Tribun

Kauza Čunek skončila. Státní zástupce Arif Salichov ukončil trestní stíhání s tím, že skutek se nestal. Je to výsledek, který snad ani nemůže nikoho překvapit, protože vše nasvědčovalo tomu, že právě k takovému konci spěje věc poté, kdy vláda v červnu výměnou dozorujícího státního zástupce Čunkovy kauzy nově rozdala karty. Přesto do dneška existovala alespoň malá naděje, že Česká republika je právní stát. Ode dneška však již nikdo nemůže pochybovat o tom, že moc výkonná – tedy vláda – neváhá odstavit moc soudní, obejít ji a s pomocí státních zástupců, tedy vládních úředníků, si zařídit takový výsledek, jaký chce. Jedním z pilířů demokracie je dělba moci mezi parlament, vládu a soudce. Jenže tento pilíř, již tak notně podkopaný českým zvykem spojovat v jedné osobně posty ve vládě s poslaneckým mandátem, se po dnešku naklání ještě povážlivěji. Kam se poděla idea, vštěpovaná dětem již od základní školy, která říká, že o vině a trestu rozhoduje pouze soud? Zbyla z ní jen blyštivá cetka pro naivky, či nenapravitelné optimisty, kteří věří tomu, že ve 21. století se nemůže opakovat nic z toho, co se dělo ve století 20. I když nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, nikde nemáš záruku, že ta nová řeka není hlubší a dravější než ta stará, byť její hladina je klidná a proud ani peřeje na ní nespatříš. Jistota, že se občan dovolá u soudu svého práva, i kdyby to mělo být proti státu, utrpěla dnes těžkou ránu.

I když po pravdě, ať si novinové titulky říkají co chtějí, o Čunkově vině ve skutečnosti rozhodnuto nebylo, protože se vláda postarala, aby k tomu žádný soud ani nedostal příležitost. Přesto bylo rozhodnuto o trestu – a to tak, že žádný nebude. Položme si otázku, co je více devastující pro vědomi právního státu: možné pochybné rozhodnutí soudu, nebo určení trestu bez soudu, z pozice vládního úředníka? Samozřejmě, že Čunek není jediný, o kom bylo takto rozhodnuto; trestní stíhání může podle našeho trestního řádu ukončit policie, či státní zástupce. Jenže to co u banálního případu z okresního města představuje technické opatření, které chrání soudce před malichernými kauzami, představuje v případě Čunka políček do tváře spravedlnosti. Čunek totiž není jen tak leckdo – je to ministr. Je na očích, je to vzor. Měla by na něj platit podstatně přísnější měřítka, než na pantátu z Holic, opak je však pravdou. Případ Čunek měl jít k soudu – už jenom proto, že Čunek je člen vláda a vláda tak v jeho případě rozhodla sama o sobě. Jenže vládě ústava, na rozdíl od soudců, samosprávu nepřiznává! Nelze se zbavit dojmu, že o vývoji jeho kauzy nerozhodly důkazy či chyby vyšetřovatelů, ale prostý fakt, že jde o předsedu koaliční strany, na které je vláda existenčně závislá.

Nakonec však nejde ani tak o Čunka, jako o samotný princip, kdy stranická legitimace má přednost před spravedlností. Znovu opakuji – meritum věci není v tom, je-li Čunek vinen či nevinen, ale ve způsobu, kterým byla jeho kauza rozhodnuta. Místo soudu totiž rozhodla vláda a administrativním zásahem mu zařídila beztrestnost. I kdyby byl Čunek nevinen ve věci úplatku, zůstane již navždy spolupachatelem brutálního znásilnění české politické kultury. Je třeba se ptát – jde o výjimečný případ, způsobený tím, že vláda je natolik labilní, že ji lze snadno vydírat, a pod tlakem, ve snaze udržet se u moci, dělá hloupé chyby, nebo jde o začátek nového trendu a my jsme svědky první vlaštovky, která za úkol zjistit, co všechno si voliči nechají líbit? Či jde snad pouze o taktický tah, jehož jediným cílem je odvést pozornost národa od důležitých kroků vlády, jako jsou reformy či radarová základna, a nasměrovat ji do sporů, stejně hloupých jako vášnivých, o to je-li Čunek hrdina (protože říká na adresu Romů to, co chce nemalá část populace slyšet) nebo obyčejný grázlík provinčního formátu, který se dostal na místo, kde nemá co dělat, a jehož metody jsou tak primitivní, až jsou účinné?

