Tribun

Ale o něj vlastně vůbec nejde, nehledám způsob, jak lišácky vyřešit jeho problém (a je to vůbec problém?) s dvojím občanstvím. I když systém v hospodě Čech, v kostele Američan, by u nás mohl dojít jistého uznání.

Jde mi skutečně o obecný problém přísahy zakončené slovy: „k tomu mi dopomáhej Bůh." Je taková přísaha závazná i pro ateistu? Pokud přísahá při Bohu věřící, dává to jistý smysl, protože se dovolává podstaty své identity a morálky, vlastně nejzazšího bodu své existence. Přísahá při něčem, co má pro něj větší cenu, než cokoliv, co by mohl získat porušením přísahy...

Opravdu je to tak jednoduché a vznešené zároveň? Bohové přeci bývají mocní, jsou schopni určovat osudy svých stvoření. Takže co když Bůh rozhodne, že má být přísaha porušena? Každý, kdo poruší přísahu, to může tvrdit a není způsob, jak jej usvědčit ze lži. Kdo by mohl vědět, jaké jsou úradky Boží a co je mezi Bohem a člověkem? Tedy i přísahu při Bohu lze – z Boží vůle – porušit.

A to byl případ monoteisty. Co teprve polyteista? Při jakém bohu přísahá polyteista? Při všech? Nemožné, bohové bývají žárliví a svárliví, to by nemohlo dopadnout jinak, než katastrofou. Může si tedy polyteista boha vybrat, nebo je mu bůh určen? Pokud si může vybrat,  musí svůj výběr oznámit, nebo je to jeho soukromá věc, kterého boha přizve za svědka své přísahy? Co když si vybere boha klamu a lži, či boha podvodníků a taškářů? Pak nemůže přísahu nedodržet, protože ať učiní cokoliv, bude to ku chvále takového boha.

Dovolávat se při přísaze Boha znamená dovolávat se něčeho, co je mimo člověka. Může to být výraz pokory, přiznání vlastní slabosti a omylnosti, ale stejně tak to může být předem připravený úskok. Člověk nemá nad Bohem moc, Bůh nad člověkem ano. Jakékoliv porušení přísahy lze tedy svést na Boha, na kterého je vždy možné se vymluvit. Nelze totiž učinit nic, co by nebylo lze vykládat jako Boží úmysl. Je to tedy nakonec vždy člověk, který se sám rozhodne, zda přísahu dodrží, či poruší. Zaklínání se Bohem na to nemá žádný vliv, přesněji řečeno, má význam pouze pro člověka, který by přísahu dodržel i bez toho.

Nemá-li tedy douška „k tomu mi dopomáhej Bůh" valný význam pro věřícího, jaký může mít význam pro ateistu? Paradoxně možná i větší. I když ateista by měl především odmítnout takovou přísahu složit s tím, že v ní není nic, čím by se cítil vázán, pokud ji přece složí, tak by ji měl dodržet, protože ví, že přísahal při něčem, co neexistuje, a že je to pouze on a jeho svědomí, co nakonec rozhodne. Složit přísahu při Bohu a pak v případě potřeby tvrdit, že není platná, protože Bůh neexistuje, to je podvod a alibismus. Pro ateistu je tedy i přísaha při Bohu závazná, byť ho je nedůstojná a je z jeho pohledu i tak trochu neslušná.

Přesto by měl ateista, v zájmu svého svědomí i v zájmu těch, kteří od něj přísahu přijímají, trvat na tom, aby byla slova „k tomu mi dopomáhej Bůh" nahrazena slovy „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Prostě proto, aby sebe sama neuváděl v pokušení a nevystavoval se podezření, že od začátku nechtěl přísahu dodržet a připravoval si únikovou cestu. Ostatně vědomí a svědomí jsou společné všem lidem, je to něco, na čem se mohou shodnout všichni, a při čem mohou přísahat bez ohledu své vyznání.

A jak je to s rozdílem mezi přísahou na Bibli a přísahou na jízdní řád? V zásadě je to totéž a je to víceméně to samé, jako přísaha na pytlík burských oříšků. Je to jenom rituál, který nemá žádnou souvislost se svědomím, a tedy s dodržením přísahy. Tvrdit, že je přísaha na Bibli neplatná, protože nevěřím v Boha, je to samé jako tvrdit, že je neplatná, protože zrovna foukal vítr od severu, když jsem ji skládal. Platí zde to, co v případě přísahy při Bohu – z důvodu vlastní cti a svědomí by měl ateista takovou přísahu odmítnout, již jenom proto, aby nelegitimoval autoritu církve, ale pokud už takovou přísahu složí, tak ji musí dodržet.

Ateista to má prostě těžší. Pro něj neexistuje nic jako pravý a falešný Bůh, či pravá a jediná Kniha, ateista se nemá na co vymluvit. Pro ateistu existuje jen jeho svědomí – a to je s ním stále, toho se nemůže zbavit, to z něj žádná zpověď nesejme.

Zůstává však otevřena jedna nikoliv bezvýznamná otázka: co když věřící, skutečně ortodoxní věřící, přísahá při „svém nejlepším vědomí a svědomí," bude se i on cítit takovou přísahou vázán? Nedopadne to nakonec tak, že přísahu ve jméně svědomí poruší, protože je poslušný jen Boha, a přísahu ve jméně Božím poruší též, protože je poslušný Boha? Pravý věřící totiž nemůže udělat nic, co by nedokázal svojí vírou zdůvodnit.