Tribun

Zatímco ruští generálové jsou poněkud nervózní z toho, jak se NATO a USA pomalu ale jistě stěhují k ruským hranicím, a začínají plánovat jak eliminovat hrozbu, kterou by pro ruskou bojeschopnost mohl představovat americký radar v Čechách a rakety v Polsku, ruští představitelé, jmenovitě ministr zahraničí Lavrov, si v souvislosti s radarem stále stýskají na to, jak se vrací studená válka i se svojí rétorikou a jak je to mrzí. Což o to, mají pravdu, ale co nadělají – Rusko je snadný a osvědčený cíl západní propagandy. Co mi však chybí je jednoznačné prohlášení z jejich úst, že radar nebude, i kdyby jej měli zničit vojenskou silou, jaké bych očekával v případě, že by jeho dopad na ruský vojenský potenciál byl tak zásadní, jak se Rusové tváří. A nikdo by se nemohl na Rusy zlobit – protože je-li právo na podobné akce přiznáváno Izraeli či USA, musí být přiznáno i Rusku.

I když současná ruská armáda zřejmě není v takové kondici, aby Rusko mohlo vojensky expandovat, zničit jeden radar by pro ni neměl být problém. Kdo by jim v tom mohl zabránit? Snad ne české korupční gripeny, které ani nejsou naše, takže se je nikdo neodváží nasadit do bojové akce, aby se jim náhodou neodřel lak. Nebo protivzdušná obrana, rozehnaná hned po převratu? Nebo že by se angažovali Němci, Dánové, Finové? Kvůli radaru, který nechtějí, nebo kvůli Čechům, kteří ústy svých představitelů tak pohrdají Evropou, zato vůči USA prokazují loajalitu v míře, za kterou by se nemusel stydět ani Texas? Snad jedině Poláci by se do věci vložili z radosti nad tím, že si mohou vystřelit na Rusy. Ruský útok by byl buď úspěšný, nebo neúspěšný, ale tím by to asi skončilo. Že by útok na staveniště v Brdech vyvolal manifestační mobilizaci NATO, nebo vyhlášení války Rusku ze strany Německa či Francie, je naprostá utopie. A ani Američané by kvůli nám nic neriskovali a hodili nás přes palubu, jako v minulosti už tolikrát. Ovšem nás by takový útok mohl vyléčit z pubertální lásky k USA, i když ani to není jisté, protože zamilovanost je nejhorším nepřítelem rozumu.

Jenže to vypadá, jako kdyby na radaru Rusům zase až tolik nezáleželo a brali jej více jako vítanou záminku pro zbrojení, než jako skutečnou hrozbu. Jsem z toho stále zmatenější a čím dál tím více mám pocit, že o nás vůbec nejde, že si mocnosti zase upečou ten skvělý dort, který kromě nich umí už jen pejsek a kočička, a nás pak donutí jej sníst. Možná že to, co naše vláda ví a nám nepoví je, že se zase rozhodlo o nás bez nás, že nás ke spolupráci prostě donutí (tak jako USA donutili ke spolupráci Pákistán před útokem na Afghánistán) a celé to vládní divadélko kolem radaru má pouze vytvořit iluzi toho, že ČR není jen páté kolo u vozu, ale že je aktivní hráč, který určuje hru, a sám se rozhoduje o svém osudu.

Pokud bude radar stát, nebude to zřejmě Rusku navzdory, ale spíše s jeho tichým požehnáním. Ať si to klidně postaví, když jsou tak blbí. Nejenom že nás to nijak neoslabí, ale navíc budeme mít permanentní záminku k harašení zbraněmi. A Američané? Ti dávno vědí, že radar je na nic, že je to jenom manifestace síly a kolotoč na peníze. Má tedy za této situace cenu proti radaru bojovat? Samozřejmě – protože jde o nás, o naši zemi, o způsob kterým s námi jedná naše vláda. Zapomeňte na Rusy a Američany. Bezprostředním nepřítelem v otázce radaru je naše vlastní vláda, a protože jsem si ji zvolili, jsme tak vlastně sami sobě nepřítelem. Nejde o radar – jde o nás. O naše práva, o naši svobodu. Jenže svobodu dokáže ocenit a v ní žít pouze ten, kdo netrpí pocitem malosti a méněcennosti, který si léčí lpěním na někom velkém a silném. Jací jsme my? Dokážeme, že jsme svobodní, hrdí a sebevědomí a odmítneme radar a s ním americké poručnictví? Nebo přijmeme radar jenom proto, aby si nás velký a silný strýček Sam všiml a my jsme mohli křičet do světa: „Koukejte, jakého máme kamaráda!" A vůbec by nám přitom nevadilo, že mu děláme posluhu a uklízíme zvratky, které zbudou na podlaze po jeho nevázaných mejdanech.