Ať tak či tak, měli bychom se začít pomalu bát o budoucí vývoj v České republice. ODS si je zřejmě již jista tím, že má po volbách státní aparát plně pod kontrolou, a tak odhazuje beztak mizernou masku demokratické strany a ukazuje svoji pravou tvář – tvář autoritářské Strany, pro kterou není Republika cílem, ale nástrojem, tvář strany, pro kterou jsou zákony – o nepsaných pravidlech nemluvě – pouhým cárem papíru, který platí pouze pro plebs, ale ne už pro patricije ze Strany. Kam až je ODS schopna při upevňování svého panství zajít? Budeme svědky toho, jak vyšetřování členů Strany je automaticky zastavováno státními zástupci, zatímco opozice je šikanována systematickým vyšetřováním kdejaké prkotiny a špatně zaplaceného účtu? Dočkáme se toho, že si ODS pořídí své "Modré košile," které poštve na všechny nepohodlné a odbojné, aby šířili strach a poslušnost? A že lidí ochotných terorizovat pod záštitou Strany „ty druhé", „zrádce" se v každé době najde dost a dost. A nebo vše skončí tím, že se páni pro pobavení publika poštěkají mezi sebou, aby se potom v pohodlí parlamentních restaurací dohodli na tom, jak si rozdělí republiku a kdo si co kde rozkrade?

Je tu však něco horšího než strach z toho, co může přijít – znechucení z toho, co je. Mám na mysli všechny ty Čunkovy příznivce, kteří vytrvale šířili v posledních měsících evangelium jeho neviny. Nevadí mi samozřejmě, že věřili v jeho nevinu, ale jsem znechucen z toho, na jakém základě: je nevinen, protože „vzal Cikány u huby," je nevinen, protože korupce je výsadou pouze ČSSD etc. Zhoubné vidění světa přes černobíle brýle: my-dobří, oni-zlí; libí-dobré, nelíbí-zlé. Posuzování činů ne podle činů samých, ale podle toho, kdo je vykonal. Jak máme s takovými lidmi budovat demokracii, která je tak citlivá na vzájemnou úctu a respektování pravidel? Bohužel, po Čunkovi zde ještě dlouho bude čpít síra a zatuchlina a bude nám otravovat vzduch. Když na to přijde, škoda kterou by představovala údajná Čunkova korupce, je zcela bezvýznamná v porovnání s tím, jakou škodu nadělala na důvěře veřejnosti v právní stát a úctě k zákonům vláda svým přístupem.

Říká se však, že všechno zlé je pro něco dobré, a platí to i v tomto případě. ODS (protože ona sedí v premiérském křesle a veškerá odpovědnost padá na její hlavu) mám zde poskytuje sice drahé, ale zato poučné lekce z politického pragmatismu, technologie moci a historie. Jenom díky poslednímu roku a činům ODS začínám pomalu chápat, co bylo skutečně špatného na čtyřicetiletém panství KSČ a s čím se někteří lidé nedokázali smířit tak moc, že odešli do exilu. Neúcta k právu a arogance, jistota, že mohu činit co chci a nebudu potrestán, protože vláda se za mne postaví. A vedle toho stálé vědomí, že nemusím učinit zhola nic a přesto potrestán budu, ať již jako odstrašující příklad, nebo z pouhého rozmaru moci, pouze proto, že moc může. Ovšemže dnes nejsou 50. léta, to ani zdaleka, a já pevně doufám, že ani nebudou, ale přesto se dnes stalo něco, co otřáslo mojí důvěrou v českého člověka. A není to jenom podivný konec Čunkovy kauzy, ale především radost, kterou způsob jejího ukončení vyvolal u nemalé části mých spoluobčanů. Jak máme vybudovat fungující demokracii, když se o vině či nevině rozhoduje na základě sympatií a sebevětší zločiny své a své strany omlouváme, přecházíme a bagatelizujeme, zatímco sebemenší klopýtnutí opozice vyřváváme do světa jako hrdelní zločin, i kdyby mělo jít o špatně vyplněnou přihlášku do klubu důchodců?