Tribun

Západní Evropou probíhá vlna stávek. Není to povodeň, není to tsunami, ale není to ani bouře ve sklenici vody. Jsou to skutečné stávky, kterými odbory jasně říkají: „Nebudete rozhodovat o nás bez nás." I v České republice se nyní objevila hrozba stávky v dopravě. Původně byla plánována na pondělí, později odložena na čtvrtek, ale pořád je to – na rozdíl od jiných míst v Evropě – jen plán. Přesto je reakce českých médií, ale i části veřejnosti, poměrně jednoznačná – je jí údiv nad tím, kde odbory vzaly tu drzost hájit své vlastní zájmy. Prosazování vlastních zájmů je u nás totiž – asi v důsledku postkomunistické poruchy – vyhrazeno jen podnikatelské elitě a exaltovaným individualistům.

Pravidelný komentovaný monitoring zpráv o americké protiraketové obraně, zbrojení, eskalaci napětí a mezinárodní situaci za týden od 15. do 21. února 2010.

ODS sice měla v Brně ideovou konferenci s halasným názvem Vize 2020 a bombastickým pojetím (a dobře „šéfovanou" – povoleno bylo pouze přikyvování a potlesk, diskuse se prý pro jistotu nekonala), jediný konkrétní výstup z ní ale je – že ODS nemá ráda ČSSD. Soudě alespoň podle projevu předsedy Topolánka má program ODS jediný bod, směr a cíl: nenávist k ČSSD až za hrob (republiky, dodávám já, protože porážka ČSSD je pro ODS zřejmě důležitější, než zájem veřejnosti). O volebním programu nepadlo ani slovo s jedinou výjimkou: ujištěním, že bude zveřejněn až krátce před volbami.

Zkyslo vám mléko? Může za to Paroubek

Posedlost některých redaktorů LN Jiřím Paroubkem a systematická snaha o jeho démonizaci hraničí s patologií. Tak jako v případě Martina Weisse, který se sloupku Tvrdé důsledky zamýšlí v souvislosti s Olympiádou nad ruským pojetím spotu jako státního zájmu a tlaku ruského státu na dobrý výsledky sportovců jenom proto, aby na konci neomylně zamířil k Paroubkovi: „Budou funkcionáři postaveni mimo službu, čeká je cesta na Sibiř, nebo ještě něco horšího? A jak vysoko může čistka jít? (...) Jiří Paroubek ve středu oznámil, že po volebním vítězství si vezme sport pod sebe. (...) Ale co když přes veškeré kontrolování sportovci nesplní očekávání?"

Když si před časem začali někteří lidé psát za jméno titul MBA, ani jsem se neobtěžoval si zjistit, co to přesně znamená, protože jsem to považoval jen za další novotu ze západu, jejímž prostřednictvím chtějí nositelé tohoto titulu demonstrovat, že nejsou trapně východoevropsky zaostalí, ale mají k Západu blíže, než by odpovídalo geografické vzdálenosti Prahy od londýnské City.

Pravidelný komentovaný monitoring zpráv o americké protiraketové obraně, zbrojení, eskalaci napětí a mezinárodní situaci za týden od 8. do 14. února 2010.

Nejvyšší správní soud rozpustil Dělnickou stranu.  Zdůvodnění zní, že „strana má v úmyslu změnit stávající demokratický systém" a „znamená tak přímé ohrožení demokracie u nás." Tedy přestože lid je zdrojem veškeré moci ve státě, může tuto svoji suverenitu uplatňovat pouze vocamcaď-pocamcaď, nesmí jít za hranice, které jsou pro aktuálně etablovaný systém bezpečné. Lid může měnit osoby a obsazení, nemá však právo rozhodnout, jaká hra se bude hrát.

Přišel mi emailem Politický životopis Miroslava Kalouska sestavený Stanislavem Janským. Je to nejenom výpověď o tom, „jak se kalil kapitál," ale především o tom, jaké víno pije muž, který káže vodu, prohlašuje sám sebe za dobrého hospodáře a s typicky pravicovým populismem vyhrožuje, že ozdraví veřejné finance. Až bude Kalousek zase někde tvrdit, že jejich řešení budou bolet, tak aby bylo jasno, koho budou bolet. Proto jsem se rozhodl se o něj bez ohledu na autorská prává podělit. Panu Janskému to neublíží a pan Kalousek musí počítat s tím, že si ty jeho bulíky na nos nenechá navěšet každý.

Protože jsou pro mne pohlaváři katolické církve asi stejně podstatní, jako muslimští imámové, dozvěděl jsem až v souvislosti s jeho jmenováním novým pražským arcibiskupem něco více o Dominiku Dukovi, přestože jeho jméno mi neznámé nebylo.  Podle všeho je to schopný a pragmatický pletichář s dobrými vztahy s prezidentem Klausem, což se může negativně projevit na šancích církve uspět v pokusu o okradení republiky o svatovítskou katedrálu prostřednictvím soudů (sic!), které by mohly vzrůst (respektive ochabnout odpor Hradu), nebo na zvýšeném riziku, že se za našimi zády upeče monstrózní megatunel zvaný církevní restituce, v době krize, deficitu státního rozpočtu a škrtů v sociálních výdajích zářný příklad mravnosti a skromnosti.

