a jejich dvě děti – Zoe a Mirek. Když Gestapo spustilo zatýkání členů výsadků S1 a s nimi spolupracujících odbojářů, stihla ještě Irena a Zoe utéci a schovat se na Vysočině, kde skrývajíce se v díře, vykopané pod podlahou ve světnici svých hostitelů, přežily obě až do konce války. Miroslav Svoboda takové štěstí neměl. Když propuklo zatýkání, vydal se varovat další členy sítě. Protože k nim dorazil až k večeru, rozhodl se, že u nich přespí a na cestu zpět se vydá až ráno. Toto rozhodnutí se mu stalo osudným. Když ráno vyrazil na vlak, byl již dům obklíčen Gestapem. Mirek neměl šanci. Byl zatčen a převezen k výslechu. Snad žádný výslech na Gestapu se neobešel bez bití, Mirek to však měl ještě o poznání horší. Gestapo prahlo po tom dopadnout jeho matku a sestru, které by mohlo použít jak k nátlaku na stále nebezpečnějšího plukovníka Svobodu, tak k propagandistické kampani. Mirek, teprve sedmnáctiletý, nepromluvil. Snesl tisíce ran, kopanců, kruté mučení, měsíce výslechů prožíval s hučící hlavou, tělem rozbolavělým tisíci pohmožděnin, vyraženými zuby, nateklým obličejem, ale nepromluvil. Gestapo jeho matku a sestru nikdy nenašlo. Zkoušeli na něj vše: hodný a zlý; přiznej se, uleví se ti; my už je stejně máme, nemá cenu zapírat. Neměli je, a když to Mirek pochopil, protože nebyli schopni uskutečnit konfrontaci, kterou mu vyhrožovali, a které se bál víc než smrti, zatvrdil se ještě víc. Už  neměl, co jim říct, neměl, proč se s nimi bavit. Ne oni nad ním, ale on nad nimi měl moc. Mohli ho bít, víc a víc, ale bylo to jenom přiznání jejich vlastní slabosti, toho, jak zoufale Mirkovu výpověď potřebují, jak jsou na něm závislí. Nakonec jej, zmučeného a zbědovaného, poslali do koncentračního tábora v Mauthausenu, a na jeho složku připsali dvě písmena: RU – rückkehr unrewünscht, návrat nežádoucí. Miroslav Svoboda se z lágru nikdy nevrátil. Syn budoucího prezidenta Československé republiky padl na tajné frontě v boji proti fašismu.

Miroslav Svoboda

* * *

Když člověk čte o praktikách Gestapa, o tom, jak Němci plánovali genocidu českého národa, pochopí, že další soužití s Němci nepřicházelo v úvahu, že jediným možným a správným řešením bylo vyhnat je ze země. Ponechat Němce na území republiky by znamenalo akceptovat, že měli právo mučit, zabíjet a zotročovat český národ. Jediný způsob, jak si zachovat tvář, bylo vyhnat je. I když to dnes, s odstupem více než šedesáti let a ve zcela jiné společenské atmosféře, může být posuzováno jako nehumánní a nedemokratické, v kontextu poválečné Evropy nebyla jiná možnost. Nelze posuzovat tehdejší dobu dnešními měřítky jenom proto, že si myslíme, že naše dnešní měřítka jsou lepší. Dnes bychom se možná zachovali jinak, ale pokud bychom se zachovali jinak tehdy, dost možná by žádné dnes nebylo.

Prosím, berte tento text ne jako pouhou recenzi, ale jako můj hold lidem, kteří vyměnili pohodlí otroctví za nebezpečí svobody, a udělali víc, než museli. Pomalu se na ně zapomíná, zapomíná se na to co a proč se tehdy událo. Vzpomínky blednou, obrušují se ostré hrany pravdy, a ze skutečných životů se stává těžko uvěřitelný příběh. Přijde nová doba a s ní lidé, kteří jim budou vyčítat, že se stavěli do cesty civilizačnímu úsilí Německa, a že bojovali po boku barbarského SSSR. Nedejte na ně. Bojovníkům proti fašismu patří náš vděk, protože pouze díky nim má dnes kdo zapomínat, jenom díky jejich odvaze mohou dnes žít lidé, kteří se jim posmívají.

*  *  *

Již jen pár poznámek ke knize jako takové, která je bohužel dosti poznamenána redakčním lajdáctvím. Nejsou dodržovány typografické konvence, takže například citace dopisů a výslechových protokolů jsou sice většinou sázeny kurzívou, ale ne vždy, což působí rušivě a mate čtenáře. Nejhůře dopadla asi obrazová příloha, ve které jsou některé obrázky dvakrát i třikrát, a některé dokonce pokaždé s jiným popiskem! Na vrub autora pak zřejmě jdou neorganicky včleněné invektivy na adresu SSSR a relativizace významu SSSR ve válečném úsilí, které působí především jako křečovitá snaha zavděčit se cenzuře a učinit knihu, která jinak oslavuje východní odboj, přijatelnou i pro naši dobu, kdy si odboj východní s tím západním vyměnily roli otloukána.

* * *

Karel Richter, ... a v zádech měli smrt; TEMPO, Třebíč, 1997

K tématu též:
   http://www.drinov.cz/historie-druhavalka.php
   http://www.army.cz/files/9954/vysadkari.pdf