Tribun

Musím přiznat, že jsem krajně znepokojen a znechucen necitlivostí občanů ke způsobům volených politiků, která hraničí až s lhostejností. Topolánkova maxima: "Pokud budeme lidem před volbami otevřeně říkat, co máme v plánu, nikdy ve volbách nevyhrajeme," platí obecně pro všechny strany; snad jenom míra intenzity a zjevnosti se liší. Účelem předvolební kampaně je zajistit si hlasy voličů a v tomto "souboji ideálů," ve skutečnosti však marketingových strategií, není nedovolených chvatů, přinejmenším patříte-li k okruhu těch, kteří již jsou ve hře, a pro které je každý nově příchozí společným nepřítelem.

Pokud je volební "vítězství" (ve skutečnosti ne-porážka) ODS do jisté míry pochopitelné, v žádném případě to však neplatí pro podporu, které se ODS těší navzdory tomu, že po úspěšné usurpaci státu odhodila masku, přestala hrát divadlo a odhalila své cíle, ale především své způsoby, a rok a půl je bezostyšně předvádí občanům v celé jejich hrubosti a nahotě.

Nejde totiž jen o to co, tedy jaký je cíl, ale především o to jak, tedy jaká cesta k němu vede. Způsoby ODS nemají v demokratické společnosti místo, přesto (a nebo právě proto?) jsou fanaticky, a často až militantně, hájeny. Chování, jehož pouhý náznak je u protivníka důvodem k vyřvávání nenávistných urážek a k výhrůžkám společenskou – a často i fyzickou – likvidací, jsou v případě, že je použije ODS, obhajovány jako nejenom přípustné, ale dokonce jediné možné a správné, protože „na socky musí být přísnost."

Nabízí se proto kardinální otázka: je naše společnost demokratická? Nikoliv formálně, ale ve své podstatě? Obávám se, že odpověď je záporná, protože demokracie pro mne znamená racionální a etickou volbu, a tyto kvality naší společnosti žalostně scházejí. Rozhodnutí volit ODS není racionální, ale emocionální. ODS nenabízí svým voličům řešení, ale pocit. Levný a instantní pocit výjimečnosti. Kdo nic nemá, kdo nic neznamená, každý, kdo má pošramocené sebevědomí, si jej může snadno vyléčit, stačí málo: volit ODS, protože ODS je stranou silných a úspěšných. Každý ztroskotanec se může lehce zařadit mezi elitu – stačí přidat se k té správné straně. Samozřejmě, že je to jen maska, vnější zdání, jenže v naší postmoderní době, kdy klip má vrch nad myšlenkou, je to namnoze postačující. ODS prodává pocit, nimbus elity. Proto je tak úspěšná, a proto se její voliči neptají po tom, co a jak dělá. Ono je to totiž ani nikdy nezajímalo. Oni nevolili řešení, ale iluzi, kompenzaci své vlastní nedostatečnosti, možnost přetavit svůj strach v nenávist, pro kterou jim ODS zároveň nabízí i cíl.

Demokracie vyžaduje občany, nikoliv ovce, ani otroky. Ale být občanem, k tomu nestačí chodit k volbám a platit daně. Být občanem vyžaduje zajímat se o dění kolem sebe a být připraven nést odpovědnost, a to nejenom za sebe, ale i za společnost, ve které žiji. Jenže není odpovědnosti bez svobody, a protože odpovědnosti se řada lidí děsí, raději se vzdá svobody, schová se před ní do bezpečí poslušnosti a pasivity, a nechá jiné, ať rozhodují ze ně, hlavně když si budou moci říct: „My za nic nemůžeme, my jsme jenom poslouchali rozkazy."

ODS je jako pouliční dealer: uspokojuje poptávku po droze a pečlivě dbá o to, aby se její zákazníci nevymanili ze své závislosti. Jenže pokud ten, který si drogu žádá, jí může být již zcela podmaněn, a jeho rozum i vůle mohou být drogou spoutány, potom dealer ví vždy přesně, co dělá. Pokud politická kultura v České republice upadá, pokud má veřejný život blíže k marasmu než k občanské společnosti, potom má této vývoj svoji příčina, a ta příčina má své jméno: ODS.