Tribun

Příběh, muže, který si dvacáté století opravdu užil. Slovák Ladislav Holdoš, stejně jako mnoho mladých a pokrokových lidí První republiky spojil svůj osud s KSČ. Jak vysvitne později, není to tvrzení nijak patetické. Ladislav Holdoš, zvaný krátce Laco, odešel jako takzvaný interbrigadista bojovat do Španělské občanské války za republikánskou stranu. Ve válce se vypracoval až na velitele brigády. A již tady se začal setkávat s prvními vnitrostranickými intrikami. Po porážce republiky (kterou si, ač se to mnoho neví, vydatně pošpinili ruce Angličané a Francouzi), začal Laco sbírat první vězeňské zkušenosti. Po vypuknutí Druhé světové války se přesunul do Francie, kde se zapojit do odboje. Následovaly další vězeňské zkušenosti – francouzské a německé.

Po skončení války se ostřílený bojovník zapojil do obnovy Slovenska ve funkci poverenika (funkce odpovídající ministrovi) pro kulturu a církevní otázky. Moc dlouho se v ní neohřál. Přišla padesátá léta a revoluce začala požírat své děti.

Laco byl zavřen, vyslýchán, mučen. Obvinění byla samozřejmě vykonstruovaná. StB také jeho obvinění několikrát změnila, protože s ním počítala na roli v několika procesech, podle toho, jak se právě vyvíjela situace. Laco se učil stále nové a nové výpovědi. Vypovídal na lidi, které neznal, z nejhorších zločinů obviňoval nejlepší přátele a oni jeho. Nakonec byl postaven před soud, odsouzen, uvězněn, propuštěn a rehabilitován.

Mučení bylo opravdu kruté a zanechalo na něm doživotní následky. Ve své brutalitě dalece předčilo i věznice gestapa a koncentrační tábor. Mučení fyzické, psychické, jeden hodný a jeden zlý, po podpisu nesmyslného doznání odměna v podobě volnějšího režimu. Jako při drezůře.

Přitom nacistický kriminál se snášel daleko lépe – věznitelé byli nepřátelé, spoluvězni spojenci. Bojovalo se za něco, bylo snadné poznat, kde je dobro a kde zlo. Komunistické kriminály padesátých let byli jiné – věznitelé byli na stejné lodi. Vyznávali stejné názory, bojovali za stejnou věc. A lidi z vlastního středu trestali za skutky, kterých by se potrestaní prostě nedokázali dopustit, nedokázali by zradit stranu. Tak jako Laco, který nikdy nepřestal věřit v myšlenku komunismu.

Strana je neomylná, to pouze lidé chybují, tak jako církev je neomylná, to pouze lidé chybují. Ostatně v analogii s církví je možno jít ještě dál. Pozice mnoho komunistů perzekvovaných stranou je blízká situaci papeže Jana XXIII. Tento moderně smýšlející papež často kritizoval zastaralá a hloupá stanoviska církve. To uvnitř církve. Vůči veřejnosti naopak ta stanoviska, která odsuzoval, urputně bránil, a to nejlépe ze všech. Vnitřní poslušnost, víra ve vlastní chybovost, ale neomylnost strany (církve) je mnoha obětem padesátých let z řad komunistů společná.

Zajímavé je srovnání přístupu Holdoše a Husáka k procesům a vyšetřování. Holdoš se podvolil, podepsal, začal lhát s spolupracoval. Chtěl přežít. Doufal, že po čase se situace změní a on bude moci vystoupit, odhalit politické procesy, říct pravdu a snad se i omluvit a očistit. Naproti tomu Husák mlčel. Snášel výslechy a mučení, které bylo neméně kruté než Holdošovo. Nedokázal lhát, nedokázal zradit sám sebe. I on přežil.

Po dlouhém čase jméno Ladislava Holdoše nikdo nezná. Avšak Gustáv Husák je prezidentem republiky. Je to náhoda? Husák je však prezidentem normalizační ČSSR, a to není zrovna titul ověnčený ctí a slávou. Snad i jeho padesátá léta zlomila, a my jsme byli přinuceni sdílet s ním jeho porážku. Jak by probíhala normalizace bez Husákovy muklovské zkušenosti?