Tribun

Možná že jsem si jen dříve nevšímal, ale mám pocit, že dlouho očekávaná debata o čtyřiceti letech komunismu začíná nyní. Alespoň jsem v posledních dnech zaregistroval větší množství článků v novinách i na internetu. Podívejte se třeba na následující diskuse: http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=3748#forum a http://www.respekt.cz/diskusniforum/index.php?cislo_clanku=285 (vybral jsem ty, do kterých jsem se sám zapojil).

To, co se ve většině příspěvků dá číst, mne odpozuje a děsí. To, že je většina příspěvků protikomunistická, bych i celkem pochopil. Ale jak protikomunistická – takovou míru agresivity snad nelze najít ani ve skinheadských poznámkách na adresu cikánů. Urážky a osočování namísto argumentů. Já tam nikde věcné argumenty proti komunistům nevidím. A když už nějaký padne, je to většinou pouze klišé o zavírání lidí, popravách a nesvobodě slova. Proč klišé? Protože ti co je používají většinou ani netuší, kdo a proč byl zavřen či popraven. Nedělají rozdíl mezi vrahem, lupičem a politickým vězněm. Odsoudili je komunisté, museli tedy a být nevinní....

A svoboda slova? Co předvádějí její militantní hlasatelé na zmíněných fórech? Pokud se někdo zeptá, proč by měli být komunisté svině, nebo pokud se jich někdo zastane, je hned napaden, je mu vyhrožováno smrtí. A argument – komunisté jsou svině. Ale tohle přeci není debata! V debatě mají znít argumenty. Nenávist není argument. A to je to co mě děsí. Že mezi námi žijí lidé, kteří jsou připraveni mne fyzicky napadnout jenom proto, že slepě nepřijímám jejich názor, ale ptám se a chci odpovědi.

Až z toho mám pocit, že se v bledě modrém opakuje situace z roku 1945. Tehdy všichni ti, co za okupace drželi hubu a krok, začali urychleně vstupovat do revolučních gard a horlivě bojovat proti poraženému nepříteli, aby okolí vidělo, že oni stojí na té správné straně. Z dnešních debatérů o éře komunistů mám ten samý pocit – za komunistů byli zalezlí, drželi hubu a krok a nic nedělali. A dneska musejí o to hlasitěji dát najevo, jak komunisty nenávidí a jak s nimi nikdy nesouhlasili. Srovnejte to s postotji vězňů z padesátých let. Z většiny rozhovorů s těmito lidmi mám pocit, že oni žádnou zášť necítí. Jsou vytrovnaní, snad i odpustili. Mohu sice nesouhlasit s důvody jejich tehdejšího odporu, ale musím je respektovat jako osobnost a nedělá mi to problém. Ale jak mám respektovat agresivního křiklouna, který za hlavní argument pro cokoliv považuje, že si to myslí on sám? Nebo jeho vůdce...