Tribun

O změně polského postoje, ale především přístupu, jsem psal již v minulém (XII.) díle Mozaiky. Jak dokládají poslední zprávy, nejednalo se o vrtoch, či dezinterpretaci, protože polský postoj je nadále konzistentní: základna je přijatelná, ale za podmínky, že její umístění v Polsku bude americkou stranou náležitě kompenzováno. Jak informuje tento článek, požadují Poláci mimo jiné takové finanční kompenzace, aby bylo jejich saldo s USA aktivní. Nejenom že se odmítají spokojit s dodávkou vojenské techniky za cca 30 milionů dolarů, když pouze náklady na polskou účast ve válce v Iráku jsou mnohonásobně vyšší, ale zvažují i požadavek na financování investic do civilní infrastruktury, která se základnou nijak nesouvisí, jako je například silniční obchvat Varšavy.

Ještě významnější jsou pak Polské požadavky týkající se obrany (viz tato zpráva). K požadavku na dodávku protiraketového systému Patriot nově přibyl i požadavek na dodávku systému THAAD, novinky, která není v operačním nasazení ještě ani u samotné americké armády. I když se taková žádost může zdát jako přirozená a samozřejmá (když za vás máme nastavovat krk, tak nám dejte alespoň klacek, ať se máme čím bránit), z pohledu USA její kladné vyřízení zase až tak samozřejmé není. USA si své pokročilé zbraňové systémy žárlivě střeží, a neprodávají je každému (a spojenectví v NATO na tom mnoho nemění).

Zcela zásadním požadavkem Poláků, na kterém mohou veškerá jednání ztroskotat, je požadavek na zvláštní vojenskou dohodu. Zde je třeba si uvědomit, že USA mají obecně velmi rezervovaný vztah k jakékoliv smlouvě, ze které pro ně vyplývají povinnosti. A v případě, že by se mělo jednat o smlouvu, kterou na sebe berou vojenské závazky – a já předpokládám, že právě takovou smlouvu po nich budou Poláci požadovat – mění se rezervovanost v čirý odpor. Američané, ač jednoznačně nejagresivnější národ posledních desetiletí, totiž žijí v představě, že do všech válek a vojenských dobrodružství je zatáhl nějaký spojenec, kterému podle smlouvy museli jít na pomoc. Lze tedy předpokládat, že smlouva, která by USA zavazovala k obraně Polska, narazí ve Spojených státech na odpor, pravděpodobně především z řad Republikánů.

Neméně zajímavé zprávy však přicházejí i přímo z USA. Ani tam totiž není postoj k rozšiřování protiraketové obrany jednotný, jak by se snad mohl domnívat ten, kdo má k dispozici pouze tendenční informace poskytované českou vládou. Pravda je taková, že opozice k plánům na rozšiřování NMD do Evropy ve Spojených státech existuje, a to i mezi odborníky, včetně těch vojenských.

Cituji z tohoto článku: "Program výstavby radaru v Česku a raketové základy v Polsku je zastaralý. Alespoň tak to tvrdí autoři pozoruhodné dvousetstránkové Zprávy nezávislé pracovní skupiny o protiraketové obraně, kosmických vztazích a 21. století. Ti se nerekrutují z odpůrců, ale naopak z řad prominentních obhájců protiraketové obrany na takových prestižních pracovištích, jako jsou Institute for Foreign Policy Analysis, Heritage Foundation, High Frontier, Claremont Institute či George C. Marshall Institute. Podle jejich závěrů je vybudování radarové základny v Česku zbytečné." I některé další zdroje uvádějí, že samotní američtí vojáci by dali přednost rozšíření a posílení mobilních námořních prvků systému před stacionárními (a navíc velmi zranitelnými, vezmeme-li v úvahu blízkost Kaliningradské oblasti) základnami.

Přímo ve Spojených státech se rovněž ozývají hlasy, které plány na výstavbu základen v Evropě kritizují z důvodů politických, jako je například tento. Stručně řečeno, prchavé vojenské zisky, které základny přinesou, nikdy nevyváží politické a morální ztráty – především ztrátu prestiže a snížení koaličního potenciálu založeného i na jiných faktorech, než je hrubá síla a schopnost vydírat (či korumpovat) protistranu.

S souhrnu lze tedy říci, že budoucnost (středo)evropských základen amerického NMD není tak jednoznačná a nevyhnutelná, jak se nám snaží naše vláda namluvit. Je stále mnoho možností, jak a na čem může tento plán ztroskotat, nebo být přinejmenším odložen. Bohužel, sebevědomé požadavky české vlády, které by, tak jako ty polské, směřovaly k zajištění bezpečí a ochrany občanů, mezi nimi nejsou. Ve hře tak zůstává především faktická nefunkčnost plánovaného systému, odmítnutí financování ze strany Kongresu, existence jiných a efektivnějších řešení, jiné priority nové administrativy (tento rok jsou v USA prezidentské volby), či zcela legitimní polské požadavky, které se však mohou ukázat jako pro USA přijatelné.

Nic z toho však neznamená, že máme složit ruce do klína a nechat to na jiných, že to vyřeší za nás. Je zapotřebí neustále poukazovat na zásadní pomýlenost celého plánu, podvodné jednání vlády ČR s vlastními občany v této věci, a nenechat naše volené zástupce na pochybách o tom, jak požadujeme, aby s mocí jim svěřenou naložili, tedy jaké rozhodnutí od nich očekáváme. Pouze tak můžeme dosáhnout toho, že i v případě, že zde radar nakonec bude stát, bude jeho existence nelegitimní a příslušná smlouva ze samé podstaty našeho státního zřízení neplatná.