Ztrátou voličské podpory vykolejená ODS odhodila poslední zbytky studu, přestala s hrou na „slušnost" a „konzervativnost" a otevřeně nasadila do boje o koryta (tj. volební zisky) ty nejtěžší zbraně, jejichž rachotu žádný dobrý pravičák neodolá: zchytralost, zpupnost a fauly. Na to, aby ve sněmovně něco prosadila, je příliš slabá, ale a to, aby škodila, je ještě silná dost. A tak škodí. Systematickou obstrukcí na bázi důsledného aplikace litery zákona za naprostého pohrdání jeho duchem se jí podařilo úspěšně sabotovat práci sněmovny.

Bestiální nápad pražského primátora Pavla Béma pořádat v našem hlavním městě Olympijské hry byl zatím naštěstí uložen k ledu, ovšem pro případ, že by ho některý z papalášů toužících se navždy zapsat do historie začal oprašovat, je užitečné nezapomenout na zkušenosti Vancouveru, které jsou jednoznačným varováním pro Prahu I další adepty na pořádání mostrózního megacirkusu jménem Olympiáda: „Průmysl vrcholového sportu se proměnil mamutí korporátní orgie, jejichž dalším vyvrcholením budou olympijské hry ve Vancouveru – doprovázené škrty v sociální sféře a omezováním občanských práv."

Pravidelný komentovaný monitoring zpráv o americké protiraketové obraně, zbrojení, eskalaci napětí a mezinárodní situaci za týden od 1. do 7. února 2010.

„Máte právo změnit politiku," hlásá billboard s moudře se tvářícím Milošem Zemanem nahánějícím ovečky do ohrádky svého nového podniku SPO. Zůstane asi navždy jeho tajemstvím, jak symbolizuje změnu takový starý politický harcovník, jako je právě on, ale na tom konečně za až tak nezáleží. A vlastně nezáleží ani na konstatování takové banality, jako že občané mají právo změnit politiku. Mnohem důležitější je totiž otázka: „Mají občané možnost změnit politiku?"

Hned na úvod je dobré zdůraznit, že autorem je skutečně ten Che Guevara – ikona levicové revoluce, symbol odporu a soudruh Fidela Castra. To však neznamená, že by Motocyklové deníky byly politickým manifestem či revolucionářskou rukovětí. Popravdě, politiky a revoluce v nich z počátku není ani za mák a začínají si nesměle říkat o pozornost až ke konci, kdy s postupem času a zkušeností již Che Guevera nedokáže mlčet k bídě a utrpení, se kterým se na své cestě Jižní Amerikou setkává. Těžiště Motocyklových deníků však leží – v deníku o jízdě na motocyklu.

„Úřednická" vláda Jana Fischera trhá rekordy popularity.  Když je vláda přespříliš populární, je to vždycky podezřelé, a ta Fischerova těchto výsledků dosahuje dokonce v době krize. Jak je to možné? Svoji roli zřejmě sehrává důvěrně známý efekt „kdo nic nedělá, nic nezkazí," vyvolaný tím, že se vláda soustředí více na správu země, než na ideologicky podmíněné sociálně-inženýrské veletoče, a zásadním rozhodnutím se snaží vyhýbat. Bez vlivu nebude ani to, že ministři Fischerovy vlády nevěnují tolik času očerňování opozice a minulé vlády, hledání výmluv, proč něco nejde a svalování viny na své předchůdce. A nesmíme zapomínat ani na způsob, kterým o Fischerově vládě referují média, který je vesměs neutrální až pozitivní.

Pravidelný komentovaný monitoring zpráv o americké protiraketové obraně, zbrojení, eskalaci napětí a mezinárodní situaci za týden od 25. do 31. ledna 2010.

Konstatování z titulku je v podstatě dokonalým popisem politické práce ODS a nebylo by třeba k němu cokoliv dodávat, přesto si pár slov neodpustím. Čím ODS straší? Prostě tím, co že nebude u moci. Úpadek, diktatura a konec světa s ČSSD, nebo prosperita, svoboda a světlá budoucnost s ODS, nic mezi tím – přesně tak bije ODS na poplach ve snaze voliče zastrašit a potom je vystrašené a dezorientované pochytat a zavřít do vlastní klece. ODS může strašit státním bankrotem pod vedením ČSSD (co na tom, že zatím to vždy bylo spíše naopak) po libosti, na skutečnosti, že nejde o nic jiného, než o variaci na známý trik zloděj křičí: chyťte zloděje, to nic nezmění.