Tribun

Přesněji řečeno – katolická liturgika. Koupil jsem knihu doufaje, že se z ni dozvím, jak má vypadat mše, křest, svěcení a další náboženské obřady. Že se dočtu, co a proč se děje v kostele. Čekal jsem však zcela konkrétní popis – kdo kdy kam jde a co a proč tam říká. Kdepak, nic z toho jsem se nedozvěděl. Těch možností, co se dá kdy zpívat, různých kázání a čtení, těch příliš mnoho na to, aby se daly vtěsnat do jedné knihy. Kniha sice popisuje strukturu mše a dalších obřadů, ale pouze na obecné úrovni.

 

Ale možná je to tak lepší, třeba je tak snazší zahlédnout jádro pudla ukryté pod pozlátkem. Ten pudl, kterého jsem hledal, je tajemno, mystika, poznání, snad dokonce zasvěcení. Ale nic z toho jsem nenašel, ten pudl není takový, jakého jsem si ho představoval. Katolické obřady jsou jen dobře zrežírovaný cirkus, nepochopitelný pro člověka, který pohybuje o moudrosti církve. Nějak mám problémy pochopit, že na jednu stranu obřady nic neznamenají, jsou jenom jakýmsi symbolickým vyjádřením hlubší podstaty, na kterém v konečném důsledku nezáleží, a na druhou stranu jsou zcela nezbytné a bez nich nemůže být mše účinná.

 

Jako třeba ta věc se světci. Uctívají se, a přitom se neuctívají. A nebo kněží – všichni příslušníci církve jsou svým způsobem kněží, kteří mohou právoplatně činit mnohé úkony (třeba křest; k takovému křtu v nouzi stačí jakákoliv tekutina, třeba plivnutí; o případném močení se kniha nezmiňuje), ale pouze nouzi. Klérus si žárlivě střeží svoji moc, ale rád se ji vzdává v případě, že hrozí nebezpečí, že jedna dušička nebude polapena.

 

Kniha sama však není k zahození. Kdyby jenom k uvědomění si výše řečeného, byla by mi k užitku. Zapamatoval jsem s z ní však i něco více. Spíše mezi zajímavosti patří pravidlo, podle které ze Starého zákona smí číst i laik, z Nového zákona pouze kněz.

 

Další pozoruhodnou skutečností je vývoj, který liturgie během staletí prodělal. Začátky byly skromné a pokorné, tak jako celá církev. Jak však církev sílila, přidávali se k ní příslušníci vládnoucích tříd a rostla moc kléru, liturgie se začala komplikovat, nabalovala na sebe stále více úkonů, stále více celebrantů. Chléb a hry, chce se říct. Proto proces, který začal po 2. vatikánském koncilu, představuje pokus o návrat ke kořenům, a nikoliv pokus o spojenectví s hektičností a povrchností (post)moderního života. Proto volání po zachování liturgie v nezměněné podobě nelze považovat za touhu po zachování tradice.

 

I když já by si konzervaci liturgie vlastně měl přát, protože jednodušší liturgie bude velmi pravděpodobně znamenat silnější církev.

 

---

Adolf Adam: Liturgika. Křesťanská liturgika a její vývoj, Praha, Vyšehrad 2001.