Tribun

Legendární se stala věta: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno," kterou římský senátor Cato zakončoval každý svůj projev, ať se týkal čehokoliv. Tento princip, tedy spojování nesouvisejících věcí, neustálé poukazování na nepřítele a vyvolávání dojmu, že s likvidací nepřítele zmizí i všechny problémy, protože za vše špatné vždy může někdo jiný, zůstal velice oblíbený až do našich dob.

Dnes jej použil například komentátor Lidových novin Luboš Palata ve svém článku „Robert, kamarád Jirky." Tím Robertem je myšlen slovenský premiér Robert Fico a Jirkou předseda ČSSD Jiří Paroubek. Celý článek je pouze snůška laciných a vágních obvinění na adresu Roberta Fica, jejichž společným jmenovatelem je univerzální argument pro cokoliv – kdo nejde s námi, jde proti nám (ergo kladívko je to padouch a mýlí se). Článek, který ani nic nesděluje, ani nemá ambice cokoliv analyzovat, končí větou: „Má to ten Jirka Paroubek divného kamaráda." Přestože se článek ani Paroubka ani ČSSD vůbec netýká, nějaká souvislost se prostě vyrobit musí, protože každý článek musí skonči útokem na Paroubka, neb je třeba stále připomínat jméno nepřítele.

A nebo odvádět pozornost? Protože neustálé útoky na Paroubka odvádí pozornost od aktuálních problémů a od těch, kteří jsou za ně odpovědní, totiž současné vlády. Systematické očerňování Paroubka už pomalu začíná nést své ovoce, protože objeví-li se jakýkoliv problém, hodí se vina za něj na Paroubka a není třeba hledat příčiny, čímž se eliminuje nebezpečí, že by se našly nepříjemné pravdy.

Takhle si opravdu kvalitní novinářskou práci nepředstavuji. Má-li být kritika alespoň trochu účinná, musí směrovat na aktuální vládu, na to špatné, co se děje nyní a co je možné napravit, a ne se stále dokola vymlouvat na to, že kdosi kdysi cosi udělal, či naopak neudělal. Až bude Paroubek zase u moci, prosím, šijte do něj hlava nehlava, ale teď je u moci někdo jiný a ten určuje naše osudy a ten musí být podroben kritice. Pouze kritika totiž umožňuje reflexi a tedy reakci a přizpůsobování se, a pouze vývoj a reflexe mohou vést k pokroku. Rezigovat na kritiku znamená rezignovat na možnost změny, bez kritiky přijde stagnace, následovaná recesí.

Jsou to právě novináři, kteří mohou tlačit na vládu a nutit ji reflektovat aktuální situaci, vysvětlovat a obhajovat svá stanoviska. Nic z toho se neděje, novinářům totiž chybí odvaha a invence. Bohužel, jak kdosi trefně poznamenal, hypotéky se samy nezaplatí. Autocenzura dokáže divy.