Tribun

„Máte právo změnit politiku," hlásá billboard s moudře se tvářícím Milošem Zemanem nahánějícím ovečky do ohrádky svého nového podniku SPO. Zůstane asi navždy jeho tajemstvím, jak symbolizuje změnu takový starý politický harcovník, jako je právě on, ale na tom konečně za až tak nezáleží. A vlastně nezáleží ani na konstatování takové banality, jako že občané mají právo změnit politiku. Mnohem důležitější je totiž otázka: „Mají občané možnost změnit politiku?"

Hned na úvod je dobré zdůraznit, že autorem je skutečně ten Che Guevara – ikona levicové revoluce, symbol odporu a soudruh Fidela Castra. To však neznamená, že by Motocyklové deníky byly politickým manifestem či revolucionářskou rukovětí. Popravdě, politiky a revoluce v nich z počátku není ani za mák a začínají si nesměle říkat o pozornost až ke konci, kdy s postupem času a zkušeností již Che Guevera nedokáže mlčet k bídě a utrpení, se kterým se na své cestě Jižní Amerikou setkává. Těžiště Motocyklových deníků však leží – v deníku o jízdě na motocyklu.

„Úřednická" vláda Jana Fischera trhá rekordy popularity.  Když je vláda přespříliš populární, je to vždycky podezřelé, a ta Fischerova těchto výsledků dosahuje dokonce v době krize. Jak je to možné? Svoji roli zřejmě sehrává důvěrně známý efekt „kdo nic nedělá, nic nezkazí," vyvolaný tím, že se vláda soustředí více na správu země, než na ideologicky podmíněné sociálně-inženýrské veletoče, a zásadním rozhodnutím se snaží vyhýbat. Bez vlivu nebude ani to, že ministři Fischerovy vlády nevěnují tolik času očerňování opozice a minulé vlády, hledání výmluv, proč něco nejde a svalování viny na své předchůdce. A nesmíme zapomínat ani na způsob, kterým o Fischerově vládě referují média, který je vesměs neutrální až pozitivní.

Pravidelný komentovaný monitoring zpráv o americké protiraketové obraně, zbrojení, eskalaci napětí a mezinárodní situaci za týden od 25. do 31. ledna 2010.

Konstatování z titulku je v podstatě dokonalým popisem politické práce ODS a nebylo by třeba k němu cokoliv dodávat, přesto si pár slov neodpustím. Čím ODS straší? Prostě tím, co že nebude u moci. Úpadek, diktatura a konec světa s ČSSD, nebo prosperita, svoboda a světlá budoucnost s ODS, nic mezi tím – přesně tak bije ODS na poplach ve snaze voliče zastrašit a potom je vystrašené a dezorientované pochytat a zavřít do vlastní klece. ODS může strašit státním bankrotem pod vedením ČSSD (co na tom, že zatím to vždy bylo spíše naopak) po libosti, na skutečnosti, že nejde o nic jiného, než o variaci na známý trik zloděj křičí: chyťte zloděje, to nic nezmění.

DoS útok (z anglického Denial of Service) je pojem z oblasti informačních technologií, který znamená takový útok, při kterém je cílový počítač prakticky vyřazen z provozu tím, že je zahlcen požadavky v takovém množství, že není schopen je zpravovat a přestane reagovat. Účelem tohoto útoku není počítač ovládnout a ukrást z něj data, nebo mu naopak nějaká podstrčit, ale jeho funkční vyřazení. Poslední dobou si stále častěji připadám, jako bych byl cílem lidské, přesněji občanské varianty DOS útoku já sám.

Bez větší pozornosti prošla minulý týden tato zpráva: „Ministerstvo počítá pro letošní rok s postupným přeléváním úspor ve spotřebu. (...) Lidé tedy budou financovat druhý rok krize z toho, co našetřili dříve, předpokládá stát." Zní to logicky a snad právě proto ta zpráva nevyvolala větší pozornost, ve skutečnosti má však toto banální sdělení dalekosáhlé následky – neznamená to totiž nic menšího, než že dojde k výraznému oslabení vyjednávací pozice zaměstnanců, kteří budou bez rezerv, které by jim umožnily vytvořit si manévrovací prostor, existenční tísní nuceni přijímat práci za pro ně méně výhodných, či zcela nevýhodných podmínek, zatímco pozice zaměstnavatelů, tedy dnes ve své většině nadnárodního spekulativního kapitálu, bude posílena.