Tribun

Co mne vede k tak pesimistickým úvahám? Krátká zpráva občanské iniciativy NE základnám, ve které iniciativa oznamuje předání archů s prvními 6000 podpisy pod peticí požadující vypsání referenda o případném umístění americké vojenské základny na území České republiky. Je to velmi smutná zpráva. Podpisy se sbírají již dobrého čtvrt roku a za tu dobu je jich pouze 6000. Pouze 6000 z 10 mil. obyvatel České republiky záleží na demokratické budoucnosti země. Pouze 6000 z 10 mil, chce rozhodovat v referendu o otázce, o které nemohou rozhodnout politici, protože nemají mandát, o který se báli říci si ve volbách. Nejde teď o to, zda základna ano či ne, ale o to, že referendum je, s výjimkou předčasných voleb, které by byly i o základně, jediná možnost, jak chybějící mandát demokraticky  nahradit a projevit vůli lidu.

Ale Čechům je to jedno. Jako by jim ani na republice nezáleželo. Někdy mám pocit, že nepovažují republiku za náš společný domov, ale za veřejného nepřítele číslo jedna, kterého je třeba doběhnout, ponížit, okrást. Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Dejte Čechovi pivo, guláš a elektřinu, aby se mohl dívat na televizi a bude spokojený. Svoboda nic neznamená tam, kde chybí oblíbený polední seriál. Národní hrdost je dobrá, levné pivo je lepší. Co by tito lidé říkali na výrok amerického prezidenta J.F. Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás může udělat vaše vlast, ale co můžete udělat vy pro ni?" Považovali by ho za osobní urážku? A ty, kteří s ním souhlasí, za blázny?

Kde se v lidech bere ta lhostejnost k vlastní republice, k jedinému státu, ve kterém jsou svými vlastními pány? Snad je to tím, že o svoji republiku nemusili nikdy bojovat, nikdy se o ni nijak zvlášť nezasloužil. Dostali ji darem v roce 1918. Vznik tehdejšího Československa nebyl historickou nezbytností. Československo vzniklo z vůle jediného muže, svého prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Právě Masaryk kdysi řekl: „státy se udržují těmi ideami, na kterých byly založeny." Masaryk zemřel a s ním i jeho vůle, ona idea, která stvořila ČSR. Od té doby existuje Česko(slovensko) pouze setrvačností, často svým občanům navzdory.

A nedostatek loajality k republice a národní hrdosti se dnes projevuje lhostejností k politice, lhostejností k tomu co a jak politici dělají, o čem a jak rozhodují. Apatie, rezignace. Chtějí základnu, tak ať si ji mají. Stejně si nakonec rozhodnou po svém, jako vždycky. Ale stát nejsou politici, stát jsou občané. Stát jsme my, národ. Politický národ Čechů, lidí, kteří chtějí žít v této zemi, mluvit jejím jazykem a bránit její svobodu a existenci. Bez ohledu na etnický původ, bez ohledu na sociální postavení. Český pas ani placení daní národ netvoří, stejně jako úcta ke všem Václavům, co se jich v čele státu vystřídalo. Aby vznikl skutečný národ, potřebujeme ideály, které nebudou svázány se smrtelnou osobou, ale něčím, co přetrvá jedince. Jednou za rok tak poslouží hokej. Pokud se vyhrává. To nestačí, potřebujeme něco víc. Třeba sv. Václava, který by tuto roli mohl plnit, pokud by se jej podařilo očistit od nánosů katolického bahna. Lepší by byla sama republika, země, její krásy a přírodní bohatství, krajina, kultura, historie, všechno to, co si dnes mlčky necháváme vzít několika po zisku lačnícímu individui. Ze všeho nejdůležitější je však sebevědomí a odvaha žít vlastní život. A to se stále ještě musíme učit. Již příliš dlouho žijeme po vládou protektorů, ať to již byli Habsburkové, nacisté, Sovětský svaz či dnes USA, které se chystáme přijmout za svého pána a ochránce nyní. Krátká epizoda První republiky na osvojení si občanských a republikánských ctností nestačila.

Nyní opět máme příležitost postavit se na vlastní nohy. Dokažme referendem o americké základně, že jsme svobodný národ, který si o svých věcech rozhoduje sám a svoji vládu uznává pouze jako pověřené správce, nikoliv jako neomezené vládce. Nevěřím tomu, že by nám USA vnutili základnu proti naší vůli. Dejme jasně najevo, že vůle několika individuí, byť sedících v ministerských křeslech, není vůlí národa. I USA si nás budou více vážit, budeme-li s nimi jednat s pozice rovného partnera a nikoliv servilního poskoka.